Rimsy

Precizně vystavěné artové drama o tom, jak nečekaně a nenápadně se mohou vztahové záležitosti vyhrotit – a v křehkém období dospívání dvojnásob. Je dobře, že si belgický snímek našel cestu z festivalů i do běžných kin, jelikož rozhodně stojí za vidění. Více zde.

Znuděné charisma Johna Malkoviche a morousovitá kočka s vypětím sil vytahují tuto ryze průměrnou a zapomenutelnou záležitost k pátému bodu, jedná se však jen o po všech stránkách uondanou oslavu filmového konzervatismu hodící se leda k línému sobotnímu odpoledni u televize. Více zde.

Ani několik týdnů po projekci si nejsem jistý, jak se k ambiciózní hororové novince od A24 vlastně postavit. Jde totiž o kompetentně zpracovanou kombinaci faktorů, které v jejich tvorbě už pár let vídáme a které obvykle zábavně a neotřele posouvají možnosti hororového žánru o kus dál. Zde se však nejde zbavit dojmu určité vyčpělosti, vyprázdněnosti a spoléhání se na údernost samotného námětu. Ten přitom skutečně poutavý je a pouhé řemeslně zdatně zpracování jeho očekávaného vývoje vydá na několik desítek minut příjemně diskomfortní zábavy.   Postupem času ale přestanou řeči o Jungovi a Mandelově efektu, přirovnávání Cageovy postavy k Freddymu Kruegerovi či satira na moderní influencerské startupy stačit a divák by chtěl něco silnějšího, hlubšího; což ale nepřijde. Výsledkem působí trochu nedotaženě a příliš spokojeně se sebou samým podobně jako třeba novější epizody Černého zrcadla. I tak jde o vtahující podívanou, jež dokáže udržet pozornost a napětí – jen je škoda, že do sebe jednotlivé dílky skládačky nakonec tak úplně nezapadnou.

Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem.  Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy.

Sympatická kampaň stojící na charismatu a vzájemné chemii mezi Sydney Sweeney a Glenem Powellem mě trochu namlsala, a tak jsem naivně čekal, že i výsledný film bude o něco originálnější a odbržděnější. Ale až na několik hraničních frků není. V jádru jde o zcela předvídatelnou, rutinně napsanou i realizovanou romantickou komedii, jejíž hlavní výhodou je její průměrnost. Díky tomu uspokojí jak publikum středního věku, možná trochu otrávené, že poctivých romcomů teď v kinech moc nebývá, tak i mladší generaci. Tu totiž může zaujmout přece jen aktivnější a psychologicky komplexnější hrdinka, než jaké jsme před dvěma či třemi dekádami v romantikách vídali. Potěšit může i feel good atmosféra plynoucí hlavně z toho, že tu vlastně nikdo není vyloženě zlý a hnusný na své okolí. V duchu (dokonce explicitně citované) Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic totiž problémy dnes už trochu přežitě stojí na záměnách a nedorozuměních a hlavně na tom, že ústřední pár si hodinu stopáže odmítá vyjasnit něco, co se mělo říct v prvních pěti minutách. O průšvih tedy nejde, ale o dílo, které by posouvalo žánr romantické komedie někam dál, rozhodně také ne. Z pásma neurážejícího průměru to nevytrhne ani surfařský Erling Haaland, resuscitace zapadlého hitu Natashy Bedingfield a dokonce ani zcela nevyprovokovaný rimming.

Sveřepý a zakaboněný Mads Mikkelsen se chce stát králem bramborových lidí, to se však nelíbí arogantnímu a až karikaturně slizkému šlechtici ze sousedství. Románově rozmáchlý, v jádru však melodramaticky komorní příběh o hranicích lidské vůle úspěšně balancuje na hranici mainstreamové líbivosti, nesklouzává však k laciné podbízivosti. Více zde.

Rodinné drama v hororovém hávu dokáže v některých momentech potěšit nejen fanoušky žánru, v součtu však nabízí jen sotva průměrnou podívanou a nenaplněný potenciál. Žádný hluboký ponor nelze čekat, film se pouze brodí kalnou mělčinou. Více zde.

Černobílý, vysoce stylizovaný úvod nejen baví, ale i dokáže představit postavy a jejich základní problémy. S přibývající stopáží je však osobní projekt Bradleyho Coopera stále rutinnější a línější, až nakonec vyšumí úplně. Leonard Bernstein by si zasloužil trochu odvážnější pomník. Více zde.

Jemný, nenápadný dokument nabízí až terapeutické zpovědi různých žen, o nichž skoro nic nevíme, a tak nezbývá, než v zakouřeném prostředí sauny nesoudit a poslouchat jejich životní příběhy. Výsledná mozaika vypovídá mnohé o estonské výchově a rodinném prostředí, ovšem leccos lze vztáhnout i na českou společnost. Jde o náročný, tíživý, ale zároveň očistný a katarzní zážitek. Více zde.

Netoxická a neproblematická, ale také neslaná, nemastná, nezábavná, nezáživná. Taková je Rodinná rošáda, která ohraný příběh o probuzení v cizím těle zpracovává jako nudnou moralitu o síle rodiny a již nezachrání ani (na poměry filmu) kompetentní herci a neurážející řemeslo. Více zde.