Othello

Po scéně v autě jsem k vlastnímu překvapení přestal sledovat, odkud herci čtou své dialogy, do kterých jsem rázem začal mít tendence vstupovat. Linklaterův koncept vztahu překlenutý do rezignovaného feministického dogmatu (zákeřně jsem se uchechtl ve scéně, kdy ženy připravují večeři, zatímco muži sedí a povídají si o literatuře, tedy o scéně do které se protagonistka později opřela) pracuje s východiskem přijímání fiktivních identit, které potlačují už protějškem zmapované a opovrhované identity opravdové. A tu finální jiskru, co přeskočila mezi chrononautem a naivní studentkou literatury bych rád sledoval dál. Třebaže oba neexistují.

Nějak přes veškeré formální kvality jsem si připadal, že sleduju nepodařený gruppensex video, kde se aktéři nejsou schopný dostat ve správný čas na správné místo, aby k němu došlo. A od půlky jsem se už fakt strašně nudil.

Na konec sedmdesátek dost netypické budovaní vztahu mezi filmem a divákem, díky čemuž takové ty detaily, které nikoho nezajímaj, jako logika, herecké výkony či námět jsou naprosto podružné jednotlivým scénám. Ty díky agresivnímu nasvícení (které postavy nevnímají, pouze divák) a ještě agresivnější hudbě nevytváří klasickou filmařskou snahu nechat diváka empatizovat s postavami, naopak je naschvál zcizuje a tlačí ho do voyerské pozice, kde je o výsledku dalšího vývoje scény jasno, čímž nebuduje pocit strachu, ale pocit provinění. Což je příjemně sick.

Korejské řešení 4life!

(SPOJLUJU tam jak dobytek) Nemilosrdná feministická romance, kde všichni muži jsou slaboši a manipulátoři. Zajímavý je, že až do poslední patnáctiminutovky dodržuje standardní romantické schéma, který by bylo super tu graficky znázornit, ale budu si muset vystačit se svými legendárními vyjadřovacími schopnostmi. Představte si tabulku, která vertikálně čítá 10 bodů a horizontálně 8. Vertikální rovina znázorňuje duševní rozpoložení protagonistky (čím výše, tím lépe), horizontálně postup dějem. Bod číslo jedna nazveme Status quo (hodnota 3), kdy obě postavy o sobě ještě neví, proplouvají svými životy, kterým však něco chybí. Asi ta láska. Bod dva nazveme Setkání (hodnota 4), následuje bod tři hodnota 6, a to Okouzlení. Bod 4 náleží pod kategorii Veselé společné zážitky navzdory. To již má hodnotu 8 a jedná se většinou o sestřih pikniků a společných akcí protagonistů, navzdory závistivcům a konzervám. Bod 5 je na vertikálním žebříčku vrchol (10) a je to První sex/Paříž/Opravdové vyznání atd. A pak přijde twist, tedy Průser/Provar, čímž nám veritkální linka spadne až na číslo 1, ze kterého následně vychází horizontální bod 7 Běh/Usmíření (hodnota 5) a následně poslední bod 8. a to je Usmíření a nový začátek, jehož hodnota je též 8, ne výše, protože stigma bodu 6 již bude navždy přítomné a postavy se poučily/dospěly, takže jejich vztah již nebude mít takový drive jako v jeho začátcích. An Education odbočí z tohoto schématu po bodě 6, kdy neproběhne Běh, ale Útěk a bod osm tak tedy nereprezentuje Usmíření, ale pouze Smíření, odklon od romantiky obecně na úkor vzdělání a budoucnosti, plus trochu zdravého sexismu. Díky tomu se poslední bod filmu nikdy nedostane nad středový bod 5, zato hrdinka bude se sebou daleko více spokojená._______ Jinak Carey Mulligan se svými dlouhými chlapskými prsty, hrdelním smíchem a megahyperdolíčky je výborná kombinace be careful/be fascinated girl.

Za půl hodiny stopáže jsem se dozvěděl, že podpovrchová těžba zemního plynu a společnosti, jež na ni vydělávají jsou zlé. Následnou hodinu jsem nadále zjišťoval, že podpovrchová těžba zemního plynu a společnosti, jež ni vydělávají jsou zlé, akorát podrobněji. Jo a plus pochmurný overvoice režiséra a roztěkaná kamera jako symbol zmatenosti a nevlídnosti světa ve kterém žijeme.

