elgreco

Tehdá na Barandwoodu - skvělý a labůžo - jak smaženej sauerkraut! Pod povrchem hodně melancholický, ne jako ohlédnutí, ale naopak jako do budoucnosti - když si domyslíte, kam posměřují kroky hrdinů dál - furt tam prosakuje vědomí, že síly už ubývají i největším frájům (je to od Tarantina sebereflexe?) - Clif při výpravě na ranč možná dělá výpravu do své budoucnosti a "italka" až se někdy po titulkách dozví, kde asi bude bydlet, tak Rick bude mít domácí pohodu přesně, co měl Clif na tom člunu, že jo:) Nemusíte vůbec nic tušit o Hollywoodu ani Mansonovi, aby se to líbilo - jak jsem viděl na názorném příkladě. Já naopak jsem o tom věděl hodně a celej film mě bolelo v břiše při vědomí, jak to skončí - jak (by) se asi cejtil Roman Polanski při koukání na tenhle film - br. (Jedna kámoška taky věděla jak to s Masonem bylo, a když to skončilo, byla rozhořčena protože!, ale já byl fakt rád.) Biják se dá užít si (nebo neužít) na mnoha úrovních - mužete bejt happy, že tam padne pár ran a fórků, můžete bejt nerd, co si bude dělat čárky za citace, můžete být cinefilní intouš, nebo instantní filmová plačka jako já - jestli si to neužijete, je ale vina na vás. Co mě na těhle filmech fascinuje - v základě příběhu stojí vlastně anekdota, nápad z nějaký hospodský debaty - jakejch máme všichni spousta - ale někdo si dá tu práci, že ten kousek pak rozvede do příběhu - hravě, vytrvale a dravě - a ten příběh rozkošatí a vypráví ho "všem" a dramaturgicky to všechno krásně sedí - tohle je podle mě přesně to místo, kde selhávají české filmy - neschopnost tu anekdotu dotáhnout do opravdového příběhu s hrdiny, který dramaturgicky funguje a oslovuje lidi - film co chce s lidma mluvit, bavit je (v dobrém slova smyslu) ne jim něco přednášet/nutit. (Dramtarugie v českých filmech je katastrofa - zajímalo by mě proč, ale to je přesně důvod proč na český filmy už téměř nechodím - nedržej pohromadě, nedržej Tě pod krkem abys je musel a chtěl prožívat.) Tarantino je Richard Wagner současného filmu - to si zapište za uši!

Už strejda Platón věděl, že chceme-li něco podstatného účinně sdělit čtenáři/divákovi, je nejlepší formou dialog - dialog ne dvou protikladů, kde je třeba se ztotožnit s kladným hrdinou a vymezit se vůči záporákovi, ale dialog lidí, kteří nejsou ani klaďasové, ani záporáci, lidí kteří "jen" ošahávají nějaké téma. Dialog v díle vyvolávající dialog čtenáře/diváka s dílem ale především čtenáře/diváka se sebou samým a umožňující mu uvědomit si, co si třeba ani uvědomit nechtěl, nebo chtěl ale nesvedl. Dialog přinášející tu úlevu, tu hořkost, tu nadhled, tu odstup ba odpor, tu ztotožnění se, tu úplně jiný názor, tu poznání, tu pousmání nad tím, jak se v tom plácají postavy, plácáme všichni. Kdyby strejda Platón byl lepší autor, a snad i člověk, kdyby jeho tématem bylo "jak být sám sebou, jak sám sebe uskutečňovat a jak přitom být součástí vztahu, jak milovat ale ne jako osel, co vleze do chomoutu, že neví co by" , kdyby napsal/natočil film, vypadal by jako film strejdy Bohdana Karáska. Byla to radost být jako "divák" součástí takového dialogu. Je vzácné, když si někdo takhle umí sám se sebou, s vámi takhle hezky popovídat. Skvělý ba nenahraditelný film pro ty, co si rádi povídají, i když třeba jen sami se sebou. Intimní, přesto svěží film. Neokázalé, přirozené a přesné výkony všech zúčastněných. Velmi oceňuji zvládnutou dramaturgii - na rozdíl od velké většiny českých filmů v příběhu nic "nehaprovalo", jak fakticky, tak v konání a motivaci postav. Pro mě důležitá věta z filmu (parafrázuji): Člověk potřebuje něco dělat na vrcholové úrovni. Oblíbená scéna: nekňuba v tramvaji; Kuba, co necvičil na bicí; "přijímačky" do kapely; chatový rozhovor etc. Praktická rada, než se rozhodnete jít: Film má 111minut, nechvátá, je sledem různých situací - vhledů do života postav. Jak je obecně známo vznikl s méně než minimálním rozpočtem - mě osobně to nijak nerušilo, nemusel jsem si to v průběhu sledování připomínat a tvůrce omlouvat, ale jestli vyžadujete "hi-fi", můžete mét problém. Na to je třeba být připraven, aby člověk pak nelitoval. 4,5 zaokrouhluju dle pravidel matematiky.

