ostravak30

Správně to uvádí text distributora. Film stojí především na konverzacích. Hlavně na tom, kdo komu co jak a kdy vykecal. I muži se zde chovají jako drbny a jednotlivé postavy jsou na sebe postupně různými způsoby rozezlené, že jedna paní povídala, ale neřekla to druhé paní. Na pozadí toho se ale odehrávají docela tragikomické osudy. Možná to mohl být docela dobrý dramatický film, ovšem kdyby se do poslední chvíle nerozhodoval, zda bude komedií či dramatem. Například i klavírní hudební podtext by svědčil o dramatu. Já osobně asi hodnotím film celkově lépe než kdybych tu možnost měl prvně, kdy si pamatuji, že mě Medvídek totálně nezaujal. Co mě ale zaujalo byly titulky, které běžely s pokračováním děje na jednotlivé postavy. Nápadité. Medvídek není špatný film, ale rozhodně taky není výborný.

Dejvické divadlo má skvělé komedie, pravdou jest. Ale tentokrát musím přiznat, že tahle mezi ně nepatří. Je to pouze šílenost s určitými humornými prvky. Náročná pro herce, to jistě, ale stejně náročná pro diváka. Žádná plácačka do kolen to teda není. I podle reakcí diváků přítomných při natáčení záznamu. Zajímavé na televizním zpracování je množství detailních záběrů, ať už na delfínky či zvonek nebo kamera na wc. Líbilo se mi i typicky americké pozadí.

Z dnešního pohledu je komedie zajímavé hlavně pro jednu věc. Jak málo starostí lidé asi měly, když se byli schopni zabývat takovými malichernostmi, jako kdy se dcera vdá a hlavně kdy a jak představí svého přítele rodičům. Nechci tvrdit, že dnes by to bylo rodičům jedno, ale rozhodně by z toho nedělali takovou aféru jakou sledujeme ve filmu. Vlastně by se na tom nedal dnes postavit celý film. Pár úsměvných zápletek sledujeme, ovšem žádná velká řachanda to není. Ovšem něčím si mě přeci jen tato komedie získala. Jan Kanyza byl výborný, Eva Jakoubková mi byla vždy strašně sympatická. K tomu další velmi kvalitní herci. A to studiové prostředí nutně také nevadilo. Ještě jedním způsobem je ale komedie zajímavá. Dnes už by se podobně asi lidé neseznamovali. Hlavně by to vlastně nebylo potřeba. Ještě, že máme Twitter a Facebook.

Náhrdelník je jedním z oblíbených seriálů ČT, neboť ho reprízuje docela často. Bůh ví proč. Podle mě je to jinak diváky docela zapomenuté dílo. Právem. Seriál čerpá z česko-německé spolupráce, která byla oblíbená už v osmdesátých letech a v počátku devadesátek pokračovala. Film má sice kvalitní výpravu a podílejí se na něm kvalitní herci, jenže ani to samo o sobě nestačí. Mě teda osobně ne. Nikdy mě nebavil. Podle mě postavit na náhrdelníku několik souběžně plynoucích osudů bez pořádného napětí, spolehající čistě na fakt, že samotné intriky a zamotané osudy budou stačit, je liché. Možná by seriál ještě utáhl polovinu dílů, ale takhle roztahaný je česko-německá koprodukce spíš nezáživně unávná.

Já ani nevím, jak jinak to nazvat, ale tyto abstrakní, psychedelické pohádky fakt nesnáším. Navíc ani nejsou pro děti určené. Jednak předpokládám, že by se děti mohly unudit k smrti, ovšem za předpokladu, že by nebyly k smrti spíš vyděšené. Hlavně kostýmy, které připomínaly řeckou tragédii. Tanec zakletého prince a princezny zase odkazoval na balet. Zaujalo mě jen zobrazení moře a jezera na pozadí hradeb a Slunečného království. Zajímavostí také je, že v naprosto stejných rolích se Vladimír Dlouhý a Hana Maciuchová potkali o osm let později v pohádce Princezna Slonbidlo, kde H. M. hrála tu zlou a V. D. prince.

