ostravak30

Kdyby nešlo o místní obyvatele, člověk by se i pousmál nad tím, co člověk sám způsobil a teď se podivuje nad následky. Globální oteplování a tání ledovců je naše vina a výsledkem toho je, že teď již nevratně stoupne hladina moře. Zvyšovat se bude postupně, ale nakonec se to dotkne všech přímořských oblastí. Benátky se se stoupající hladinou potýkají jako jedno z mála měst odnepaměti. A jak jsem se díval na záchranou bariéru, která navíc jednou funguje a podruhé nikoli, moc si ani tímto řešením nepomohli. Ona opravdu není příliš vysoká. Podle mě Benátky navždy zachránit nelze. Hladina moří se má v budoucnu zvedat o celé metry a toto slavné město tak jednou skončí podobně jako legendární Atlantida. Ačkoli...my se toho už nedožijeme, ale třeba se objeví nová technologická zařízení a zase se vše změní.

V podstatě nemám pocit, že by tvůrci přišli s něčím úplně novým. Spíše je třeba říct, že už dávní indiáni a naši předkové tušili, že je Země jeden propojený organismus v němž jedno navazuje na druhé. Smutné je, že my lidé to v 21. století teprve objevujeme a zjišťujeme co a jak na sebe navazuje a jak jedno nemůže fungovat bez druhého. Bohužel nevím, zda pro nás už nebude v tomhle ohledu pozdě, jelikož jak globální oteplování nebo naše působení na klima je již nevratné.

Noc na Karlštejně se zřejmě inspirovala u filmu nejen hudbou, ale i komediální složkou. To nejkvalitnější jistě byla hra Českého národního symfonického orchestru v první polovině. Pak nevím koho napadlo chtít po hercích, aby zpívali, což zejména Janu Budaři moc nešlo a i Zuzana Stivínová ví dobře, proč raději zvolila herecké povolání ačkoli vyloženě špatně nezpívala. Vojtěch Dyk nejprve zazpíval s mě absolutně neznámou postavou Františka Segrada o němž jsem věděl, že jsem ho někde v minulosti viděl, ale jinak jsem ho neznal. Při vší úctě byl ale rád, že svůj part dozpíval ve zdraví. Při závěrečné písni Dyk ale nejspíš schválně kazil, aby byla švanda, čímž ostatní vskutku pobavil. Slavné písně z muzikálu jsou dost kvalitně napsané, aby se skoro v jakémkoli podání daly poslouchat, když se vyloženě nezkazí. Právě těmi se to nakonec zachránilo, jinak celý koncert působil jako komediální vložka nějakého plesu. Nejvtipněji ale působil úplný závěr, kdy se ukázalo, jak malý Matěj Ruppert je a mezi Vojtěchem Dykem a Ondřejem Rumlem vypadal jako jejich syn.

Upřímně řečeno jsem nechápal, jak tento výsledek opravdu mohou filmaři předložit veřejnosti. Když to vezmu kolem a kolem Sophie Marceau je asi to nejlepší na celém snímku, protože se na ni dá opravdu dívat. Výčet toho, co se povedlo tím ale končí. Od první chvíle nelze přehlédnout triky, které by v podobném snímku měly být stěžejní. Bohužel je jejich úroveň tak neuvěřitelně nízká, že to skutečně zaskočí. Samotný námět přitom není vůbec špatný, ale je příšerně zrežírovaný. Nefunguje scénář, dialogy ani leckteré herecké výkony. Složení jednotlivých scén a střih bije do očí, jak nedává smysl a ubírá divákovi na kvalitním zážitku. Zda za výsledek mohou peníze či něco jiného těžko říct. Jedním z hlavních viníků je ale bezpochyby režijní práce.

