Psychor

Hororová bizarnost, jež dala vzpomenout na groteskní DeepFake video, ve kterém Sylvester Stallone propůjčil svou tvář tělu Macaulaye Culkina. Režisér zodpovídá za to, aby jím konstruovaný fikční svět působil věrohodně a v tomto ohledu bohužel William Brent Bell naprosto selhal. Zřejmě se domníval, že publikum nerozezná zralou ženu od devítileté dívky, a proto do role Esther znovu obsadil Isabelle Fuhrman. Není mi jasné, proč vůbec využívá principů nucené perspektivy a pracuje s úhly záběru kamery ve snaze navodit iluzi, že se jedná o dětskou postavu, když diváka neustále rozptyluje její dospělý obličej. Nejsem příznivcem technologie de-agingu, ale v tomto případě se jeho užití vysloveně nabízelo. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Orphan: First Kill uděluji pouze jednu silnější hvězdu.

Trauckého civilně pojatý žraločí survival z roku 2010 patří k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci daného subžánru natočeno, a proto zamrzí, že The Reef: Stalked jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje. Vzhledem k absenci napětí je výsledný produkt bohužel naprosto mdlý a nevýrazný. Závažné nedostatky spatřuji rovněž v nakládání s kontinuitou prostoru a času, které snímku ubírají na uvěřitelnosti. V jedné scéně kupříkladu postava Jodie pádluje k dřevěnému voru, aby varovala děti před výskytem žraloka. Jenže uplynou tři minuty, po kterých následuje záběr z protipohledu na horizont oceánu a po kajakářce ani stopy. Hned vzápětí navíc sledujeme záběr přes její rameno, kdy má ke břehu stále stejně daleko jako před třemi minutami. Běžný divák si podobných přehmatů asi vůbec nepovšimne, ale zkušené oko hororového experta tato pochybení okamžitě registruje, což se pochopitelně promítá do celkového hodnocení. Chápu, že natáčení probíhalo v obtížných podmínkách a kamera zápolí s nedostatkem manévrovacího prostoru, ale tohle si zkrátka schopný režisér musí pohlídat. Snímek The Reef: Stalked tak nemohu doporučit k projekci a uděluji mu pouze jednu silnější hvězdu.

Nikoliv horor, nýbrž duchařský thriller, ze kterého je již na první pohled zřejmé, že scénáristé neví kudy kam. Tolik chyb, nesmyslů a nereálných situací se pohromadě jen tak nevidí. Hned v úvodu diváka nejspíše zarazí neschopnost policie. Vždyť únoscovu černou dodávku by za normálních okolností musel vypátrat i obyčejný pochůzkář při pravidelné obchůzce svého okrsku. Chování postav navíc velmi často nemá žádnou logickou návaznost, čímž děj ztrácí na srozumitelnosti. V jedné scéně kupříkladu Finney drží sluchátko, načež mu antagonista s ledovým klidem oznamuje, že telefon nefunguje. O několik desítek minut později ho však totožná situace rozzuří k nepříčetnosti. Proč? Čekal jsem, že nám scénáristé alespoň odhalí nějaké střípky z jeho života či přinejmenším vágně naznačí jeho motivaci, ale bohužel. Divák si musí všechno domýšlet. V úplném závěru ještě svítala naděje na překvapivý twist, kterým by si scénáristé částečně zachránili svůj krk, ale nakonec vše vyústilo do předvídatelného a vnitřně nesoudržného finále, během něhož celá příběhová linie Finneyho sestry a jejích jasnovidných snů vyšuměla do ztracena. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Black Phone uděluji pouhou jednu silnější hvězdu.

