RedAK

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě.

Bohužel jsem už navždy poznamenán půvabným kouzlem esteticky odporného pomatence Megvájra, který společně se svoji nazzipatkou spider-manovi dodal tu správnou úroveň pojašenosti. Ale tady ten Gárfíld? Pche! Precizně vymodelovaný plájbój, co vypadá za všech okolností stejně perfektně; když prší, když fouká, když sněží, když sere. Zločince chytá s ukazováčkem v nose, malíčkem v uchu, prostředníčkem v prdeli a u toho stíhá sázet hlášky, za které by se nemusel stydět ani Chuck Norris. Trapný příběh prošpikován ještě trapnější milostnou linií film také věru nezachrání. Marc měl určitě zůstat u těch přesládlých romanťáren a nesrat do filmu tunu digitálních fíčurinek. Vizuální háv to má nepochybně na obstojné úrovni, ale obdobné efekty se na nás dnes valí doslova ze všech stran a já se bojím, když si jdu do špajzky pro šišku lovečáku, že na mě vyskočí hobití transformer s invazí mumifikovaných avengerů. Dokud nevopíchám Tobeyho, můj duševní blok mi zřejmě nikdy nedovolí napálit této sérii více jak dvě hvězdy.

Zfetovaný programátor Nokiáckého hada a absolvent dvouminutového kurzu Master of Word 95 spojili své síly! Ani si nedovedu představit, kolik úsilí a týmové spolupráce za tímto projektem stojí. Vlastně ano, dovedu; celých pět let probíhaly u Hanze na lůžku intenzivní programátorské práce v Malování, Petrovi se po mnoho let nedařilo nainstalovat správně teplý font a když jim předčasně na močové kameny zdechlo morče, které mělo dabovat hlavní postavu, vše se zdálo býti ztraceno. Naštěstí se však v tu dobu objevil na trhu nový druh heroinu, kluci sesbírali poslední zbytky jehel a dílo úspěšně dokončili. Filmové studio Fety a spol., které celý projekt financovalo, se postaralo o komplexní propagační program a plakáty s dvoupixelovou jeptiškou přikládali do všech krabiček Rohypnolu. Již v první den projekce zaznamenalo dílo neuvěřitelný úspěch; nevidomé děti s Parkinsonovou chorobu tleskaly celé tři hodiny. Honza a Petr si za vydělané peníze pořídili jenom dvakrát nakaženého prostituta a ten jim za výborně odvedenou práci nahodil profil na databázi.

Tak jsem s tímto supr čupr pořadem začal od dvacáté řady, nyní jsem dokoukal řadu devatenáctou a věřte nevěřte, teď se chystám na osmnáctou. Ano, moje debilita by se dala přepočítávat na celé zdegenerované národy, neboť spoilery z pozdějších řad se mi pochopitelně promítnou do řad předchozích, ale blbečky nepředěláte. I kdybyste se mi to snažili názorně vysvětlit s pedagogickým asistentem na barevných obrázcích, já jen spolku čerstvě vydolovanou šušeň a pojedu dál pozpátku. Nicméně, Russel měl nyní možnost zazářit ještě o krapítko víc, neboť byl vhozen mezi bandu jednobuněčných kriploidních retardů, kteří dokáží reagovat na světlo a s trochou péče a píle by se i dokázali naučit, že po sraní se prdel vytírá papírem, ne rukou. Myslím, že já bych mezi ně krásně zapadl. Jen by mi asi dělal problémy pohyb, protože už tak mám deprese, když s kilem párků v pařátech musím ujít půlmetrovou cestu od ledničky k mikrovlnce.

Jestli nikdo, tak minimálně Tekin Kurtulus musí dostat jednu hvězdu za svoje jméno. Jestli někdy budu mít děti, tak jedno se bude jmenovat Tekin a druhé Kurtulus. Bez debaty.

Nesnáším fakeshow. Spíš je nenávidím, protože to, čeho jsem byl na naší scéně svědkem, bylo hodně špatné. Tak špatné, že mě to donutilo emigrovat z postele pod postel. Ale pak se na scéně objevil můj mladší bratr. Moje ve všech ohledech lepší verze; zásadně nesouloží se zvířátky... bez kondomu. Pomáhá chudým... upadnou na dno. Je to pěkný... kokot. Ortodoxní fanoušek suvájvru. Říkal, mrkni na dvacátou řadu, je nejlepší. A já, zcela zmanipulovatelný homouš, tedy přistoupil na jeho hru. Byla to jízda od začátku do konce. Kdybyste mě viděli, jak si napětím rvu všechny tři vlasy z lebky, tak byste mi snad z lítosti věnovali svoje tupé. Hlavně nechápu producenty, kteří byli nuceni celé tři dny narvat do stupidních čtyřiceti minut. Je to stejné, jako bych já celé tři dny krmil africké děti slaninou, bezdomovcům stavěl byty a v božské naději osouložil všechny frigidky. Pak by píče kameramanský natočily jednu minutu, jak si ze slipů setřepávám zachlý hovna a hned byl bych v prdeli! Miluju intriky, miluju svině a miluju zmrdy a tady se ukázali všichni v perfektním světle. Plešku dolů před J.T a Russelem. Respekt. Nevím, jestli se vrhnu ještě na jinou řadu, protože tohle byl u mě zážitek, u kterého jsem si napětím vyřval všechny chlupy v prdeli! Skvělý, napínavý a kurevsky nepředvídatelný! Pětka jak vyšitá.

