StaryMech

Spielberg v kostce aneb recept na to, jak zaonačit, aby mě Amerika měla ráda, i když jí šlápnu na kuří oko - musím ji přitom futrovat zákusky, na nichž je závislá. Zamlada mě film bavil, dnes jsem si ho připomněl v českém dabingu, bohužel krátce poté, co jsem dočetl "Příběh tisící druhé noci" Josepha Rotha. Asi to sem nepatří, ale čím dál víc prožívám kvalitativní nepoměr mezi (bílou) kulturou Severní Ameriky a Evropy, mezi filmem a literaturou, mezi svým časem a těmi (vůbec ne zlatými) starými...

Přečetl jsem si pár zdejších příspěvků (Tsunami-X, Radek99, Subjektiv) a nabyl dojmu, že je zbytečné cokoli dodávat. Přesto dvě stručné poznámky: 1) Obecně přeceňovaný Peckinpah tu po amerikánsku roubuje oslavu "chlapské soudržnosti" na Hollywoodem přežvýkaný kult romantického hrdiny; 2) Jeho přiblblý novowestern jako mnoho amerických akčňáků nabízí vpravdě "dechberoucí" spektákl: groteskní orgie ničení hmotných statků, dotyčnou kulturou zbožštěných.

Připomínat, co bledé kůže v minulosti natropily všude tam, kde se nezvány zabydlely, pokládám za záslužné; ne každý film na toto téma ale stojí za opakované zhlédnutí. Tak i "Kolonizátoři", předpověditelný příběh s modelovými postavami, místy nadbytečnými naturalismy, nezralými dialogy a sebedůležitým hudebním doprovodem. Že se odehrává v nápadně kumštovních obrazech (jak píše claudel, "pro milovníky koňských hlav z detailu"), z něj ještě nedělá kumšt.

V čilé konverzačce podle povídky Alberta Moravii (vyšla česky pod názvem "Zběsilec" a má spíš povahu smutné grotesky) je mladičká Lorenová pastvou pro oči a De Sica pastvou pro uši; Mastroianni přihrává.

Don Camillo kontra Peppone podruhé: z pohledu dnešního středoevropského diváka kvalitativně kolísavá směska tíhy života, filmové poezie, sentimentality, laciného humoru a nadbytečného voiceoveru.

Tvůrci i diváci samozřejmě fandí důmyslnému faráři, ale tím, co čtvrtou sérii půtek Dona Camilla s Pepponem stejně jako ony předcházející drží na nohou, není hlavní hrdina, nýbrž nápad postavit proti sobě dva člobrdy střídavě pokořené a triumfující, bezelstné a intrikující, jako obhájce dvou nesmiřitelných ideologií - a obsadit role Fernandelem a Cervim. Lidská nedokonalost dvojice nechává aspoň místy zapomenout na politiku - a také na děravost scénářů a častou přízemnost předváděného humoru.

O čtvrtstoletí starší Lubitschova "Ninočka", kterou zištně zmiňuje jedna z postav, baví na vyšší úrovni - ovšem Cervi v závěru "Soudruha Dona Camilla" je něco, co nelze odbýt dvěma hvězdičkami.

"Tenhle ksicht signalizuje blbej film." Citát na Bebelovu adresu nepochází ode mě, ale jako by se stalo. "Smůlu" herec nemohl zachránit, protože něco takového prostě nebylo v jeho silách; opravdu dobrý film s Belmondem - vzácné zboží - byl dobrý vždy především zásluhou režiséra.

Zahraniční kritici se předhánějí ve chvále; zdá se mi, že přitom občas trochu fantazírují, například když píší o letitém láskyplném vztahu ústřední dvojice. Haneke se k její minulosti jako obvykle nevyjadřuje, a tak nám i pozadí Georgesovy oddanosti zůstává skryto; přinejmenším jedna Annina poznámka možná míří do hlubších vrstev vztahu (a možná taky ne). Formálně velečistý film stojí na hereckých výkonech, v první řadě na tělesném nasazení pětaosmdesátnice, která kdysi okouzlovala svět. Musím ale přiznat, že když jde o umírání a líčení pocitů nejbližších, víc na mě naléhá třeba Chéreauův "Jeho bratr" nebo Dresenova "Konečná uprostřed cesty". A není to jen věkem těch na prahu smrti.

O chlup mladší dvojče "Rimini" (oba snímky měly původně tvořit jeden celek) se věnuje nepoměrně ožehavějšímu tématu. Dělá to možná ne v každém okamžiku docela přesvědčivě,  zvlášť co se týče činnosti Ewaldova džudistického oddílu, ale celek nám myslím předvádí jednoho z nejzajímavějších evropských režisérů na tvůrčím vrcholu. Georg Friedrich, postrádající chlapské kouzlo Michaela Thomase, je v hlavní roli o to dojemnější. Divím se, že žádný z mnou přečtených příspěvků si nevšímá motivu, který Seidlovi určitě nemálo ležel na srdci - postižení obou bratrů náckovskou výchovou. Nakonec si neodpustím poopravit radkatejkala, s nímž jinak ve všem souhlasím. Ten báječný vtip zní v mně známé verzi takhle: "Jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem? Pedofil má děti rád."