Shadwell

Ruská archa není propagační, ani technický fenomén, ale hluboce duchovní film. Pokud se člověk trpělivě poddá jeho konejšivě pomalému rytmu, v poslední čtvrthodině může zažít tak silnou katarzi, jakou dokáže vyvolat jen máloco.

Zpolitizovaný, neuspěchaný, televizní povlak, kde všecko má svůj čas - filmu se nehne ani sval. Byl by skvělým hráčem pokeru.

Co víc je důkazem otravy světa než nemocní lékaři.

Prostoduchá báchorka, která nevědomky jedinečným způsobem shrnuje soudobý stav fantastické literatury. Tam je také nemalé procento děl brakových.

Jo, jo, tenkrát v 91. či druhým ve Špindlu, večer příjemně unaven po celodenním pobytu na Hromovce... ani do hospody se mi nechtělo. Tak jsem si lehl, před spaním otevřel promítačku... a díval se až do rána. To byl můj zážitek s aviatikou.

Strnulá, nadpozemsky vznešená gangsterka takřka divadelních rozměrů. Film zbavený všech filmových průvodičů. Gabriel Byrne je cynický a ve své roli glosátora soutěží s Nicholsonem z Čínské čtvrti. Gabriel Byrne je bezcitný lhář… a film je úplně stejný.

Zmínil dva sociální fenomény, které Babí léto bystře zachycuje. První - ženská praktičnost (Zázvorková, oddaná nakupování a vnoučatům, zdůrazňující, že život je třeba brát vážně) versus mužská fantasie a smysl pro humor (dravý mužský úsměv, plný neovladatelné touhy a darebáctví). Druhým fenoménem je proměna muže. Zatímco zhruba mezi 30. a 60. rokem je hlavou rodiny, tahoun a na vrcholu svých sil, v důchodu se z něj stává žalostný kakabus, a to především díky manželce, která mu předchozí roky vrací se vší parádou. A nezřídka kdy to končí opravdovou tyranií (Brodský je hrdina spíš tragický než komický) a chutí sejít ze světa vlastní rukou, jak stvrzuje i Vlastimil Brodský, který spáchal v roce 2002 sebevraždu.

Tento film je melodický, jemný, vroucí a požitkářský jako prvotřídní koňak. Miyazaki požehnal světu a zbavil ho utrpení. A když mu do děje začal fušovat jízlivý kocour Jiji, najde mu kočičí přítelkyni a odstaví ho stranou. Takový je Miyazaki.

Sandler jako hráč amerického fotbalu? Se svou rachitickou postavičkou do jazzu? Fuckin tennis player tak maximálně!

Tento film je jako lesní studánka, do které kdosi plivl. Nějak podvědomě v sobě každý nosí představu onoho plivnutí - znásilnění a rozmašírovaného obličeje - a není ochoten vstřebat, že ten film je v podstatě velice citlivý a žízeň krotí prvojakostní podívanou.