Suspiria

Opravdu je mi nevyřešitelnou záhadou, co na tomhle paskvilu tolik uživatelů vidí. Kromě výtečné hudební složky nemohu pochválit zhola nic. Ošklivá slečna navštíví baletní akademii, která vlastně baletní akademií tak úplně není. Prakticky nepřetržitě se vzduchem nesou prazvláštní zvuky a občas vystrčí růžky nějaký cosi. Prostředí je velmi barevné a absolutně umělé. Příběh je samozřejmě úplně o ničem. Nicméně, tvůrcům se nepodařilo navodit v mých očích ten všudepřítomný úžas z atmosféry. Vůbec mě film nedokázal pohltit do sebe. Nudil jsem se a nevěřícně kroutil hlavou. Zlou čarodějnici nakonec stačilo jemně píchnout nožíkem a bylo po celé slavné akademii. Ve velkém stylu mě to celé minulo. Kdybych u filmu neměl společnost, tak nejspíš umřu. Pěknější odpad. (13.07.2016)

Rozporuplná záležitost. Od parádně atmosférické úvodní scény příletu hrdinky a její jízdy taxíkem bouřlivou nocí do školy v lesích do nás Argento tlačí pestrobarevně nasvícené haluzové interiéry a neméně haluzový hudební doprovod, ale celé je to naivní a v nejednom ohledu nechtěně komické, k čemuž mj. přispívá anglický dabing. (07.11.2009)

Mistrovská ukázka toho, jak lze pečlivou kombinací obrazu a zvuku (resp. hudby, která zde ovšem není zcela oddělitelná od zvukových efektů) dosáhnout maximálního účinku na diváka i bez potřeby vyvolávat v něm napětí, které by vycházelo z vyprávění. Je sice pravda, že závěr, v němž do té doby abstraktní zlo nabírá docela konkrétní obrysy, s sebou nese spíše zklamání než vyvrcholení, že explikativní projev profesora psychiatrie o čarodějnicích je poněkud úsměvný a že ostnatý drát také mohl mít nějaké ostny, ale ve světle úžasného a neotřelého diváckého zážitku, který Suspiria nabízí, jde o nepodstatné nedostatky. Dario Argento je nepochybně jedním z těch tvůrců, kteří svými díly jasně dokazují, že i nízké žánry populárního filmu mohou nabývat vysokých estetických kvalit a mít tedy nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu. (14.01.2013)

Argento je jediný hororový režisér, ktorý nepustí film z ruky, ak nemá neprehliadnuteľne výraznú vizuálnu estetickú stránku, častokrát silne metaforickú (v Suspirii napr. zábradlie schodiska či dláždenie bazénu), to znamená, že dívať sa na jeho filmy prináša estetické uspokojenie. Skutočnosť, že je táto satisfakcia viazaná na horor vytvára neopakovateľne znepokojujúcu atmosféru, pre ktorú snáď Argenta nemožno nemilovať, i keď Oscara pravdepodobne nikdy nedostane ani za celoživotné dielo (hoci by mal). Koncentrácia na estetické zretele však na druhej strane bohužiaľ tlmí strašidelnosť, a to do takej miery, že sa mnohé scény stávajú podivne chladnými a odťažitými, akýmysi módnymi "follies", ako keby ktosi rozpohyboval tie báječné obrázky z talianskej edície Vogue alebo Architectural Digest. Ak desaťstupňová stupnica strašidelnosti má v úvodnej trinásťminútovke hororu "Night of the Living Dead" panickú hodnotu 10, u Argenta zriedkakedy prekročí číslo 6, čo však býva bohato vykompenzované úžasnými akustickými prelivmi, nájazdami kamery, magickými dvojfarebnými sólami v jedinom zábere, zjavnou radosťou z kvázisurrealistických nápadov, priam psychedelicky pôsobiacou výpravou a hypercharizmatickým obsadením (keď som pri castingu, môj súkromný bod k dobru je Miguel Bosé - áno, ten neodolateľný Pán Kto? z Almodóvarových "Tacones lejanos"). Mimoriadne chytrá a vynaliezavá anotácia k filmu "The Only Thing More Terrifying Than The Last 12 Minutes Of This Film Are The First 82" naozaj nevodí za nos. Za "Most Terrifying" totiž považujem scénu medzi 64 a 66 minútou. Čosi také ťažko rozdýchava i fanúšik žánru, takže ostatné obecenstvo by malo reálne rátať so zvracaním (alebo čím). Ďalšie supertvorivé orgie zažije divák v Mníchove (hoci dej sa odohráva vo Freiburgu, hm) medzi nádhernými budovami Propylaeum a Glyptotékou od Lea von Klenze - klasicistická vznešenosť spomínaných stavieb plus neuveriteľne zvrátený mord sa rovná prvotriedna hororová kvalita. A hoci je Suspiria o okultizme, Argentovu fascináciu zabijakom z mäsa a kostí zhŕňa veta, ktorú prednesie mladý Udo Kier: "Bad luck isn´t brought by broken mirrors, but by broken minds". (23.10.2005)

Na rozdíl od Tenebre se v Suspirii Argento maximálně zaměřil na hypnotickou atmosféru a senzuální expresionismus a vydařilo se. Co zůstává, je neochota či neschopnost nahnat strach. Argento věří v emoce jako takové. A přeškoda toho blboučkýho děje. Argentovi patrně v dětství někdo vtloukal do palice, že děj a forma jsou dva póly jednoho magnetu a nemůžou sdílet stejné lože. (03.11.2007)