Psychor

Na tomto hororu lze pochválit snad jedině název, jenž byl zvolen skutečně příznačně. Antibirth by si totiž zasloužil zničit ještě v zárodku někde ve filmovém studiu. Je mi sympatické nadšení, s kterým se v dnešní době velká část režisérů pouští do produkce hororů, avšak některé hororové počiny by zkrátka měly zůstat určeny výhradně pro domácí projekci. Od režiséra Pereze bych čekal mnohem větší soudnost. Jakožto hororový expert také plánuji v dohledné době natočit svůj vlastní horor, ale dokud nebude vybroušený k dokonalosti, aby byl schopen konkurovat těm nejlepším nízkorozpočtovým snímkům hororové historie, tak nikdy neopustí brány mé domácí střižny. K samotnému Antibirth dále nemá příliš smysl cokoliv dodávat.Jedná se o po všech stránkách špatný horor. Herecké výkony ještě ujdou, avšak všechny charaktery jsou zcela nezajímavé a jejich osud je tak divákovi naprosto lhostejný. Stejným způsobem lze popsat i scénář, který ani přes jakousi snahu o konspirativní pojetí nemá čím zaujmout. Celková atmosféra snímku je spíše dokumentárního rázu a k hororu má velmi daleko. Náhodný příchozí by se dokonce mohl domnívat, že má co dočinění s obyčejnou sondou do života drogově závislé osoby. Divák se tak celou stopáží znuděně protlouká až k závěrečnému rozuzlení, které svým otřesným zpracováním připomíná nějaký céčkový sci-fi horor ze 70.let. Odpad.

Neon Demon patřil k projektům, jehož výsledek jsem se vůbec neodvažoval odhadnout, což se mi jakožto zdejšímu hororovému expertovi stává opravdu zřídkakdy. Už před mnoha lety jsem se v průběhu snímku Valhalla Rising přesvědčil, že Nicolas Winding Refn nedokáže uspokojivým způsobem pracovat s tempem příběhu, čímž pak trpí i výsledná atmosféra snímku. Říkal jsem si však, že v případě hororového žánru se z jeho slabiny může stát za určitých okolností i přednost. Zmínil bych například film Suffering, který je názorným případem velmi pomalu plynoucího hororu, jemuž se dané tempo podařilo využít k vybudování působivé atmosféry postavené na intenzivní ztísněnosti. Mým tajným přáním, které bohužel Refn nevyslyšel prakticky vůbec, pak bylo, aby se Neon Demon danému hororu co nejvíce přiblížil. Z hlediska obsahu a víceméně i formy se Neon Demon podobá jinému hororu - Starry Eyes, přestože jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje. Kdyby se nejednalo o horor, tak bych Neon Demon vychválil alespoň za formu, jelikož zvolený uhraničivý audiovizuál a artový podton mi připomíná tvorbu mého oblíbeného nehororového režiséra Gaspara Noé. Jakožto hororový expert však hodnotím každý horor podle těch nejpřísnějších možných měřítek, jelikož hororový žánr je nutno považovat za krále všech filmových žánrů a od toho také odvozovat nároky na kvalitu hodnoceného snímku. Refnův Neon Demon postrádá známky komplexnosti a zvolená forma tak představuje spíše snahu o zamaskování nedostatků, které jsou při podrobné analýze každému zřejmé. I laický fanoušek hororu si bezpochyby musí povšimnout, že hororová atmosféra zde téměř absentuje. Snímek sice obsahuje spoustu hororových prvků, jenže jim chybí schopný režisér, který by je umným způsobem propojil dohromady. Z pohledu nevyhraněného diváka však bezesporu půjde o více než koukatelný film. Lze vidět, že se Refn v mezidobí na práci s tempem skutečně zaměřil. Samotný příběh ale postrádá jakoukoliv nápaditost. Je zcela předvídatelný, stejně tak jako je tomu u jednotlivých charakterů, které spíše připomínají obyčejné karikatury. Elle Fanning je však veskrze pohledné a sympatické děvče a v roli hlavní postavy se mi více než líbila. Potěšila mě rovněž účast Keanu Reevese, i když jsem tedy původně doufal, že v daném snímku dostane mnohem větší prostor a především nějakou o poznání mysterioznější roli. Přes převažující zápory disponuje Neon Demon jistým kouzlem, kvůli kterému ho ponechám blikat u třech hvězd.

