The Party and the Guests
A Report on the Party and Guests
Režie:
Jan NěmecKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Karel MarešHrají:
Helena Pejšková, Jana Prachařová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Pavel Bošek, Karel Mareš, Evald Schorm, Jan Klusák, Jiří Němec, Ivan Vyskočil, Dana Němcová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Sedm lidí je pozváno na slavnostní hostinu k narozeninám jakéhosi papaláše. Hosté tvoří vlastně vzorek celé společnosti. Brzy začnou vycházet najevo nepříjemné paradoxy celé situace: účast na hostině je sice dobrovolná, avšak nelze ji odmítnout. Každý smí kdykoliv odejít, avšak odchod je považován za urážku hostitele. Počáteční přátelskou atmosféru brzy vystřídá napětí, nejistota a tušení nebezpečí. Kupodivu se většina hostů snaží mocenský nátlak a manipulaci přehlížet. Pouze jeden projeví morální úroveň a odejde. Na odpadlíka, který si dovolil odvrátit se od ostatních, je nakonec uspořádána štvanice… Symbolické podobenství o totalitní moci je dílem režiséra Jana Němce, avšak jeho autorství je nutno připsat i scenáristce a výtvarnici Ester Krumbachové, tehdejší Němcově životní partnerce. Závažný a divácky náročný snímek získal v roce 1966 zaslouženou přízeň filmové kritiky a patří mezi díla, která nelze v souvislosti s českou Novou vlnou pominout. Za normalizace film pochopitelně putoval do pomyslného trezoru. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (155)
Máloktorému filmu sa podarilo takým mrazivým a až na dreň idúcim spôsobom skarikovať absurditu vtedajšieho (a v normalizácii pokračujúceho) režimu. Máloktorému filmu, ktorý Orweloskou jasnozrivosťou a Kafkovským absurdnom na malom priestore zobrazil, ako funguje moc, strach, kolaborácia a únik, sa podarilo prekonať ostražitosť cenzorov a dostať sa do distribúcie. Možno bol na nich príliš zložitý, možno bol aj vo svojej dobe príliš zložitý pre mnohých divákov, ktorí iba podvedome tušili, že za tými figúrkami a ich zdanlivo nič nehovoriacimi slovami a konaním je niečo významné, čo nebolo možné vyjadriť jednoduchšie a priamejšie. A mám vážnu obavu, že dnešnej mladej generácii už nepovie vôbec nič, pretože bunky na vnímanie podobenstiev, ktoré sa vyvinuli počas socializmu, už odumreli. Nepochybne je to film, ktorý má pevné miesto v československej kinematografii. A aj keď sa mi ho dnes podarilo vidieť iba druhý krát, mám z roku 1969 Janouškovu knižku 3 1/2 podruhé, v ktorej je značná časť jeho scenára. ()
I když se může člověk snažit sebevíc, aby se jen bavil povedenou letní taškařicí, nedokáže se ubránit nepříjemným pocitům a sklouzávat myšlenkami k druhé stránce filmu. Tam pak objevuje stále další skryté významy a vyrůstá před ním obraz, na nějž už naštěstí může jen vzpomínat. O tomto filmu jsem předtím nikdy neslyšel a jsem rád, že má celkem dost hodnocení, protože se jedná o opravdu vynikajíci záležitost. ()
Nebojím se říct geniální parafráze, v níž se musel dobový režim vidět jako v zrcadle. Malá skupina lidí představuje poměrně dobrý obraz společnosti, kde se drobná neposlušnost a odchylka od normy trestá a pod maskou vlídnosti "hostitele" se skrývá dobře nabroušený břit. Němec předběhl svoji dobu a ukázal budoucí normalizaci v tom nejhorším, co pro člověka skýtala. Úplné potlačení osobnosti, rozpad všeobecných lidských hodnot a tlak okolí na přizpůsobení se stádu. ()
Zcela mimořádný film, který mě i po druhém zhlédnutí udivuje svou promyšleností a celkovou působivostí. Stálo by za to porovnat, jak se s odstupem let mění divácké vnímání - současný divák si podle mého soudu neumí ani představit, v jakém kontextu byl tento film natočen a divácky přijat tehdejší společností. Z osobní zkušenosti s jedním z tehdejších "pamětníků" myslím, že se tehdy Janu Němcovi podařilo natočit film, který na inteligentní a vnímavé diváky zapůsobil skoro jako zjevení a otevřeně vyjádřil postoj, který tehdy rezonoval s velkou částí Němcovy generace. Pokud jde o často zmiňované paralely s Kafkovým Procesem, přijde mi zajímavé, že Jan Žalman se k nim ve své knize "Umlčený film" staví poměrně rezervovaně: "Jak sám příběh, tak způsob jeho podání jako by přímo prstem ukazovaly na autora Zámku či Procesu: táž prostota stylu i poetiky, táž absurdnost bez fantastičnosti, hrůznost bez děsivosti, násilí bez surovosti, týž způsob abstrakce a generalizace. Nicméně jen se tato myšlenka o přímé souvislosti s Kafkou vynoří, ozvou se proti ní námitky. Neboť důvodem toho, pod čím se Kafka