Cronenberg sliboval návrat k hororovým kořenům a divácky nepřístupné kinematografii, jenže jeho Crimes of the Future připomíná obyčejný kompilát, v němž se dotýká témat, která již zpracoval o poznání nápaditěji a mnohem komplexněji v rámci svých dřívějších filmů (Videodrome, Dead Ringers či Crash). Snímek tak působí poslepovaně a postrádá nějaký výraznější emocionální náboj či překvapivé myšlenkové vyznění. Tempo vyprávění je zbytečně pomalé, až přímo meditativní, s čímž se bohužel pojí i zvolený přístup ke zkoumání těla a narušování jeho integrity, který má spíše podobu chladné vědecké observace než estetizace předváděného. Trochu jsem se obával hereckého obsazení, zvláště pak přítomnosti Kristen Stewart a jejího nebývale chudého mimického rejstříku, ale katastrofa se naštěstí nekonala, jelikož v porovnání s Mortensenem či Seydoux dostala na plátně jen minimum prostoru. Ve výsledku však převažuje zklamání. Možná by měl Cronenberg zauvažovat nad tím, zda-li evoluci náhodou nepodléhá i jeho tvorba a dát subžánru body horror definitivní sbohem. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Crimes of the Future uděluji dvě slabší hvězdy.

O nejlepším filmu letošního roku již asi není pochyb. Hned v úvodu však podotýkám, že se jedná o folk horror pro vysoce náročné a neskonale inteligentní publikum, které dokáže racionálně analyzovat a posléze i dekódovat použitý symbolický jazyk. Snímek od počátku vyvolává reminiscence na Aronofského Mother!, ale na rozdíl od něho není v užitých metaforách tak doslovný a popisný, díky čemuž provokuje diváky k přemýšlení a ponechává prostor k různým interpretacím. Alex Garland se snaží vyprávět zejména obrazem a slovy nevyřčené myšlenky přetvářet do vizuální podoby. Zakládá si na trpělivém budování tísnivé, až přímo klaustrofobické atmosféry, kdy se dobře známý svět postupně rozpadá a transformuje v místo nepředvídatelného chaosu. Není co vytknout. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Men s radostí udělím zasloužených pět hvězd.

Věk nezastavíte. Samozřejmě existují vzácné výjimky typu Ridleyho Scotta, který naopak kráčí s duchem ke kreativitě, ale v drtivé většině případů přináší proces stárnutí klesající mentální výkonnost a s tím související kvalitativní úpadek tvorby. V případě Argenta se bohužel jedná o volný pád. Troufám si tvrdit, že Occhiali neri vůbec nelze považovat za giallo film, jelikož zde zcela absentuje prvek tajemství (vrah je nám dosti předvídatelným způsobem představen po deseti minutách). O atmosféře ani nemluvě. Giallo snímky se vyznačují bohatým vizuálním obsahem, kdy je využíváno barevných akcentů, optických efektů, fetišistických detailů či třeba rafinovaných úhlů pohledu kamery, avšak u Occhiali neri bych za stylisticky vyvedenou označil asi jen úvodní sekvenci zatmění Slunce. Jinak na filmu opravdu není co chválit. Spíše bych ještě mohl lamentovat nad topornými hereckými výkony a místy neskrývanou hloupostí scénáře, kdy Argentovi kupříkladu nedochází rozdíl mezi vodícím a služebním psem. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Occhiali neri uděluji jednu slabší hvězdu.

Vpravdě groteskní snaha. Nemohu točit pornografický film a zároveň zcela tabuizovat sexualitu, stejně jako nemohu točit horor a ignorovat vlastní smrtelnost. Smrt je obsáhle a významně zastoupena v našem nevědomí, a právě sledování hororových snímků nám dává možnost postavit se strachu ze smrti, plně si jej uvědomit, a tím ho i překonat. U marvelovských filmů však hororovou hrůzu již z principu pocítit nemůžeme, jelikož jsou primárně určené dětem, a možná i proto smrt důsledně popírají a vyhýbají se jí. Zdejší protagonisté mají zakázáno zemřít, a když už tato situace výjimečně nastane, tak v následujícím díle nastoupí na jejich místo dvojník z paralelní dimenze. Scott Derrickson zavčasu rozpoznal, že se jedná o sebevražednou misi a z projektu urychleně vycouval, Sam Raimi už takto důvtipný nebyl a celá hororová sterilita tak padá na jeho hlavu. Obdobně kriticky lze pohlížet i na scénář. Samotný koncept multiverza není ve snímku uspokojivě rozpracován a de facto slouží pouze jako živná půda pro jednotlivá camea. Co se vizuální stránky týče, tak méně mnohdy znamená více. Za tímto pestrobarevným ohňostrojem je totiž skryta neschopnost vystavět koherentní příběh a pracovat s emocemi. Jakožto zdejší hororový expert tudíž musím snímek Doctor Strange in the Multiverse of Madness ohodnotit odpadem.

