RedAK

Nejednou jsem byl nařčen místní skvadrou, že moje komentáře jsou přespříliš přebujelé a že na můj bryskní lexikon nemohou, z důvodu defaultního deficitu cerebrální kapacity, adekvátně reflektovat, poněvadž mu nerozumí. Jakožto altruista plebejci zvolený, činím tedy výjimku a pokusím se pro těch pár retardů následující kinematografický opus popsat klasickou a tolik oblíbenou debilštinou: Ty vole, čumím na to podruhý že, film jako dobrej, osvětlení dobrý a všechny ty hezký věci, ti lidi hráli svoje role dobře že, to jim nemůžeme vzít, snažili se. Líbily se mi všechny ty super triky, a co teprve supr čúpr hírous pan Betmen, ten byl fakt k sežrání fíííháá. Ale musíte uznat, prostě musíte, že některý ty scénky byly prostě úplně na prd že a takový moc trapný prostě abych tak řek. Nemůžu dát víc jak tři hvězdičky, prostě nemůžu i když bych chtěl, hele něco tam jako chybělo a mně se to jako celek nelíbilo zas tak úplně že. Vím že na mým hodnocení prostě záleží že, ale fakt nemůžu dát víc, sorry lidi.

Jojo, tyhlencty kalby já dobře znám. I když u mě probíhají krapítko odlišně, anžto jsem malý tlustý plešatý a osamělý, čili nemám žádné přátele a musím si vystačit sám se svým laptopem. Občas si na večer sednu doma do kuřárny, vezmu s sebou noťas a nezřízeně chlastám. Vzhledem k létům tvrdého tréninku na mě alkohol působí jen minimálně, přesto jsem si z čiré zvědavosti naposledy zapisoval deset fází, kterými postupně, s přibývajícím alkoholem, prochází moje mysl. Zde jsou moje postřehy: 1) Rudnou mi tváře. Debilně se usmívám a myslím si, jak jsem roztomilý. 2) Pobroukávám si a tančím do rytmu nejlepších písní od Karla Gotta. Jde mi to výborně. 3) Píšu si s holkama na facebooku a všechny mě nespoutaně balí, nedokážu si to vysvětlit. 4) V rádiu začali hrát Kluse. Nostalgicky pláču a chci změnit svůj život. Udělám pro to vše! Pak moji pozornost zaujmou sušenky na stole. 5) Chci si zapálit další cigaretu, ale všechny za podezřelých okolností zmizely. Oblékám si negližé a vyrážím do nejbližšího baru pro krábu. Po cestě hlasitě zpívám Anetu Langerovou a se všemi se přátelím. V baru požádám barmana o ruku a po odmítnutí se vracím domů. 6) Cítím se výborně. Kouřím pivo, piju cigára a je mi fajn. Píšu na facebook status, který nedává smysl, a strašně se tomu směju. Jsem tak zábavný! 7) Po cestě na záchod jsem zakopl o kočku a to žádnou nemám. Zadávám si do googlu fórum asijské ekonomiky a opravuju Číňanům gramatiku. 8) Klávesnice na notebooku se začíná chovat podezřele. Písmenka samovolně mění svoje pozice, nemůžu najít enter. Čísla zmizely úplně. Mluví na mě kaktus. Nechápu… proč furt otravuje. Toužím po sexuálním styku se svojí čivavou, ale ihned myšlenku polykám, nemám totiž kondom. 9) Nemůžu najít správný východ z místnosti. Vždycky když projdu dveřmi, vrátím se na stejné místo. Podlaha začala dělat přemety a ze stropu začalo sněžit. Umím mluvit klingonsky. Na návštěvu přišel Tokijský novoroční ohňostroj a dvě prostitutky. 10) Jdu si do lednice pro druhé pivo.

Dvěstěpatnáct příběhů narvaných do stominutové stopáže tak neefektivně, že nezbude čas ani na podprůměrnou zápletku a v podstatě se film nelineárně přesune z bodu A do bodu B, aniž by se cokoliv závažnějšího událo. Což o to, technické zpracování a temná atmosféra na úrovni hadrových pérodaktylů z Cesty do Pravěku není úplně nejhorší a při sledování příběhu z poválečné Francie jsem měl pocit, jako bych skutečně byl na židli před notebookem a koukal na film, ale ten nedodělaný scénář bez pointy a bez ničeho to celé zesyflil.

