Shadwell

Propast je filmem sakra hollywoodským, a to tím, jak neustále nabourává vážný koncept různými vtípky a odlehčováním. Jak na jedny znaky neustále používá dvojí kódování – vážné a komediální – a námořníky profiluje buď jako kamarády od vedle, anebo jako ostré hochy, se kterými nechcete nic mít. Tohle je posílený i rozvracením norem, kdy vědátoři nejsou zas tak vědečtí a nechají klidně uvolněné koleso. S tím souvisí binární opozice aktivní-pasivní, dominantní-submisivní, smělý-zdrženlivá, kdy si svoje můžou takzvaně vyhmátnout ženy i muži. V neposlední řadě Propast umožňuje čtení politické, protože potápěčské obleky vypadají stejně jako skafandry a klima ruský ofenzivy není než otevřená aluze na studenou válku a závody v dobývání vesmíru.

Doomsday nemůže dostat víc jak tři hvězdy z následujících důvodů: 1, Jestliže se Marshall snažil natočit poctu béčkům, proč mu z toho vylezla parodie, která popírá sama sebe, své předobrazy z 80. let uráží a kde jednotícím svorníkem není – podobně jako u klasických autorů grotesky – přesně vyprofilovaná postava klauna, ale klaunem se stává samotný režisér? 2, Proč se Doomsday předvádí jako nonkonformní veselice, když je ve skutečnosti tak umanutě maloměšťácká a bez koulí? Promiňte mi tu floskuli, ale obávám se, že -unrated- verzi by prozívala i moje pramáti. 3, Marshall by si měl konečně vypláchnout pusu kulkou a přestat psát scénáře, protože na to nemá mozek. 4, Celý film odpovídá pouťovému varieté, ovšem bídně natočenému. Filmoví teoretici používají termín neviditelný styl, v němž divák nevnímá samotný proces produkce filmu. Jistě, béčka na sebe jednotlivými scénami pozornost strhávají a moc neviditelné nejsou, ovšem Marshall šel ještě dál a tak zřetelně vytrhává diváka z příběhu (amatérsky „viditelná" kamera), vyprávění (nesouvisle rozsekané a epizodické schéma) a postav (až na hrdinku jsou všechny zbytečný, nesympatický a donkichotský), že Doomsday už není regulérním filmem, ani béčkem, ale Ed Woodovským Z-etkem.

Zdá se, jako by celá kmotrovská trilogie nevykazovala výkyvy. Odlišuje tedy jednotlivé díly něco? Odlišuje je pohyb po politickém spektru z extrémní pravice ke středu. Zatímco jednička se klonila skrz metaforu kapitalismu až k fašismu geneticky vyvolených mafiánů a dvojka směřovala do méně vyhraněného pravicového konzervatismu, trojka je ještě umírněnější. Chce legalizovat mafiánství, je sebereflexivnější, poznamenaná stařeckým nadhledem (Al Pacino zabíjet odmítá, hledá lásku a odpuštění) a především podvratně sekulární tím, jak si vyměňuje roli s církví a přenechává ji roli těch špatných. Z církevních hodnostářů se tudíž stávají mafiáni a z mafiánů papežové. ____ Celý film je střídmý, pomalý, přitom tak hutný a sebejistě uchopený. Coppola je patrně nejlepší v tom, jak skrývá předstírané pravděpodobnosti a dělá je samozřejmými. Zemité dialogy, ač nikterak důmyslné, vyznívají díky hereckým výkonům a kompaktnímu rámci trilogie jako poučky z Platónových Listů. ____ Třetího Kmotra pokládám za famózní dílo a z celé trilogie si ho považuji nejvíce.

Divoch tematizuje osud, jelikož ze svobody motorkářů, kteří vlastně nikam konrétně namířeno nemají, paradoxně utváří predestinaci nevyhnutelné katastrofy. Ovšem spíše než by film reagoval na Sartrovo „odsouzen k svobodě“ a Nietzscheho, který upozornil na obtížnost a nepohodlí svobodného života, vyčkává a objektivisticky finguje vědeckou nezúčastněnost. Nejvíce to dává najevo postavami na hraně, jako třeba pragmatický policista nebo děvče zaseklé v místním zapadákově. Tyhle postavy fungují jako soudci Brandona a jeho party a na nich záleží, kam se osud přikloní. Jsou tak svobodnější než motorkáři.