Co čekat od režiséra-kaskadéra, jehož posledním snímkem byl odpadový akčňák se Stevenem Seagalem? Určitě žádné velké zázraky. Přesto jsem se uvolil dát hororu Blackburn šanci, no a nyní tohoto promarněného času velmi lituji. Trénované oko hororového experta hned v úvodu zaznamená, že režisér Chartrand se rozhodl vylepšit kvalitu daného díla prostřednictvím otřesného ADR (automated dialogue replacement). Zřejmě z důvodu, aby hlubokomyslné dialogy hlavních postav neztratily pranic ze své údernosti. Běžný hororový divák možná tuto zdánlivou maličkost vůbec nepostřehne, avšak hororový expert se smyslem pro detail by nejraději celý film okamžitě vypnul, jelikož je bez přestání otravován nekonzistencí, kterou se následně realita jednotlivých scén vyznačuje. Již po necelé půlhodině byl můj pracovní zápisník zcela zaplněn výtkami, které bych mohl k Blackburn směřovat. V tomto komentáři jejich výčet a obsah raději pro přehlednost sesumíruji do jediné věty, jelikož by bez problémů vydaly na dizertační práci. Blackburn je absolutně mizerným hororem, který od odpadu nemůže zachránit vůbec nic. Ani žhářství na mém černém zápisníku.

Jakožto hororový expert žánr anime příliš nevyhledávám, avšak přítelkyně je do anime blázen, takže když se objevil Kingsglaive: Final Fantasy XV, tak jsem vyhověl jejím sladkým prosbám a obětoval svou tradiční hororovou noc ve prospěch společné anime noci. Přesto jsem se "hororu" svým způsobem dočkal, jelikož sledování Kingsglaive: Final Fantasy XV se proměnilo v opravdovou noční můru. Tak chaotickou splácaninu už jsem hodně dlouho neviděl. Snímek bych přirovnal k mixu Harryho Pottera, Hvězdné pěchoty a Warcraftu. Troufám si říci, že i fanoušek anime se musel v daném příběhu ztratit a to i přesto, že se vůbec nejedná o kdovíjak sofistikované dílo. Mimochodem přítelkyně mi asi v polovině filmu usnula na rameni, což o "kvalitách" daného snímku říká naprosto vše. Ocenil bych jedině vskutku výbornou animaci, která Kingsglaive: Final Fantasy XV uchránila od odpadu.

Jakožto odborník na antickou mytologii jsem s nadšením přivítal údajnou existenci hororu, který je obohacen o mytologické prvky. Následovalo velmi rychlé vystřízlivění. Siren Song má s hororem společného opravdu pramálo. Postrádá totiž jakýkoliv náznak hororové atmosféry. A co se týká mytologie, tak musí vzít divák za vděk vypravěčovým strohým úvodním okénkem, které se týká původu a osudu Sirén. Pak už záleží jen na míře jeho shovívavosti, jestli ho tento 70-minutový příběh, který i přes takto nízkou stopáž lehce nudí, po mytologické stránce alespoň trochu uspokojí. Po té hororové to nevyšlo vůbec.

Jakožto hororový expert jsem z daného snímku hluboce zklamán. Let Us Prey se sice rozjíždí velmi nadějně a úvodní tajuplné ptačí výjevy, kterými chtěl Brian O'Malley nepochybně vzdát hold mistrovi hororu A. Hitchcockovi, rozhodně zaslouží pochvalu, avšak tím výčet kladů daného hororu velmi rychle končí. Postavy působí nesympaticky a většina z nich se chová nevěrohodně či dokonce vyloženě hloupě (policisté). Mysteriozní nádech filmu upřít nelze, avšak jedná se o opravdu velmi decentní mysteriozno, které tak ve výsledku ponechá diváka zcela chladným. Dosud uspokojivě nic nefungovalo, a tak se v závěru Brian O'Malley rozhodl přehodit výhybku a přispěchat se zběsilým akčním rozuzlením, které logicky vůbec neodpovídalo dosavadnímu tempu celého snímku, a proto nad tímto kontraproduktivním řešením opět musím rezignovaně zakroutit hlavou. Hororu Let Us Prey uděluji slabší dvě hvězdy a rozhodně nedoporučuji ke zhlédnutí. Kdo hledá vynikající horor, který se rovněž odehrává v prostředí policejní stanice, nechť sáhne po atmosferickém Last Shift ze stejného roku.