Škoda té nepříjemné marvelovské pachuti v ústech, kvůli které vám cesta multiversem pořádně zhořkne. Everything Everywhere All at Once naznačuje, že lze dané téma uchopit i jiným, o poznání podnětnějším způsobem, a proto zamrzí, že režisérské duo nedokázalo k takto ambicioznímu projektu přistoupit podstatně dospěleji. Po smyslu lidské existence lze totiž pátrat se vší vážností a není potřeba se snižovat k infantilnímu, místy až hulvátskému, či vyloženě trapnému humoru. Navíc tvůrcům velmi rychle dochází nápady, a tak se mnohokrát přesvědčíme o tom, že opakovaný vtip opravdu není vtipem. Úsměv, byť značně křečovitý, mi na tváři vyloudil snad jen pohled na kostičkovanou nahotu, kdy do filmového štábu skrze mnohovesmír omylem zavítal cenzor z viktoriánské Anglie. Název snímku implikoval, že by se mohlo jednat o hluboce spirituální film, který s námi bude komunikovat především skrze symboly a metafory, jak tomu bylo třeba v případě kanonického The Matrix, ale při sledování Everything Everywhere All at Once divák nabývá dojmu, že jde v první řadě o prvoplánovou zábavu, z které čpí otravná a polopatická doslovnost. Rád bych přimhouřil oči a udělil snímku lepší hodnocení, ale objektivně vzato si zkrátka více než jednu silnější hvězdu nezaslouží.

Elevated horror s velkým E, který se směle může poměřovat s Eggersovou The Witch či Aronofskyho Mother!. Kdo nebo co je Bůh? Odkud jsem přišel? Kam směřuji? Co je to za podivný svět, ve kterém jsem se ocitl? Debutující režisér Goran Stolevski pochopitelně neposkytuje konkrétně formulované odpovědi, ale naopak pobízí diváky k tomu, aby se do významu sdělovaného pokusili ponořit, což u většiny z nich zákonitě vyvolá frustraci z nepochopení věci. Snímek You Won't Be Alone by samostatně obstál i jako duchovní cvičení, ale s ohledem na extrémní náročnost látky a zvolenou formu vyprávění ho rozhodně nemohu doporučit laické veřejnosti. Nevybavuji si film, který by s takovou technickou a estetickou grácií dokázal zachytit propojení kosmické a osobní perspektivy, neboli tanec života. Pokud patříte k opravdovým hororovým fajnšmekrům, kteří dokážou rozpoznat skutečnou kvalitu, tak se můžete těšit na první letošní pětihvězdu.

Horor, který zaspal dobu. The Sadness sází na stylovou složku a efektnost předvedených atrakcí, avšak gejzíry umělé krve, vyhřezlé vnitřnosti či uťaté údy už dnes mohou ostříleného fanouška žánru jen těžko jakkoliv zaskočit. Robert Jabbaz není schopen vyprávět příběh, nedokáže budovat napětí a pokud se snaží provokovat, tak pouze v bezpečných mantinelech společenské normy. Veškeré násilí zde působí nesmírně nadsazeně, a tedy i nevěrohodně, v důsledku čehož snímek v divákovi vůbec neprobouzí negativní emoce. Ostatně mnohdy zde násilí není ani explicitně znázorněno. Takhle že vypadá snímek, který šokuje a boří veškerá myslitelná tabu? Zpátky do reality. Jakožto zdejší hororový expert mohu snímku The Sadness udělit nanejvýš jednu silnější hvězdu.