Svým způsobem mě baví líčení vědců jako postav, které cítí a které se neřídí dle normativ, ba dokonce je zpochybňují. Co mě naopak nebaví, jsou všechny ty vedlejší a ve výsledku zcela neinformativní a zbytečný linie, při kterých si vypravěč odskočil na hajzl.

Komiksovou předlohu od Moorea jsem dočetl pár dní nazpět a nebál bych se ji vřadit do školních čítanek. Problém je ten, že film nemá s komiksem nic společného. Z celé adaptace zůstal jen mooreovský trademark a název. Všechno dobré z komiksu - tzn. různé způsoby, jak ho číst: jako dobový demografický popis, spekulativní fikci o konspiračních praktikách královské rodiny, mystickou knihu plnou zednářské architektonické magie nebo nezapomenutelné introspektivní pohledy do vrahovy mysli - kdosi vyškvařil a prořezal na konfekční thriller. Určitě to nastalo i kvůli Deppovi, který si jako obvykle film přisvojil, donutil nepřímo scénáristy vykuchat předlohu, sloučil v sobě několik postav z komiksu a nenechal prostor ostatním. ____ Prvotní záběr míří po vertikále odshora dolů a sleduje okna baráku. Jinými slovy sestupujeme do londýnského podzemí. Po celý čas filmu je takových záběrů, kdy kamera začíná z nadhledu (ptačí perspektivy) a končí na úrovni oči, hodně, a všechny uvozují atmosféru a dávají nám najevo, že jsme v pekle. ____ Přes skrz naskrz chaboučký pahýl předlohy doporučuji sledovat pražské exteriéry, konkrétně Národní muzeum, Strahovský klášter a špitál U Apolináře.

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem.

