Radek99

Princ je nanic, princ je panic, panic je nanic. A v pohádkovém světě politika. Ozvěny celospolečenské ,,blbé nálady" pronikly už i do pohádkového světa. Kudla, pane generální řediteli, doufám, že jste se taky díval...

Černobílá televizní mikrokomedie transformovaná odstupem času do pocty nezapomenutelnému hereckému kvartetu v čele s Janem Werichem, doplněným ještě o pátého člena, totiž Werichovu dceru Janu. Ústřední dvojice ztvárňující party dvou rozšafných opilců je ódou na herecký um obou velkých českých herců, Wericha i Sováka, Zázvorková jim spíše jen přihrává a Brodský je víceméně do počtu, každopádně celému tomu především hereckému představení schází zásadnější významový přesah a dějová gradace, určitě je to milé televizní zastavení, černobílá libůstka pro pamětníky, ale objektivně má každý vtip mít především silnou pointu, stejně jako by ji měla mít tato televizní jednoaktovka, bez ní to prostě není ono...

Moderní nemoderní pohádka. Mladý režisér Vít Karas podává celkem dobře dávkovaný mix tradice a progrese. Tím propojením reality a pohádkového světa, který trochu připomene osvědčený koncept legendárního seriálu Arabela (přechody mezi oběma světy jsou také podobně atraktivní), má jednak šanci oslovit dnešního dětského diváka, druhak přinést do zaběhlé rutiny české pohádkové tvorby nějaký nový vítr. A když už jsem zmínil Arabelu, je pravda, že při sledování téhle pohádky jsem měl několikrát pocit, že se dívám na nějaký nový dětský televizní seriál, kterými byla tvorba Československé televize proslulá... Škoda, Micimutr by seriálový svět slušel primárně více než ten čistě pohádkový. Svět (i ten televizní) je dneska prostě někde jinde - jako důkaz budiž zmíněn fakt, že věčná pohádková princezna Libuška Šafránková začala být obsazována do rolí čarodějnic...

Normalizační zábava nejpokleslejšího ražení. Zpočátku možná originální koncept zábavy v duchu dada a absurdního humoru naprosto selhal. Výsledkem je humor za každou cenu přecházející v uměleckou křeč. A do toho všeho estrádní kreace a tváře dobové pokleslé televizní zábavy - Felix Slováček jako mondénní Krysař, Urbánková v roli sexy vampa, Plavci zpívající cosi o Kájovi Maříkovi... Monty Pythovův létající cirkus propasírovaný sítem normalizační zábavy...

Převratná doba konce roku 1989 v Československu smetla nejenom totalitní režim, ale svou nebývalou dynamikou zpřeházela osud též tomuto dnes již polozapomenutému filmu Karla Smyczeka. Na svou dobu celkem odvážná satira a tak trochu i alegorie komunistického systému, která šla v duchu uvolnění druhé poloviny 80. let a éry tzv. ,,perestrojky" až na samou hranu oficiálně povoleného, ono totiž bylo z přímého příkazu z Moskvy doporučeno kritizovat a tepat nešvary doby, ale i tahle kritika se musela dělat tak nějak ... po soudružsku ... tedy opatrně a neadresně... Karel Smyczek skutečně na svou dobu natočil dobrý film, co bylo ovšem odvážné v roce 1989 ještě začátkem listopadu, to už na jeho konci bylo vnímáno jako vyčpělý anachronismus, co tvůrci filmu mohli a směli jen naznačovat, to se najednou vykřikovalo na každém rohu a psalo v každém zpravodaji, a tak Nemocný bílý slon zestárl ještě dřív, než se narodil... Parafrází slov Járy Cimrmana je to takové ,,přenošené dítě" československého filmu...

Síla lidskosti mne tentokrát nechala poněkud lhostejným...

Tak trochu neprávem podhodnocený film, který tahá ke dnu ostatní pokleslá tvorba kontroverzního režiséra. Velmi křehké vztahy v roce 1968? Ano i ne. Vladimír Drha sice neobjevil Ameriku, každopádně ale nelze ani tvrdit, že by jeho umělecký konvoj cestou ztroskotal, prostě proplul už dávno objevenými námořními trasami s lodí, jež sice nedovezla čaj a kávu, z jejíhož podpalubí ale tvůrci postupně vyložili (byť nepřirozenými pastelovými barvami) vymalovaný obraz roku 1968...

