Shadwell

Spielberg se jaksepatří nadechl a z plic vypustil opravdový masterpiece. Spielberg není prognostik, ani skeptik; chová se jako dokumentarista - dává lidstvu lekci, ale nedomýšlí důsledky, natož příčiny. Přitvrdil, jako by chtěl dát najevo, že vedle naivních blahosklonných báchorek v čele s E. T. zvládá i tmu, utrpení a samotu a že je schopný natočit cokoliv, přičemž je na divákovi, co si z jeho portfolia vybere. Válka světů je staromódní scifi mezi Half-Lifem 2 a Potomky lidí, která veškeré konexe s Dnem nezávislosti odmítá. A scéna s hořícím vlakem? Omračující. A nejen ta; sám film je takovou scénou.

Zkrátit film na polovinu, byla by z něj hezká epizodka do Akt-X. Samotná pointa se šine jak zpomalený vlak - třebaže je depresivní v přesnosti líčení konspirace, kdy si uvědomujeme jasně všechny dopady a nemáme možnost je změnit.

U pohádek dopředu nevíte, zda si budu podávat ruku s naivitou, či s krutostí. Maso a krev na to jde obráceně. Ze středověkého příběhu vytváří pohádku, a ne ledajakou – pořádně drsnou. Verhoeven freneticky střídá chvíle uvolnění a napětí, využívá letitých postupů, a kdyby byla filmová řeč slyšet, tohle by bylo afektovaný řvaní. Verhoeven je z těch režisérů, před nimiž musíte zahodit všechny předsudky a vydat se mu všanc tak řečeno na vlastní nebezpečí.

Pointa Mnichova? Vše je kontraproduktivní, svržené zlo nahradí zlo nové, horší. A film Slzy slunce zas smýšlí tak, že nečinnost otevírá dveře zlobě. Proto nevěřte nikomu. Ani mně.

Na první pohled se film tváří jako mistr v říkání naprostých zbytečností, taková bezzubost. Na druhý pohled už člověku dochází, že tohle je pohled na svět bláznů, do jejich podsvětí, kde platí stejné zákony jako ve světě lidí. Dívka jako cyborg je klam. Ve skutečnosti to je důkaz nepochopení duševně chorých spoluobčanů a jejich vlastního přesvědčení – v přeneseném významu dívce nikdo nevymluví, že je cyborg (blázen), a společnosti zas nikdo nevymluví to, že cyborg není.

Velice nevyzpytatelný film. Předstírá, že je něco, a vzápětí se změní v něco docela jiného. Přitom zachovává tuhou vazbu, nemáte z toho pocit, že by se to mělo každým okamžikem rozpadnout, a scénář má větší gule, než je poloměr VY Canis Majoris. Neméně přitažlivý je obsazení: Matt Dillon, fakt hustej pařez, a hláškující Steve Zahn, postavička z komiksu, kterou si někdo maluje.

Hlavní padouch zcela pochybně napochoduje do filmu, bez minulosti, bez budoucnosti – úlet od hlavy až k patě. Ostatní postavy připíchnutý špendlíkem do děje, jenom tak naoko, aby bylo z čeho dělat vývar na polívku. Závěr zcela mimo. SWAT je prostě film, kde i cvičení přepadení letadla neproklamuje psí kusy na konci, ale samotnou kulminaci možností.

Oldschoolová adventura. Horizontální scrolling obrazovky, logické hádanky (jak se dostat na Něsíc), interakce, výstřední lokace (kongres, měsíční kráter), hledání a používání předmětů (nelogické píchání deštníkem do měsíčňanů je v duchu nelogiky některých adventur). Cesta na měsíc zakládá konvence, vychází z ničeho, je to příběh vytvořený čistě pro zábavu, echo budoucnosti. Méliès se v době, kdy byla filmová tvorba chápána jako zachycení každodenního života, projevil vpravdě vizionářsky.

Tento film je pro Salmu Hayek jako milenka, kterou snadno získala, ale těžko opouští – Fridu si naštukovala, vymohla i zafinancovala. Jedna věc je ovšem ukout plány uprostřed noci, druhá je uskutečnit je za plného denního světla. Proto, když se dala do řeči se scénáristy, vyšlo najevo, že Frida není ani Martin Pomothy, ani Andrej Anastasov, a není co natáčet. Za celý film jsem se navíc nezbavil dojmu, že sleduji Salmu Hayek. Nebo že by s postavou tak srostla? Já ti, smutná vrbo, vlastně ani nevím.

Ohromné překvapení – co každý čekal od Tróje, co se Kubrick snažil protlačit skrz svého Spartaka a Gibson zamýšlel se Statečným srdcem, čemu se hodně přiblížil Gladiátor, to všechno nakonec dokázal smést ze stolu svou evropskou-americkou režií starý dobrý Oliver Stone. Má to váhu, zdělení, je tam vše, co tam má být. Bitva kolem první hodiny je až abnormálně exkluzivní (z kolika procent se o to zasloužil Vangelis, těžko říct). Vrcholem je pak Colin Farrell, novodobý Nicholson, který se s Alexandrem vypořádal takřka hamletovsky – v kuloárech velebený, nominací na Oscara opominutý.