Klíčová otázka: Je-li VALL-I filmem konzumním, orientovaným na vyžraného západního diváka (yuppíci po zhlédnutí vytúrujou neonový káry a sešikujou se před McDonaldem), jak muže mít tu drzost a kritizovat konzumní styl života vedoucí ke zdevastované planetě a k obezitě? Tahle ideologie se na první pohled zdá v pořádku. Jako by film cíleně útočil na své vlastní obecenstvo a snažil se ho poučit. Jenže pravda je někde jinde. Ve skutečnosti Pixaři vmanévrovávají diváka do předem utkaného symbiotického systému kalkulu a farizejství, kde filmař není o nic lepší než divák, a stejně to platí i obráceně, přičemž Bursíkovi se oba dva smějí leda tak pod knírek. ____ Celému filmu předchází pětiminutový a odlehčený kraťas z Pixarlandu o rozmíšce kouzelníka a králičího familiára. Jaký to má důvod? Za prvý je třeba odvrátit poučku, která tvrdí, že nezaujme-li film diváka do prvních deset minut, nezaujme ho vůbec. A za druhý kouzlení v tom kraťasu nemá co do věrohodnosti daleko k realitě, přestože se nacházíme v animaci, tedy ve fiktivním meta-světě ještě za filmem. VALL-I přebírá metody hraného filmu, aby se vyhnul nesrozumitelnosti. Animace tedy neznamená popření všech zákonů a zavádění evolučních postulátů. I proto se nedočkáme ve VALL-I jediné transfokace, jevu, který zpřítomňuje kameru a vytrhává diváka. Předměty a postavy zde tudíž zbíhají a vzdalují se od kamery a ona na ně trpělivě čeká, ne obráceně. Kamera ve VALL-I udivuje jistě mnohokrát sama sebe, když zjišťuje za pochodu, že slouží jako pozorovatel, ne jako zachycovatel, a hrdiny následuje jen zřídkakdy. VALL-I nemíní podvracet dohodnutou fikci, naopak sám sebe označuje za G-rated crowd-pleaser, chce zaujmout všechny, vydělat peníze a předně chce vyprávět velký, „anti-lyotardovský“ příběh a legitimizovat nejrůznější společenské činnosti a dát jim celkový smysl. Je proto neomluvitelný podvod na divákovi, když se robot VALL učí s hasícím přístrojem a hraje chaplinovský ping pong, jako by ty předměty viděl poprvé v životě... když by je měl dávno znát z garbage-pyramid, které desítky let hromadí. ____ VALL-I není dramatem děje, ale dramatem okamžiku. Scénu komponuje vždy od detailu k celku a zpátky k detailu. Pokud se přece jen pokouší o zásadní twisty a dramatický oblouky (viz kubánská revoluce ve ¾ filmu), nemůže najít klenební svorník a událostem schází jak motivace, tak nenucená spontánnost. Nedominuje zde text nad obrazem, jako u telenovel, protože Pixaři sebevědomě, a nakonec i oprávněně, předpokládají, že u VALL-I prádlo nikdo žehlit nebude. ____ Enviromentální čtení filmu donutilo přehodnotit filmovou TOPku nejen aktivistu Al Gorea, rodáka z Washingtonu, ale všimli si toho i odborníci přes fokalizaci (vypravěčská finesa zostřující hledisko té které postavy). Zatímco tedy Eve (Expert vegetační evaluace = neboli rostlinářský odborník) trpí klausovským prizmatem, tudíž se jí dostává výhradně fokalizace vnější a neznáme její myšlenky, na Vallovi participuje vypravěč mnohem častěji a poskytuje nám o něm řadu indiskrétních informací a vodítek. ____ Režisér a scénárista Andrew Stanton není zdaleka první, koho sledování běžných životních situací dovádí k soudům nad okolní společností, avšak do svých filmů to promítá s takovou průzračností, že nezbývá než s ním od první minuty (nikoliv však bezvýhradně) souhlasit. Jenže tady se vyskytl majoritní problém v nemožnosti odstředit myšlení od propagandistické rétoriky celého filmu, která se tváří děsně dekonstruktivně tím, jak rezignuje na jednotný smysl a zdůrazňuje pluralismus (už jen v tom smyslu, jak chce mermomocí infiltrovat kina po celém světě), ovšem de facto jen nepřesně parafrázuje Derridu ve smyslu kritického přezkoumání naší kulturní pansofie a výchozích pojmů (právě proto, že tyto pojmy visí nad propastí nepřezkoumané kultury, tudíž ani VALL nechápe, k čemu je Rubikova kostka a kam zařadit vidličku). ____ Je tedy nutno volat do Vatikánu, že je třeba uznat další zázrak? Není. Když na tyhle věci máte oko, vidíte, ze animák VALL-I není stoprocentně atraktivní, ani revoluční. Nakonec všemožnými citacemi a vsuvkami dává VALL-I najevo, že před klasikou se je třeba shýbat (Kubrickovi se jen uctivě přibližuje) a že autonomní klasikou vlastně ani být nechce.

Fašistický - a ani zbla sebereflexivní - masterpiece o privilegované vrstvě nadřazených.

Ruiny, to je žánrová romantika s náběhem do soft-porna umístěná do eko-hororu. V čem je problém? Zatímco v romantický první části má film dostatek alibi, aby sváděl postavy dohromady s jinými postavami a poté všechny postavy poslal kamsi do hrůzyplného prostoru, v momentě druhý hororový půlky se tyhle konstrukty stávají moc okatými a nepoužitelnými, jenže film se jich nadále drží. Tudíž tak jako se postavy mění v nelidské a zhuntované figury, mění se v podobně nelidsky ne-sledovatelnou podívanou i celý film. ____ Uznání patří za vykreslení hrdinů, vedoucí k jejich jasné rozeznatelnosti (pozor, nezaměňovat s mnohovrstevnatostí, protože všichni v Ruinách mají identické povahové vlastnosti). Třeba v Pádu do tmy Marshallovi všechny ty holky splývaly. A fakt není výmluva, že je profilace a psychologizace postavy zbytečná, poněvadž v dalším záběru nedobrovolně zařvou. To v Ruinách potřeboval Carter Smith na čitelné představení a rozlišení všech pěti teenagerů pouze prvních deset minut.