I když mě za to vždycky odsuzovali, pohrdali mnou a dívali se na mě skrz prsty, věděl jsem, že nedělám nic špatného. Ono mrdat s laptopem je u mě věc zcela standardní a hned po ranním vysrání a vyčištění zubů jdu udělat své Asusce dobře, ono se nám pak po celý den lépe pracuje a celkově ta reciprocita funguje báječně; při hraní min se nezasekává, meily mi načte už za půl hodiny a aktualizace trvají jenom jedny letní prázdniny. Moderní technologie sice tedy ještě nepokročily do fáze, které nám jsou prezentovány ve filmu, takže se holt nevyhnu syflu v mechanice, ale princip zůstává stejný. Začínáme zpravidla předehrou, kdy ji něžně, konečky svých prstů, hladím po touchpadu a jazýčkem dráždím mezi backspacem a enterem. Ale nikdy nezasáhnu přímo, jenom jemně kroužím kolem a lížu bordel v klávesnici. Šílí z toho a celá se třese. Pak si slinami nalubrikuji ukazováček a nemilosrdně jí ho zastrčím do HDMI slotu, přičemž ji levou rukou provokativně masíruji v oblasti hlavního vypínače, protože to má ráda drsně. Když už jsme oba u vytržení, nečekám na nic a vrážím jí své nevídaně obrovské péro do USB slotu, načež systém zahlásí připojení externího orgánu. Přirážím s grácií sobě vlastní, ona skřípe, vrže, a když dosáhne orgasmu, burácivě se restartuje. Pak jí slastně postříkám displej a otřu ho navoněnými kapesníčky. Nebudu lhát, občas nás naše nespoutaná perverze donutí používat nejrozličnější hračky na zpestření; mikráku a flashky nevyjímaje. Ten, jehož jméno neumím ani vyslovit, natož napsat, se své role ujal skutečně s plným nasazením a zcela jeho sexuální pohnutky chápu a plně podporuji.

Že jsou filmy podle skutečné události značně přikrášleny o dramatické scenérie a epické wtf momenty, to je známá věc. Zrovna dneska jsem taktéž prožil nevídaný příběh; vyšel jsem z hospody, přešel dvě křižovatky a došel domů. Chytil-li by se tohoto epického příběhu nějaký populární režisér, vypadal by snímek následovně: tajemný muž v černém kabátě vyšel z budovy, plný síly a pozitivní energie. Neohroženě se porozhlédl po okolí a střídmými kroky se vydal vstříc svému osudu. Na rohu páté a Evňů ho přepadli čtyři podezřele vypadající mimozemšťané, kteří mu sdělili, že proroctví alternativních Římanů je skutečné. Muž se zděšením o své nejbližší vyskočil z létajícího příboru a po cestě zabil pár emzáků, aby mohl s elegancí sobě vlastní dopadnout na batmotorku a laserovými děly rozbít několik pancéřových měst. Když zničil čtyři desítky armád a kouzelný štít bestiálního šílence doktora Hrůzošvába, dorazil ke svatému grálu a rozhodl se, že na to sere a jde domů. Nesmíte to tak žrát a věřit těm mystifikářům každou pihu.

Po všech těch nechutných splaškách, kterých jsem byl na poli českého amatérského filmu svědkem, musím konečně nadšeně zatleskat a zvolat třikrát „dopičijo!“. Konečně nějaký film, který mě po té nepřebrané hromadě autistů zaujal a nadchl hned z první. Myslím, že není co dodávat, veškeré aspekty filmu za mě dokonale popsal uživatel Segrestor a stoprocentně s ním ve všem souhlasím.