hroutil, proč nemohl spát ani bdít a v důsledku čeho nebyl s to snášet "posloupnost života" - abychom mluvili jeho vlastními slovy - nebyl mravní stav světa. Jak píše Eduard Goldstücker v doslovu k třetím vydání Zámku, šlo mu "o poznání, o nalezení smyslu života (...) v šalebném labyrintu moderní existence, tedy spíše o výpravu faustovskou". Klíčovými pojmy mu byly skutečnost a pravda, "... pocit, že se mezi nás a pravou realitu našeho života vsunula skutečnost předstíraná, je myslím základní popud Kafkovy tvorby, kterou pojímal jako boj o proniknutí za fasádu, o odstranění všech nánosů, jež brání tomu, aby člověk plně pohleděl v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti." Bylo nutno trochu obšírněji citovat, aby vyniklo, v čem nejpodstatnějším se film O SLAVNOSTI A HOSTECH rozcházel s kafkovským pohledem na život, přes všechny jinak shody ve způsobu uměleckého ztvárnění." (cit. s. 190-191) ()
O slavnosti a hostech funguje ve dvou rovinách. První rovina je explicitní děj, jež by se dal shrnout bez větších problémů. Několik hostů se chce účastnit oslavy narozenin postaršího pána. Nejdříve jdou směrem na oslavu, poté jsou „přepadeni“ několika muži, se kterými hrají nesmyslnou hru. Následně se objeví oslavenec, vyhrocená situace se uklidňuje, všichni hosté se přesouvají k jezeru ke slavnostní tabuli a nakonec se po dalším převážně konverzačním vývoji většina hostů vydává na „hon“ jediného muže, který se oslavy účastnit nechce. Avšak pod touto banální a veskrze nesmyslnou fasádou se skrývají jiné, na první pohled ne vždy zřetelné významy, které se rozsáhle dotýkají fungování mocenských struktur. Na začátku je hrstka protagonistů, z nichž každý, jak se příběh odvíjí, získává stále zřetelnější podobu určitého archetypu, který se vymezuje k ostatním archetypálním postavám. Středobodem všeho je Ivan Vyskočil, oslavenec, který symbolizuje muže, v jehož rukou je veškerá moc. Dále zde máme Jana Klusáka, který je jeho poskokem, bezpáteřním kariéristou, který, když se oslavenec nedívá, povyšuje sebe sama na toho, jež rozkazuje a když je přítomen, podlézá mu a pitvoří se před ním. K těmto dvěma představitelům moci se poté různě staví jednotlivý hrdinové, jež jsou představeni na začátku snímku. Máme zde například Schormovu manželku, prototyp šedé myšky, jež nemá nikdy žádný názor a která doslova mění kabát, podle toho jak se jí to hodí (když se například pořádá hon na jejího manžela, ihned se převlékne do loveckého oblečení). Máme zde postavu Karla, jež v první polovině snímku funguje jako iluzorní buřič, když nechce přistoupit na pravidla Klusákovi hry. Posléze však zjišťujeme, že nemá s mocenskými strukturami žádný problém, dokud si mocní nechtějí přivlastnit jeho majetek (ve filmu je symbolizován jako zapalovač a nůž - jakmile jsou mu tyto věci nahrazeny, přestává se proti moci vzpouzet). Jan Němec hraje ukecaného intelektuála, člověka jež vše ví nejlíp a teoreticky by dokázal obhájit jakoukoliv pozici a také jich v průběhu příběhu mnoho zastává. To však vede k jeho morální neukotvenosti a neschopnosti skutečně jednat dle vnitřního přesvědčení, protože v jádru se k žádné pozici nepřipoutá. Všechny situace jsou pak též symbolické. V první polovině například Klusák přepadne skupinku postav a donutí je hrát hru. Narýsuje na zem čtverec, jež symbolizuje zdi, které žádná s postav nemůže překročit. Tím je v podstatě naznačeno, že společenská hierarchie a postavení jsou pouhým konstruktem, iluzí a výmyslem člověka. Určití jedinci mají moc, neboť jim ji ostatní přisuzují a tím ji udržují v chodu. Napadlo vás někdy, co má takový vládce nebo král navíc oproti obyčejnému člověku? Většinou nic moc - není často ani silnější než všichni ostatní, mnohdy ani chytřejší a málokdy morálně vyspělejší. Je vládcem, protože na to všichni obyčejní lidé prostě přistoupí. Mraziví závěr poté ukazuje jedince, jež nechce hrát podle těchto pravidel, nechce oslavovat mocné a drát se tím pádem nahoru - tohoto rovného a charakterního muže hraje příznačně Evald Schorm (úžasně nadaný režisér, který bohužel na svoji poctivost dojel i v realitě, na rozdíl od jiných, přizpůsobivějších tvůrců). Na tuto postavu je uspořádán hon, protože svým odmítnutím uznání autorit nenapadá pouze mocné, ale též zahanbuje i ostatní „hosty“, neboť svým chováním podtrhuje jejich zbabělost i absolutní poslušnost. O slavnosti a hostech je rafinovaný film, co se týče množství skrytých významů má v našem prostředí jen malou konkurenci. () (méně) (více)