WhiteDuke

Aneb jak by vypadal The Breakfast Club podle Reagana

it's rarely a prank or fishing for hateful laughs; main character's killed in the least-impactful protagonist death I could name; the same formal approach (over and over and over) that's hypnotic one sequence is a bit dead-on-arrival the next. I'm not sure he seeks to make sense and I'm not in a position to demand coherence

Tarantino to musí milovat

znouzectnost

Gen Z memíčka za 3*, dramaturgie a stavba fikčního světa za 2*. Banger hadr

quality TV

"I don't like it because it's so artsy-fartsy. You see, I like the real stuff. I like something like... the end of Dirty Harry. I saw this Dirty Harry and it... it's really... OH!There is this TREMENDOUS shoot-out. You should really listen. Just listen. Listen. Just LISTEN. There was this shoot-out... "

mizanscéna

The Hateful Two

Rozpaky z toho, jak neštastný digitální de-aging obličejů navlečený na zkorodované těla (DeNirův pověstný kick grandpa edition) sedmdesátníků odtrhává v první hodině z imerze, se v druhý půli (a scény Pesci x chleba) přetaví v obdiv a člověk pochopí, proč to chtěl Scorsese právě s touhle sestavou, díky který se prokutáváme do míst, co jsme ještě v tomhle sub-žánru neviděli. Slušnej epitaf.