Kouzelný dům

Co mi na filmu vadilo, byl výkon Zdeňka Štěpánka, přestože ho mám jinak jako herce ráda, tady podle mě strašně přehrával, tím se zněkterých dramatických scén staly spíš scény komické. Jinak ale film vybočuje stylem, má zajímavou kameru a svícení (napíklad obličej Adiny Mandlové jako jediný osvětlený bod), taky pojetí snové sekvence je něco, co bych u filmů z tohoto období nečekala. (22.05.2009)

Se vší tou prvorepublikovou teatrálností a hereckým neumětelstvím Adiny Mandlové by to byl dobrý, Máchovým Májem (Viléme!) říznutý Višňový sad počesku se zamrzlými postavami-karikaturami, kostlivci ve skříni a chráněnou vrbou místo višní. Dlouhá stopáž a Vávrův scénář (a režie) to však neudrží a při závěrečné replice, že celý život je jen sen, se člověku zasteskne po filozofování Pedra Caldérona de la Barcy. Jan Roth sice krásně maluje světlem, ale z filmových adaptací děl Karla Josefa Beneše mnohem víc doporučuju emocemi nabité hollywoodské melodrama A Stolen Life (1946), které je díky Glennu Fordovi a Bette Davis v dvojroli (!) herecky úplně jinde. (17.08.2020)

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)

Že zde Otakar Vávra filmovým způsobem předběhl dobu, je naprosto neoddiskutovatelné. Těžké drama o vnímání přítomnosti bez paměti, s pamětí, a nakonec i s pocitem procitnutí. Adina si to skutečně dává tak, jak nikde jinde, Vávra provazuje filmeček snovou i fantazijní realitou a Štěpánek zařizuje to ostatní. Popravdě, nebýt jeho až přehnaně emotivních Marií, dalo by se podle mě mluvit o dokonalém provedení. Drama se prolíná s lehkým humorem, který je takový dobový, upřesňovací bod, protože v některých chvílích, film působí skutečně nadčasově. Neskutečně trefná ztráta paměti v době, kdy byla paměť českého národa na dlouhá léta zašlápnuta. (13.04.2013)

Slibný námět a několik povedených scén je asi tak všechno, co může dnes tento český "Muholland Drive" (úsměvné spojení slov jako by odráželo výslednou kvalitu díla) divákům nabídnout. S odstupem let působí "Kouzelný Dům" předvídatelným dojmem, psychologicky nevěrohodně a herectví Zdeňka Štěpánka přepjatě. Škoda, už jenom kvůli Mandlové a Vávrovi. 6/10 (16.10.2010)