Radek99

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující...

Tak tedy Růžový panter je tu znovu. Legenda znovuožila. Tenhle americký remake nesahá ovšem původnímu předobrazu ani po kolena, stejně jako Steve Martin nesahá coby komik Peteru Sellersovi...přibližně taky tak někam do té výšky...

Mdlý pitaval z velkého města.

Režisér Jiří Strach nikdy neskrýval fakt, že je praktikující katolík, takže námět filmu asi poučeného diváka nepřekvapí, každopádně takhle vyhraněný ujetě barokně-katolický film jsem nečekal...a posléze ani nerozdýchal. Televizní adaptaci stejnojmenného románu Miloše Urbana bych ale nejraději překřtil na ,,Skladovače mrtvol" (...i když Urbanova záliba v bizarních vraždách spojených se sakrálními památkami je obecně známá, tohle fakt bylo moc...). A i když mám tohoto režiséra celkem v oblibě, začínám se trochu bát jeho filmového Sedmikostelí...

Pane Herz, poslechnou, a oni vážně myslej, že tohohle se někdo bude bát?

Nápad spojit epizody legendárního večerníčku do podoby celovečerního filmu byl šťastný...ale popravdě, dalo by se na něm v případě Macha a Šebestové vůbec něco zkazit?

Bojovat filmem proti korupci je jistě záslužný a odvážný počin. Činit tak ale tvářemi a duchem Pojišťovny štěstí? Uff. Leda by tvůrcům ani tak nešlo o popsání korupčních praktik v českém politicko-podnikatelské prostředí, ale spíš jen o tržby a vydělání co největšího balíku peněz... Proč by se jinak tak okázale surfovalo po bulvární vlně? Stejně jako v případě svým bulvárním vyzněním podobně laděných Bastardů a tématicky spřízněného Vorlova snímku Ulovit miliardáře divákovi Hranařů bude asi nejvíce scházet tvůrčí poctivost. On sice scénář Oty Klempíře, který jistě díky své praxi ve velké reklamní agentuře ví, o čem tematicky psát, není asi zase tak úplně vzdálen realitě, popsání korupčních praktik je vědomé a ono se to možná i takhle nějak děje, jenže ta zvolená forma je deprimující - točí a hraje se jen pro bulvárem vychovávaného diváka (stranou nechám fakt, že většina herců se proti bulváru veřejně vyhraňuje, účinkovat v podobně bulvárně laděných projektech ji ale zjevně nedělá problém), film se totiž dopředu tváří jako obrovská událost a senzace, slibuje skandální odhalení, ale ve skutečnosti vůbec nic neodhaluje a nic nepojmenovává, hraje se na notu konspiračních teorií (opravdu je tady v Čechách sledován každý náš krok z CIA i KGB?), napětí je většinou vytvářeno jen hudební složkou, repliky jsou vyprázdněné (to se týká jazykové roviny pásma postav) a všudypřítomná je snaha šokovat lacinými výrazovými prostředky, přehrávání patří tak nějak k věci, stejně jako čistě povrchní reklamní estetika, ostatně všimněme si marketinkového působení kolem filmu, už jen třeba filmový plakát je grafikou a grafickými prostředky na úrovni titulní strany Blesku, čiroskvoucí bulvární tisk. A zase, stejně jako u Bastardů, nezbývá než zrekapitulovat - Hranaři jsou naprosto tendenčním filmem, natáčeným především pro čtenáře Blesku a jiného bulváru. Mimochodem citát z oficiálních stránek filmu: ,,Herec Saša Rašilov (39) byl hostem na chatu Blesk.cz. Rašilova brzy uvidíme v kinech v novém filmu Hranaři, kde si zahrál hlavní roli. Jeho manželku ztvárnila herečka Kateřina Brožová. Jak jim šlo společné hraní a erotické scény ve sprše? Navíc Rašilov naznačil, jak se bude vyvíjet jeho postava v seriálu Ordinace v Růžové zahradě." Ale ano, necituji z bulváru, ale ze stránek tohoto thrilleru o korupci...

Ženské drama, to je zásadní klíč pro pochopení tohoto vynikajícího filmu. Filmová adaptace slavného románu Černobílý svět, který napsala americká spisovatelka Kathryn Stockett a který se, stejně jako film, celý odehrává ve výsostném světě žen, kudy manželé jen procházejí nebo do něj jen letmo nahlížejí (ve filmu jsou vlastně jen dvě okrajové mužské postavy, které tu mají víc než jen ,,štěk"), ve světě kuchyní a salónků, v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách, kdy muži jsou mimo dům v práci, v uvnitř ,,hořícím Mississippi" a doutnajících 60. letech. Tak krásný film o tak strašných věcech. Není divu, že do tohoto světa nedoléhají mužská řešení ,,problémů" (a když už ano, tak jen v ozvěnách), tady se bojuje ženskými prostředky, Ku-klux-klan tu opravdu nehledejte. A tento ženský rastr ovlivnil i žánrové vymezení, vždyť film je víc než čistokrevné drama dobře maskované melodrama (které funguje především emočně), příběh s přemírou patosu, zvláště spjatý se silou psaného (a svobodně šířeného) slova, díky němuž vítězí dobro nad zlem, hlavními hrdiny (spíše tedy hrdinkami) jsou ryze černobílé postavy, což se ostatně ozývá i v českém distribučním názvu knihy i filmu. Dojemný děj pak ale rozhodně není laciný, stejně jako lacině nevyznívá celý snímek, i když samozřejmě z jiného (mužského?) úhlu pohledu se může jevit, že boj za lidská práva měl v USA trochu jiný průběh a nebyl zase až taková selanka, jak se může dle knihy a filmu zdát. I když konec je trochu hollywoodsky plytký, stejně tu před divákem zůstává velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti...

Sitcom? Bohužel ta ryze česká odrůda. Při sledování této upocenosti nejvíc zaráží ta nepochopitelná odvaha vytvářet aluzí v názvu paralelu se slavným Hellerovým satirickým románem... Se satirou páně Mládkova ,,tojehumordneska" nemá společného ale opravdu zhola nic...

Třicet jedna ve stínu se chce tvářit jako velký evropský film, ale díky scénáři je to jen prachobyčejná česká dobová kriminálka ambiciózního režiséra, což by ještě vůbec nemuselo být na škodu, pokud by ovšem nestála na tak banálním příběhu, jakým jen ,,rozkrádačka" socialistického majetku může být, ještě že to zachraňuje ten konec a trocha té psychologie. Rudolf Hrušínský coby oživlé svědomí byl skutečně silný moment. Kolik se toho může skrývat v jednom pohledu a výrazu tváře...Snímek (jistě schopného a progresivního) Jiřího Weisse dobře ilustruje civilizační posun, který kinematografie i společnost (a to nejen česká) za to zhruba půlstoletí urazila...