Samozřejmě, že když točíte remake něčeho tak slavného jako jsou Sedm statečných, je vás film pod drobnohledem. Stejně tak se dá těžko ubránit srovnání, byť u filmu Antoina Fuquy je na první pohled jasné, že si točí svůj vlastní film a krom melodie v závěrečných titulcích se na slavnější předlohu neupíná. I to je nejspíš důvod, proč zvolil hereckou pestrobarevnost, takže hlavní roli hraje černoch a jeho kolegy jsou Mexičan, indián či Asiat. Já si ale trvám na svém, že kvalit a charismatu Yula Brynnera a Steva McQueena dosaženo nebylo. Nový snímek o slavné sedmičce pistolníků vlastně nepřináší nic extra nového. Najdeme pořádnou přestřelku, akční scény a celkový vizuál není špatný, ale něco tomu chybí. Hlavní hrdinové zrovna motivací nepřekypují a moc jsem nepochopil, co je teda vlastně přesvědčuje, aby do toho šli. Od začátku všichni působí dojmem, jako by natáčeli s tím vědomím, že stejně originál nepřekonají, tak co by se snažili. Je to takové unavené, mdlé. Ale úplný průšvih to není.

Kafku jsem nečetl a po shlédnutí tohoto filmu mě to ani moc nemotivuje. Je-li kniha náročná stejně, nebo dokonce náročnější, jak film, pak si nejsem jist, zda bych se jí úspěšně prokousal. To hlavní na filmu je jasně vizuální a dekorativní práce. Kulisy prostě působí strašně stísněně až děsivě. Včetně toho pobíhání sem a tam a hledání odpovědí na otázky a jejich zoufalé nenacházení. Kafka rozhodně napsal nadčasové dílo, které lze s úspěchem použít do jakékoli doby a do té naší ještě víc než v době vzniku.

Hlavní role se vyměnila, ale učitel zůstal věrný výuce typu: Škola hrou. Dost nevěrohodně na mě ale působí, že by v Holandsku někdo nevěděl, jak se hraje fotbal a pravidla si musel hledat v knížce. Kdyby nic jiného, internet asi neuměl používat nikdo z nich. A pak následuje kolotoč událostí v duchu ostatních filmů. Řekl bych, že všech snímků přesto působí Super třída na fotbale skoro nejlíp.

Jakoby Návrat ztraceného syna byl pokračováním Každý den odvahu. Opět Jan Kačer a Jana Brejchová. Jenomže tentokrát už to hrdina nezvládá a střídavě se ocitá v léčebně a mimo ni. Na jednu stranu v ní být nechce, ale působí, jako by právě v ní se cítil nejbezpečněji. Před branami nechal všechny starosti, svět zůstal tam. Zajímavé je, že ani dnes není něco tak svobodné jako je sebevražda provedeno bez následků, pokud nejde k jejímu naplnění. V tom nehraje roli socialismus či demokracie, svobodnou sebevraždu nelze provést aniž by vás společnost o ni zároveň následně nepřipravila. Evald Schorm tentokrát natočil film, který se neomezuje pouze na společenské změny a jejich vyrovnání se s tím, ale hlavně jako psychologickou sondu do duše člověka. A je to náročná sonda a ne pro každého.

Nevím koho napadlo, aby hlavně herci zpívali, když někteří to prostě neumí. Samozřejmě prostory divadla působí pěkně a jsou určitě velkým plus oproti většině pořadů ve studiích...

Minisérie Čtyři životy je zvláštní tím, že nám nedovolí nahlédnout pod pokličku vraha. Divák postupně tak nějak začíná tušit, že se vraždí a kdo je oním pachatelem. Jenže tvůrci se zaměřili výhradně na práci policie, která neuměla nebo nechtěla vyšetřovat. A to jim přitom muselo být divné už u druhého těla, že jsou naaranžovaná pokaždé stejně a na tomtéž místě. Do poslední chvíle se tak musíme pouze domnívat, co se vlastně stalo a jak, protože tuhle pasáž filmaři zcela pominuli. A to je velká škoda, jelikož vzájemné rodinné vztahy, ty napjaté s policií a samotný průběh pátrání se trošku motá v kruhu a v půlce druhého dílu nemá co nabídnout. Totiž i způsob seznámení s pachatelem je stejný, takže se opravdu čeká hlavně na závěrečné rozuzlení. Na úplný závěr alespoň dojde k zveřejnění autentických fotografií.