Zpočátku mi to všechno přišlo jako natočené ve Skotsku. Hrad prince, hrobka jeho rodičů, mlha. Vranimůra oblékala povedený kostým, ale to se dá říct i o ostatních kostýmech. Nebyla to vyloženě špatná pohádka, hlavně se tvůrci neomezovali jen na studio, což je dobře, ale v paměti mi asi na dlouho nezůstane.

Jenže...se to nepovedlo. Například Cesta do Rokycan je vynikající televizní komedie, která samozřejmě stojí a padá na Ivě Janžurové a Vladimíru Menšíkovi. Ale tohle dílko se ani panu Plzákovi úplně nepovedlo. Ani ty výkony nebyly extra skvělé, ale určitě to bylo dáno faktem, že nebylo pořádně co hrát. Neustálé špičkování přestalo být po chvíli zábavné a jedinou zábavnou věcí, kterou jsem shledal byl závěrečný přítel Martiny Hudečkové. Zajímavých pár věcí ale na této inscenaci najdeme. Například déšť v hotelu je zvláštní. Vypadá to spíše, jako by sněžilo nebo spíš tvůrci házeli z okna perly. Ovšem když Kodet chodil po pokoji, tak déšť ustal a když zase všichni stáli, tak najednou lilo jako z konve. A zábradlí v paneláku se třáslo jako sulc, což také nesvědčilo o dobré práci kulisáků. Dialogy, navíc ve strašně stereotypním studiovém hotelu a bytě, byly strašné.

Kouzelný dům by se mi líbil mnohem víc, kdyby to skutečně byl dramatický film. Ovšem není. I vykreslení postav je poněkud nedokonalé. Ovšem z mého pohledu. Předně, hlavní hrdinka si nejprve navymýšlí několik historek, které jsou docela jasně odhaleny. Nadále však zůstává záhadou, proč se nechce pídit minimálně po rodině, která jí ani nechybí. Vůbec jí nezajímá, jak žila a jak jí správně připomíná Martin, někde se může někdo trápit pro její zmizení. Že se pak změní po kouzelníkově terapii by se chápat dalo. Co je však zvláštní? Že se pak velmi rychle opět obrací do púůvodního stavu, kdy Martina milovala a to velmi rychle. Adina Mandlová byla kouzelná, ovšem Zdeněk Štěpánek mi ani náhodou neseděl. Nejspíš trochu přehrával, ale možná se také do té role prostě nehodil. Závěrem musím přiznat, že z dob první republiky se dosud sledoval jen komedie, takže toto je můj první dramatický film.

Další z legendárních komedií, která je zároveň asi jediným filmem, jež se mi od paní Chytilové líbí. Samozřejmě legendární herci a legendární hlášky, které zlidověly. K tomu netřeba mnoho dodávat. Bolek Polívka nejspíš ve své životní filmové roli a Miroslav Donutil definitivně odstartoval svou nezměrnou popularitu.

Tak toto je zatím nejlepší Chaplinův film, který jsem viděl. Tady se slavný herec vyřádil na maximum. Začíná to v domě, kde malý chlapík předvádí doslova kaskadérské kousky. Ať už padá ze schodů, točí se na kulatém stolu nebo leze po zábradlí. Mimochodem, scéna v kulatým stolem na kterém se hlavní hrdina snaží zachytit pití byla zvěčněna i v Československém Švejkovi. A také je možné si všimnout jak se schody prohýbají, když po nich Chaplin už poněkolikáté leze nahoru. Což znamená, že byly něčím podložené, proto mohl neustále padat. A pak scény s otáčející se stěnou a padající postelí. Film je nejen vtipný a klobouk dolů, když to Chaplin táhne sám, ale hlavně v něm vidíme plno moderních věcí, o kterých si plno amerických rodin mohlo nechat jen zdát. A málem bych zapomněl. Ještě něčím je film unikátní. Kromě hudby totiž slyšíme zvuky. Zvuky ran, když něco hrdinu zasáhne nebo zvuk pádu apod.