Protože tady každý první kokot dokument hodnotí, aniž by ho viděl a ještě se k tomu hrdinně hlásí, proběhla tu nedávno razie z vyšších míst a téměř všechny komentáře byly smazány. Překvapen důležitostí té mladé kurvičky jsem se odhodlal k nepochopitelnému. Dobrovolně jsem se obětoval pro databázi, totálně zavraždil celou sobotu a ztratil poslední zbytky soudnosti. Šel jsem na to do kina. Dnes jsem pokořil nejnebezpečnější zkoušku svého života a detailní popis mého psychopatického dobrodružství včetně fotodokumentace najdete v mém deníčku. Amen.

Zpravidla sleduji veškerou kinematografickou svoloč na svém laptopu, protože ten je ode mě zvyklý už na ledasco; od tvrdého zoofilního porna, kde si to bez skrupulí rozdává lenochod s kaprem, přes asijské dokumenty o ekonomické situaci v Arménii, až po všech čtyřicet dílů internetového pořadu Druhy banánů a jejich tvary. Avšak já, lišácký píčus, jsem překvapivě učinil výjimku a tento velkofilm si stáhl a hodil do své super třidé telky. Původně jsem si myslel, že neživé věci jsou... mno, ehm, neživé. Ale když jsem svýmu Samsungu naládoval do útrob toto veledílo, začal na mě skrze své spoje mluvit. Nejdřív jsem mu moc nerozuměl, protože upřímně, televizština není moje parketa, ale po několika scénách jsem ho začal chápat. On se, chudák maličká, snažil spáchat sebevraždu. Prvně vyhrožoval, že si podřízne spoje od satelitu, ale to jsem mu záhy vymluvil, protože jsem mu film dodal na flashce a nemělo by to smysl. Pak se snažil překlopit květináč nad ním a rozbít si jím svoji super OLED obrazovku. Kokot. Hypnotizoval fikus na poličce, ale ten nereagoval, protože byl zaneprázdněn zjištěním, že vlastně není fikus, ale marihuana. Když na jeho prosby nereagoval ani porcelánový slon na komodě, do jehož chobotu jsem mu ukryl dva gramy kokainu, Samsung zavelel a vyhodil mi elektřinu v celém bytě. Vlastně to ani nebyla třidé televize. Spíš televize. Ne.. spíš rádio. Vlastně to ani nebyl byt. Spíš kámošová koupelna. Ne... spíš záchod. Vlastně to ani nebyl kokain, spíš namíchaný perník... Ne, spíš cukr.

Dnes v noci jsem oka nezamhouřil. Hlavou mi prolétávaly bezduché myšlenky, jež se nenápadně otřely o moji mysl, aby mohly záhy zmizet v zapomnění. Pak to přišlo. Za minutu šestá hodina ranní. Ptáčci štěbetali na okenní římse kouzelnou operní árii, slunce vycházelo zpoza temného obzoru a na jedné nejmenované televizní stanici začala běžet Snídaně s Novou. Jsa přikován k lůžku v důsledku nočního obžerství, jsem nebyl schopen natáhnout se k ovladači, jež byl ukotven v prostoru mezi umaštěným papírem od jitrnic a nedojedenou štanglí loveckého salámu. Takže mi tedy nezbylo, než dát nedobrovolné sbohem myšlenkám o holografických prostitutkách a na celé tři hodiny se pohodlně usadit do duševního kómatu. Z tohoto důvodu jsem nucen zvednout původní hodnocení z odpadu na celé tři hvězdy, poněvadž můj mozek díky této půvabné relaci navštívil zcela nová zákoutí blíže nespecifikovatelných dimenzí. Když se ze začátku tuze ospalí a podezřele vypadající moderátoři snažili dělat fórky na úrovni netradičně rozžvýkané placenty, měl jsem jemné obavy o své duševní zdraví. Ale když jsem asi po třicátépáté uzřel ty stejné, v nekonečné smyčce se opakující zprávy, moje cerebrální kapacita přepnula do infinitního módu a v mé hlavě se začala utvářet doposud neobjevená pejorativní spojení, o nichž jsem neměl doposud ani tušení. Mrdomír, fičižbluňk, hovenšvec, kastroslav, výmrdkoid, kazozub, potenčně nepřizpůsobivý žalud tvýho fotra, syflšek, šukomech a někde jsem tam snad zahlédl i fetopíčondu. A ten blbeček, co seděl u počítače a gůglil tam debiloviny, byl totální, totální a naprosto totální čuziádr! Sice vám v záchvatu vzteku nemohu ještě úplně upřesnit, co to znamená, ale jsem si jist, že je to daleko urážlivější, než píča všech píč, která dotykem proměňuje všechno na další plejádu zasraných píč. Uf, děkuji za pozornost a rozhodně doporučuji.

Předlouhá nudná slátanina, kde nějací malí lidé v sandálech furt jen žvatlají a žvatlají. Ale oku lahodí velkolepý luxusní háv, do jehož útrob jsou ti liliputi vsazeni. Zkrátka a dobře, je to jako kdybyste hleděli na lahodný nadýchaný muffin ve sněhobílém balení, jehož precizně upečený klobouček zdobí decentní vrstva francouzského čokoládového krému Pâtissière, ovšem jakmile se do něj zakousnete, bude chutnat jako týden odstátá stolice strýčka Fridricha po infarktu. Chápete, ne?