Vyzrálý celovečerní debut frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana přivedl do políček filmového pásu onu palčivou nejistotu jinakosti dospívání, kterou posléze tak nešikovně zpovrchnil v (pro jisté kruhy až kultovních) Imaginárních láskách. Kontroverze a mladická snaha odlišit se i pobouřit tu mají podobu místy skutečně velmi drásavého příběhu matky a dospívajícího syna, kteří přes krvavé bělmo averze hledají jeden druhého, a ač si nejsou schopni navzájem naslouchat, pokoušejí se jeden druhému vykřičet svou lásku i nenávist. Bolavý vztah, v němž se těžko dá dohledat viny, který ovšem nutně musí oba brát takový, jaký je...jiné cesty životem není. Otevřenost výpovědi debutujícího režiséra (v jedné osobě i herce), originalita obsahu i formy, nádherná hudba a velmi zajímavé herecké výkony. A navíc neopakovatelná možnost poznat cosi podstatného o queer komunitě...

Smysl života Wima Wenderse. Pan Režisér v první půli filmu inscenuje příběh světoznámého fotografa, a tak logicky nabízí divákovi především vizuální orgie a naprosto úžasnou kameru Franze Lustiga, reflexí vyprázdněnosti života světotoznámé celebrity svým vyzněním a náladou asi nejvíce připomíná podobně laděný snímek Sofie Coppoly Odnikud někam, příjezdem do Palerma se ale film dramaticky láme do uměle romantické polohy a ódy na velké umění, které je zcela zjevně metou tvorby jak hlavního hrdiny, tak především samého Wima Wenderse, ta úporná snaha obou ale hraničí tak trochu s křečí... Wenders si jako etablovaný tvůrce může dovolit mnohé (třeba zhmotnit zpěváka Lou Reeda v jedné z Finnových vizí), stejně jako jeho hlavní hrdina má ale zřetelnou krizi inspiračních zdrojů. Přesto jeho úžasný cit pro vizuální stránku filmového díla, stejně jako urbanistické cítění a explicitní náklonost pro prostor velkoměsta (viz některé jeho předešlé snímky) dělá z Přestřelky v Palermu silně nadprůměrný film, možná sice ne námětem, ale rozhodně svým zpracováním...

Kolja v sobě ukrývá téměř všechny skutečně důležité životní hodnoty, což jako divák oceňuji čím dál více hlavně s přibývajícím věkem. Navíc je to skutečně vynikající film spojující v sobě jak silný příběh (univerzálně srozumitelný), tak skutečně brilantně napsaný a vycizelovaný scénář (Zdeněk Svěrák je nejlepší český žijící scénárista a jeho řemeslný um je hodně znát především v mistrných dialozích), nádhernou kameru pana Smutného, velmi vhodně volený a fungující hudební podkres Ondřeje Soukupa, díky němuž nejedna scéna často graduje, přesný střih a vypiplané střihové přechody Aloise Fišárka (třeba střih motivovaný dravcem sedícím na sloupu u cesty), který udává ve filmu tempo a určuje dynamiku (např. téměř magická scéna, v níž dostane Kolja teplotu, detaily střihané v rychlém sledu za sebou) a jako všepropojující element bravurní režisérské vedení Jana Svěráka, ze kterého nenápadně vyrostla jedna z velkých osobností československého filmu. Když se to vezme kolem a kolem, on vlastně celý filmový štáb je téměř tím nejlepším, čím dobová česká kinematografie disponovala a disponuje, samozřejmě včetně hereckého obsazení - Svěráci mají svůj stálý okruh herců, který vhodně doplnili roztomile dětským Andrejem Chalimonem (vůbec práce s dětskými herci je Janova velká přednost) a dalšími rusky mluvícími herci (tady bych měl spíše přechýlit), ale třeba i v porevolučním českém filmu (záměrně?) odstavenou Reginou Rázlovou, jejíž minirole sociální pracovnice Zubaté jasně dokazuje, jak skvělou byla herečkou (byť s rozporuplným ideovým názorem). O Koljovi prakticky nelze napsat cokoliv negativního, je to komplexní film hotového režisérské osobnosti, který neoddiskutovatelně obohatil zlatý fond československé kinematografie, což se mnoha snímkům po roce 1989 nepovedlo. Díky rodinnému tandemu Svěráků má český film po čase zase světové, no dobře, tedy evropské parametry... PS: Otázka do pléna - když je podle některých komentujících tak nesnesitelně lehkým kalkulem napsat scénář, natočit podle něj film a získat s ním Oskara, proč Svěráci těch Oskarů nemají více a proč se ho povedlo získat za ty předlouhé roky jen a právě jim?