Jste-li osamělý burgerman s inteligencí nedopečeného kuřete a šarmem sobotního zvratku ve vlastních peřinách, jehož největší pohlavní úspěch je styk s hlínou v květináči, pak je tento film ušitý na míru přímo vám. Společně s Andym si můžete zafantazírovat o tom, jaké by to asi bylo, kdyby náhodná živá žena zaregistrovala vaši existenci tím, že by do vás vrazila v obchoďáku, spěchajíc k odpadkovému koši pro zbytky pizzy a vy byste se přitom omylem dotkli jejího kolena přes bavlněné tepláky. A pak nad touto představou můžete tři neděle lascivně masturbovat a vylepšovat ji svými neřestnými myšlenkami o vyhrnutém kotníčku. Holt, ne každý je učiněný lamač klitorisů, ale aspoň to dohání excelentní schopností jít včas na záchody a nenasrat si do slipáčů.

Jsem přesvědčen, že některé filmy by měly být opatřeny věkovým ratingem "nevhodné pro děti do stopadesáti let", jinak se těchto sraček nikdy nezbavíme. A někteří lidé by měli být opatřeni elektrickým křeslem. Hlavně ti, kteří jsou za toto, ať už je to cokoliv, zodpovědní. A pykali by všichni. Od kinderfila Trošky, přes tým, který retušoval plakát, až po celý management Jihlavanky, kterou štáb během natáčení pil. Tohle je přesně jeden z těch filmů, který vás donutí zoufale složit hlavu do dlaní, táhle si oddechnout a slíbit, že se usmíříte s mámou, doděláte školu a víc se budete věnovat partnerce. Viděno v rámci weedpárty a stejně to tu silně sálající debilitu neutlumilo ani krapítko. Dvojku už bych nechtěl vidět, ani kdybych byl v hlubokém bezvědomí.

No teda, to jsou mi věci. Kdybych nevyužil svých brilantních lustrátorských superschopností a nerozklikl si profil moji oblíbenkyně, nad jejímiž komentáři latentně masturbuji, vůbec bych netušil, co za zbraň hromadného ničení se tady přede mnou ukrývá. Že se jedná o opus, za jehož shlédnutí by vám měli autoři královsky platit, to je jasná páka. Ale co mě pobavilo víc, než tato zbytečná trapárna, je bezpochyby jeden z tvůrců, který si tu vesele rozhazuje hvězdama a infantilně se rozčiluje nad tím, že si to hovno, na kterém se beztrestně spolupodílel, lidi nadšeně nerozmazávají po ksichtech. Už včera jsem se podivoval nad faktem, že zde profil tvůrce mohou mít nejrůznější formy života. No nic, asi se začnu chovat jak mentál a začnu natáčet tříhodinový stopáže se záběrem na spáru v podlaze, nebo prostě cokoliv nápaditějšího a napínavějšího, abych se tu taky mohl pyšnit se svými velevýtvory a pak ještě sám sobě napíšu pateticky chvástavou biografii. Původně jsem nechtěl hodnotit, neb postiženým bychom se neměli posmívat, ale za tu uslintanou exhibici tam bez politování sázím odpad! a posílám košťátko, lopatku, násadu od mopu a jiné pomůcky pro anální penetraci a následné uvolnění semene v oblasti údajného mozku, pánové.

Bez mučení přiznávám, že toho Kapra fakt žeru. Pokaždý, když ho vidím, se rozteču jak latrína, kolena se mi rozklepou tak silně, že způsobují půdní eroze v Santa Fe a moje smysly omdlévají v louži virtuálního testosteronu. A to bývám teplej jen o víkendech. Tu buržoazní mrdku zahrál tak temperamentně, že jsem měl během celýho filmu chuť prohnat nosní přepážkou půl druhou tunu kokainu, vošukat cokoliv co vykazuje známky života a vytapetovat si svýho žigula Masarykama. A jestli za to všechno vyfásnu jen čtyři roky v útulné garsoniéře s pravidelným přísunem teplé stravy a sexu, ty vole kurva do prdele, proč ne. Ale samozřejmě bych, stejně jako mistr Belfort, obíral jen ty zazobaný namachrovance, kteří si můžou dovolit k dutinkám koupit i tabák a plesnivou vysočinu povýšenecky házej do odpaďáku.