The Truth Will Out. O tom, že je celý program Apollo podvod, jsem pochopitelně věděl již dávno před zhlédnutím tohoto výborného dokumentu, který prostřednictvím analýzy zdánlivých maličkostí ve výsledku podává ucelený obraz o jednom z největších spiknutí všech dob. Tematikou vládních lží a propagandy se totiž zabývám již notnou řádku let. Všem lidem dobré vůle, kteří chtějí prohloubit své vědění o programu Apollo, bych doporučil například knížku We Never Went to the Moon: America's Thirty Billion Dollar Swindle od Billa Kaysinga či snímek Kozoroh 1, v kterém jsou techniky vládní manipulace znázorněny v praxi přímo na pozadí kosmonautiky.

Horor, který obsahuje komediální prvky, nelze považovat za plnohodnotný horor. Krom toho si Gokseong podřezává větev prostřednictvím afektovaných hereckých výkonů či přitroublých charakterů (zejména policistů). Příběh je však výborný. Gokseong proplouvá jednotlivými hororovými subžánry a nebýt toho nesmyslného komediálního nánosu, mohli bychom hovořit i o skutečně tíživé hororové atmosféře. Jenže je nutno hodnotit jako celek a ve výsledku tak Gokseong nestačí více než na dvě hvězdy. Jakožto hororový expert tedy nemohu fanouškům kvalitního hororu doporučit tento snímek ke zhlédnutí.

Jakožto hororový expert jsem tentokrát upřel svou pozornost na sever Evropy, kde jsem si vyhlédl laické veřejnosti poměrně neznámý horor jménem Shelley. Již před projekcí jsem intuitivně cítil, že by se mohlo jednat o velmi kvalitní kousek a má očekávání se více než naplnila. Shelley se rozbíhá velice pozvolna a milovníci oddechových akčních hororů nad ním budou bezpochyby kroutit hlavou. Avšak náročný hororový divák si dozajista přijde na své, jelikož Shelley je hororem, v kterém hraje prim perfektně budovaná atmosféra ztísněnosti a neutuchající pocit přítomnosti něčeho zlého, aniž bychom mohli tyto ďábelské kořeny přesněji identifikovat. Velmi kladně hodnotím rovněž herecké výkony a pochopitelně i režii Aliho Abbasiho, která působí na jeho celovečerní hororový debut neskutečně vyzrále, a proto mu také věštím slibnou hororovou budoucnost.

Jakožto hororový expert mám pochopitelně detailní přehled i o hororech ze zemí, jež nejsou hororovému žánru zrovna dvakrát zaslíbené. Jedním z těchto hororů je i indická Phobia, na kterou jsem měl políčeno již dlouho před její premiérou. Zaujal mě totiž námět, který přivádí mladou agorafobičku do dobrovolného domácího vězení, v němž objevuje dar jasnovidnosti, který však nejdříve považuje za šílenství. Horor je po řemeslné stránce skvěle zvládnutý. Je vidět, že režisér už má nějaké hororové zkušenosti. Pochvalu zaslouží především hudba a ocenil bych rovněž práci s časoprostorovou rovinou, která se velmi podobá té, kterou přinesl například výborný horor Visions z roku 2015. Atmosféra snímku diváka sice vyloženě neusadí do křesla, ale udrží ho v pozornosti i přes poměrně dlouhou 112-minutovou stopáž. Nekompromisní kritice však musím podrobit herecký výkon Radhiky Apte. Hlavní postava by si rozhodně zasloužila o poznání přesvědčivější ztvárnění. Všudypřítomná afektovanost mírně pokazila výsledný dojem z daného filmu. Celkově však uděluji hororu Phobia slabší čtyři hvězdy a doporučuji ke zhlédnutí.