radektejkal

David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podkast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že "zná ty hlavní věci z Evropy a Ameriky" je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity. Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu).

Jak jsem se dostal do Severní Koreje, nevím. Ani kdo mi tu cestu zprostředkoval. A navíc se jmenoval neurčitě, byť krásně: Sagwa ttal ttae, Při sbírání jablek. Krásná a červená jako ta jabka byla i korejská děvčata. Nechtěla mi obě dát, žačala je obědvat a tak mi nakonec, zůstal jenom jádřinec.

Opět jedna z dokonalých režií W. J. Hase, při níž vůbec nevadí, že jsme se nedozvěděli, jak má být žena milována. Jasné bylo, že alespoň nějak. Zvlášť když ona miluje i přes smrt: když riskuje život, který její protějšek postupně ztrácí až se ho jako troska zbavuje. Hra (divadelní i životní) obou protagonistů (Barbara Krafftówna, Zbigniew Cybulski) je hrou charakterů; mírná, pevná a na odiv se nestavějící povaha ženy je tu konfrontována s bouřlivou, vypínavou a v podstatě zbabělou povahou muže. Rámec příběhu, cesta letadlem, je časovým úsekem, po který se díváme na film, zatímco příběh sám ohraničen není.

S Lechem Majewskim to není "jen tak", už jeho jméno je předzvěstí těžkostí a a s ní spojeným hledáním a ujasňováním. I zde jsem musel zrušit některá drobná soukromá tabu, např. přístup k filmu jako k tabule rasa, čí dohledávání případných informací až ex post. Po pár minutách jsem promítání přerušil, a když jsem si v oficiálním textu distributora přečetl obvykle nechutnou větu "podle skutečných událostí", nesmírně se mi ulevilo. Pak už se to spojilo a objevil se jeden z fantastických (zapomenutých) příběhů, které Majewski vyšperkoval kouzelnou poetikou souznící s díly a činy katovické teosoficko-umělecké skupiny Teofila Ociepky (škoda, že se nenarodil dříve,  Douanier Rousseau by měl kamaráda). - Vypnul jsem anglické titulky (stejně tam jen problikávaly), film je třeba shlédnout znovu, byť jen pro tu polštinu.

Protože považuji komedii za špatně pochopenou tragedii, domnívám se, že i veseloherní herci jsou vhodní pro ztvárnění tragických rolí. Vedle Petera Sellerse nelze podceňit ani úlohu Shirley MacLaineové, která jeho charakter (jedná se přece o charakterovou roli) dokresluje do maxima. Autista Chance, o jehož diagnózu se nikdo nepokusí, pouze prokazuje, že zahradníkem je kozel. A protože se u něj nepodaří nalést žádnou "lidskou chybu" (dokonce vůbec žádná data), je všechno zelí jeho. Televizní virtualita je prostředí vhodné; počítače, tablety ani mobily nedokáží zastoupit bezprostřední vztah diváka k televizní obrazovce: ber co ti dáváme, nebo nebudeš mít nic.

"Základna mrtvých" je poválečný akční film, můžeme jej možná i posuzovat podle toho, jak Hollywood v tohoto tématu beznadějně zabředl do gangsterek a kovbojek. Druhým pohledem může být autorský pohled Marka Hłaska, který se po (dnes už) nesmyslné dezintepretaci své knihy (a scénáře) rozhodně ohradil. Třetím je úvaha o možném pandánu (též knihy a filmu) Edwarda Stachury "Sekerezáda". Souběžný pohled na Hlaska a Stachuru by se mi docela líbil.

Radu Jude je opět radikálnější, provokativnější a političtější (aniž bych se domníval, že hranice politiky kdy překročí). Současně i vulgárnější, rafinovanější a ironičtější (tuto facetu považuji ovšem za vedlejší, přestože se snaží být nadmíru vemlouvavá). Radu Jude představuje svými postmoderními technikami nikoli k něčemu směřující DĚJ ale TREND na "konci dějin"; dnes se už v podstatě nic neděje, pouze všechno někam směřuje: Bobita (sympatická Ilinca Manolache) se nám představuje nahá a končí v šatech posetými flitry. Je přemýšlivá a vzdělaná, ale dělá žvýkačkové bubliny jak malá holka. Co právě ona čeká od konce světa?

Step, smích, zpěv, a také ženy konající práci mužů. Zvláště Asja Kljačinová, která za ně dělá úplně všechno. A proto je také pyšná: odmítá toho, kdo ji miluje a nakonec i toho, s kým má sice dítě, ale není toho hoden. A ovšem jsou tu i vzpomínky, které svou životností zalidňují jednotvárné dny. Jak dlouho bude třeba čekat, až se její porod v stepní duně stane vzpomínkou.

Už jsme, "s ženou", jak by řekl komisař Colombo, dost stále stejného luxusního amerického prostředí, a tak jsme přepnuli na českého Kolomba, natáčeného zhruba v týchž letech. Colombo je samozřejmě zajímavější a "propracovanější" než Zeman, ale co na tom. Snad jen, že jsem se na zemanovský seriál nedíval, když měl v televizi premiéru, a nebudu se na něj dívat ani retrospektivně.

Christovův poetický film vynikne dobře (lépe) na filosofickém pozadí. Tím by mohla být úvaha Gillese Deleuze týkající se teritorializace; pozbývání vlastního teritoria (deteritorializace) a nacházení (čím dříve tím lépe) nového teritoria (reteritorializace). Ivan, současně syn i otec, tedy patriarcha, se domnívá, že tím, že zůstává - i přes naprostou proměnu místa (geologickou i sociální) - na svém teritoriu, udržuje kontinuitu svého života a rodu. Odmítá se odpoutat od prostředí, které již v podstatě neexistuje a najít si nové teritorum (nemusí to být nutně panelové město!). Pohybuje se tak - ve své přitomnosti i minulosti - ve vzduchoprázdnu, pronásledován přízraky které již nejsou nikde zakotveny v krajině ani lidech.