Othello

To, co se ze začátku jevilo jako nijak zvlášť svěží, ale díky neustálému naznačování, že by Rachel McAdams mohla ukázat mléčné žlázy, koukatelná romantika v geneticky upravené Británii, kde skoro nejsou minority a o hnusnou cuchtu jeden nezavadí (přitom u Curtise bych předpokládal, že někdy v Anglii byl) se v poslední třetině zvrhne v něco neskutečnýho. Já vim, že tahle sféra pravděpodobně platí lístky do kina, ale ta strašlivá závěrečná óda na drobné radosti střední vrstvy absolutně nezajímavých lidí, se kterými jsem pochopil, se má divák ztotožňovat mi nějakym způsobem uvrhlo na mysl odpověď na otázku, jak by asi vypadal předvolební spot Mimibazaru, kdyby se skrze něj ještě snažil zviditelnit Andrej Babiš. A točil by to Renč.

Základní rozchod mezi veřejným míněním a Rodriguezovou tvorbou stojí na tom, že Rodriguez netvoří pocty (m)explotacím ani pocty grindehousům, nýbrž ony xplotace a grindehousy. Celkem logicky rozčiluje liberální snoby tím, že neodkazuje na nic než na sebe, lacinost nehraje a jakkoli je výrazně ambicioznější než předchůdce, nezastře, že z rozpočtu někdo oproti minulému dílu odkopal deset mega. Přiznaný shit je pořád shit, nicméně pořád považuju za parádní obskurnost dnešních časů fakt, že tohle je schopno se prokopat do světových kin. A to mi přijde tak nějak skvělý.

V druhé polovině filmu jsem se permanentně nacházel v situaci, že kdyby zničehonic se na obzoru objevil Cthulhu a detektiv Loki začal opakovat "Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn", řekl bych si, že to vlastně dává perfektní smysl. Největší deviza a zároveň nádor Prisoners je totiž totožný například se sérií Lost. Ono devadesátiminutové vrstvení otázek a témat, které vyústí v závěru totálně béčkovou pointou vystřiženou jak z Bone Collectora nebo jiných pozdně devadesátkových Se7en exploatací je vlastně perfektní trolling, kde divák je držen u obrazovky klasickým "oskarovým" morálním dramatem o únosu, vině, trestu a spravedlnosti, kde se pouze motá velmi podezřele vypadající Gyllenhaal s kérkama na ruce, strašlivým účesem a zednářským prstenem. A to vše je zasypáno vynikající režií, až elswitovsky bohorovnou kamerou (Deakins už by po tomhle mohl toho Oskara nakoupit) a nadstandardním herectvím, překvapivě zejména u Hugha Jackmana. Villeneuve se měl imho totálně utrhnout ze řetězu například ve stylu Angel Heart, takhle je to "pouze" technicky brilantní žánrovka.

Naprosté obtažení šablony vztahu oběť-kořist-oběť, jejíž neochota obohatit tohle spojení se jeví až jako záměr. Výhoda Norska, kde se vizuál udělá tak nějak sám, pak stačí jen sehnat árijskýho hermafrodita, co umí držet kuši, 3000 krone a skladatele, co si vehementně myslí, že dělá soundtrack k dalšímu LoTRovi. Jediné vybočení od schématu je fakt, že postavy se většinou ve filmu chovají jak pitomci, ale jsou na to od sebe zvyklí, takže dokáží aktivně reagovat na okamžitý výsledek své demence.

Jeden čeká nudnej průser s dvěma figurínama v čele a najednou obdrží překvapivě vyspělý thriller bez vybuchujících aut a jiných instantně thrillerových atrakcí. S dvěma figurínama v čele. Sice to příliš neví, jestli to chce být film o pokeru (což je tak do 20 minuty) mafiánský film (všechno s Affleckem) či korupční kriminálka v exotických kulisách, ale na druhou stranu timing dialogů, drive jednotlivých scén, jemné kamerové kejkle a režijní jistota je něco, co neni v těchto časech úplná samozřejmost. Problém filmu je právě ta jeho neustálenost, kdy nic z toho, co by jeden očekával od kriminálky, thrilleru či poker filmu vlastně neobsahuje a těžko to zachrání to ohavný buranský dřevo Arterton, selka jedna, díky které už konečně chápu, proč celý Quantum of Solace stálo jako menší kolonie na Plutu - člověk by se jí tam i dotknul. I něžně.