Nemám rád životopisný filmy! Ale "První člověk" o cestě na Měsíc a Neilu Amstrongovi je veliká výjimka - není to nejlepší film na světě, protože se musí držet reálného příběhu, ale je to bezchybně vyprávěnej reálnej příběh - Ani ve snu mě nenapadlo, že to jde takhle zručně, vlastně odvážně odvyprávět - v žánru velkofilmu. Když jsem šel do kina, čekal jsem spousta melodramatických scén, velkolepé obrazy vesmíru, fanfáry při přistání a někde mezitím zajímavý průhledy do pozadí celýho programu Apollo. Dostal jsem skvělý uměřený herce i hrdiny (Neilova žena Jan), uměřeně vyprávěnej soustředěnej příběh - a že o melodramatický události není nouze - no uvidíte. Film hodně přebírá optiku Neila Amstronga, kterej rozhodně byl nestandardní týpek - rozhodně ne žádný emo Ital, naopak rezervovaný člověk, trochu psychopat - jinak by nemohl dělat tu práci / přežít všechny ty nehody - proti němu největší westernový chladnokrevní hrdinové, jsou zmatkáři a smráďové. Lety do vesmíru a různý testy jsou důsledně snímaný z perspektivy kosmonautů - takže vám dojde, že byste do tý plechovky nevlezli ani na 5 minut, natož abyste se v tom nechali vyprdnout do vesmíru, a že se to sice povedlo - ale že šance, že se o ten Měsíc rozmlátí byla 50:50. Dojde vám, že astronauti taky museli bejt hrozně dobrý technici a museli toho hodně nastudovat - nestačilo se nepoblinkat na centrifuze:-) Záběry z Měsíce jsou neuvěřitelný - až do toho filmu jsem si nedokázal představit, jak strašně mrtvě Měsíc vypadá. A celý ztvárnění pobytu na Měsíci je zase uměřeně a umně udělaný. Obraz vypadá jako filmy z konce 60. let - taky byl točenej na klasickej materiál - takže žádný nablejskaný uhlazený ale hezký hrubý zrno. Finále u "skla", kdy je Neil ještě v karanténě po přistání - je neuvěitelný - člověk úplně neví, jestli je to happy end, musel jsem si to najít, jak to bylo dál a jestli to teda je nebo není happy end. Čím míň před filmem víte tím líp. I když víte, že se tam dostanou - tak jsou to celou dobu strašný nervy - protože je to zrežírovaný, tak že se díváte očima astronautů a přebíráte jeijich pohled, neznalost - takže zapomenete, že víte a hryžete se nehty:-) Film je o obrovskym triumfu - ale přitom je vlastně pořád spíš smutnej. Vemte na to tátu, mámu, dědu - co to zažili tenkrát v 1969 - budou nadšený. Vemte děti - pokud stíhají titulky, pokud je zajímá technika, jsou to malý vědátoři, ale není to film, kde akce střídá akci. Zkoukněte i předchozí filmy od Chazelloho (bože, je mu jen 33 a natočil tohle - machr!) - Lalaland a hlavně Whiplash!