Přidaná hodnota Martyrs je jejich demonstrace svobodomyslnosti a obsáhlosti hororu jako takového. Film prochází z exploatace, přes haunted, torture porn, monster horror, body horror až po religiozní odvětví, přičemž jednotlivé podkategorie nemíchá dohromady, ale díky nepředvídatelnému scénáři je dávkuje postupně, přičemž téměř žádnou z nich uspokojivě neuzavře. Díky tomu od animálního začátku (resp. 1. poloviny), celého snímaného z ruky, kde průměrná délka záběru je cca 1 sekunda se i vzhledem k charakteru násilí (z divokého, nepředvídatelného, chybujícího na metodické, cílevědomé a naprosto chladné) prodlužuje snímání a klidní se i obraz. Finální nasírací (ne)pointa je geniální ve své podrazovosti vůči diváku, který musel ustát hodně, aby mu bylo řečeno "Keep doubting." _______ Maskér Benoît Lestang se nemohl rozloučit lépe.

Hellboy 2 měl být od začátku nenarativní film. Ze země stoupající giganti, obří květiny co při smrti vykvétají a okřídlení smrťáci by mohli mlčky vyprávět příběh sami o sobě a jenom jejich přítomnost by fungovala vizuálně i jako metafora, kterou jsou. Oni v zásadě fungují, všechno kolem nich nikoli.

Bayova odpověď na neustálé dotazy, proč jsou jeho filmy a potažmo asi i on xenofobní, stupidní, výhradně komerční, republikánské, machistické, nevkusné a neskutečně výdělečné. Protože svět je totálně v prdeli. "This is still a true story."

6. díl Fast & Furious plní zadání, jemuž dostály všechny předchozí díly série, a to být totálním převedením hip-hopové kultury do filmové podoby. Zatímco ale v minulých dílech pozice hrdinů odpovídala sociálně uvědomělé streetové odnoži žánru, kdy bohaté autority jsou omezující zlo, jemuž je třeba se vymezit a držet se své rodiny (tedy your brous and hous), v šestém díle s osmimístnými sumami na účtech ústředních postav po posledním heistu se série definitivně překlonila do tenat mainstreamového hip-hopu typu 50cent. Postavy (doslova) nevědí jak vypadají drobné mince, o cílovým device, po kterym všichni prahnou je jen jednou řečena jeho funkce, zato šestkrát jeho cena, na něčí narážku, že si jedna z postav nemůže něco finančně dovolit zareaguje tak, že skoupí vše v dohledu a poníží daného skeptika. V dané situaci je převelmi náročné vybudovat si nějakou reálnou empatii k postavám o to více, pokud k nim nemáte nijak zvlášť vybudovaný vztah z předchozích dílů. Tento díl je totiž až hostilní ke všem, kteří s hrdiny nerostli. Nejde jen o neustálé odkazování a flashbacky, ale o neustále prezentování přiznaného stárnutí postav, jejich názorové umírněnosti a snahy se usadit (imho trochu zkázonosný rozměr v akčním filmu). Což je srandovní u akčních ikon posledního desetiletí, když stejnou životní situaci prezentují i akční hrdinové typu Willis, Sly, Schwarzenegger, Lundgren, van Damme a mnozí další, tedy akční hvězdy, které byly na výsluní před 20-30 lety. Aspekt stárnutí se promítá i do akčních scén, kde jenom jedna ze tří odpovídá doposud cílovému divákovi (školní dítě) a jeho hraní s autíčky a tankem, kde se naprosto nehledí na collateral damage a naprosto popírá existenci civilistů v rozdrcených autech. Další dvě scény už totiž probíhají v noci, tedy čase, kdy si děti s autíčky zas tak moc nehrají a přítomnost skutečné smrti je u nich hmatatelnější. Ve F&F6 se ale i smrt jedné z ústředních postav se přejde jedním obejmutím a už se zase na sebe všichni usmívají a pořádají veselé grilovačky. Díky tomu, pokud první díly série prezentovaly videohru Need for Speed, 5. díl otočil auta na střechu, dal postavám samopaly a zvrátil sérii do GTA, tak 6. díl to okořenil špetkou hry Sims. Zase na druhou stranu mě zajímá, jestli Jason Statham v dalším díle smrtelně ohrozí Vina Diesela tím, že mu ukradne žebřík z bazénu.