Řezník se za kamerou zlepšuje pomalu, ale nezpochybnitelně. Jinak ZNK kult je to, co v zasmrádlym rybníčku český hudební scény bylo už dlouho nutný a já jsem za to fest vděčný.

Tak nějak se to mělo s letošními Vánoci, že všechno, co se prohnalo přes můj monitor a mělo alespoň půl vlasu se právem muselo cítit poněkud nervozně. Po obou dílech peckový videohry Riddick (Escape from the Butcher Bay a Assault on Dark Athena) zbýval ještě třetí díl filmový trilogie, který sice nedosáhl na výše zmíněné hry, ale pořád ještě tahle organická Mekka všech survivalistů, tvrdá tak, že píchá jenom lesby, zatímco postel plnou 24-7 vlhkejch konkubín odzívá má s čim přijít. Výhoda Riddickovskýho univerza je totiž zejména ta, že k němu zkrátka není alternativa a většina lidí ho má tak nějak v piči. Proto si Twohy může zacházet s tímto artiklem prakticky jak se mu zachce, vystavět film na poměrně netypickém syžetu, který v sobě vlastně mísí 2 filmy, napatlat to hromadou CGI na celé škále kvalitativního spektra a ještě se tvářit, že tohle jako neni konec vážení. A mě to samozřejmě vůbec nevadí, protože jde vidět, že autor má v rukávu festovní nálož nových nápadů, koule mu nechybí a protagonista má pořád funkční vokál. A k tomu ještě megazbytečně foukne lačnému nerdovi kozu Katee Sackoff - mimochodem s timhle příjmením asi člověku moc jiného než hrát militantní lesby nezbejvá.

Obludárium nesnesitelně fádních osob ještě zatížených klasickou ospalou kavárenskou famáckou dikcí "já nevim... těžko říct... myslim, že jsem se konečně našel... to je těžký na vysvětlení". Ocenil bych alespoň jednu vybuchující helikoptéru, cokoli než tuhle nestvůrnou ódu na všednost, která tři a třičtvrtě hodiny řeší stejný problém, jako někdy řešilo 70% populace. Neskutečně mi to upomínalo dlouhé cesty vlakem, kdy si do kupéčka přisedne nešťastný osamělý člověk a celou dobu do vás hustí to jak dřív bylo všechno lepší a dneska je to tak nějak v prdeli... tyjo teď koukám, že to mělo 77 minut. Neuvěřitelné.

Cítím se provinile, že jsem se bavil u fosil estrády tak morbidní, že osmačtyřicetiletá Mary-Luise Parker v ní hraje roztomilého diblíka s culíčky. Bolestivě neambiciozní celuloid, který buď sejde nebo nesejde do nálady. Já jsem opilý, jakou máte výmluvu vy?

pffffff trend propašovávat sociologická dilemata a alegorie do exploitů definitivně našel svoji hranici. Nejdementnější námět, co je tohle milénium k vidění, zpracovávající situaci, jak DeMonacem vypěstovaná teorie vyblití všeho negativního během 12 hodin zachová světlo v duších přeživších po celou délku roku nefunguje. Bravo. Neustálá kritika americké mentality taky moc nekoštuje vzhledem k tomu, že se opírá o neexistující fenomén a neskonalá demence postihla i postavy, kde neví jeden jestli má mu být líto poloviny Ylvis, Ethana Hawka nebo Leně Headay za to pod co podsouvají svůj talent týhle príma myšlence. Na tři hvězdy to je kvůli narušení vyvražďovacího schématu v poslední třetině a pocitu, že takovouhle obskurnost do obýváku zas tak často nedostanete, ale kokotina je to bolestivá.