Já, Kuba

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

S nadsázkou (ale ne zase tak velkou) divákovi může po téměř dvou a půl hodinách filmu připadat, že viděl pouhopouhé čtyři střihy - mezi čtyřmi oddělenými povídkami. Nekonečné intuitivní a zároveň nápadité jízdy a Kalatozovovy detailní podhledy a nejrůznější náklony kamery se musí dodnes určitě pilně učit studenti moskevského VGIKu. Stejně tak příběh postupuje plynule od na první pohled neviditelného ponížení chudé země, přes identifikaci zdroje její bídy v kapitalismu udržovaném pomocí imperialistického kolosu tam na severu a přes první izolované nekoordinované a proto k nezdaru odsouzené pokusy po revoltě až k uvědomělému organizovanému masovému vítězství revoluce v poslední povídce. Původně jsem i já, byť starý levičák, chtěl být přísný a příliš čitelnou dějovou stránku filmu vytknout. Ale když tu čtu (jako už u tolika východoevropských filmů - včetně Československa) výkřiky uvědomělých uživatelů typu "ideologičnost", "vítězství formy nad obsahem", "manipulování/ zneužívání", tak otáčím. Ono objektivní zhodnocení by bylo asi to co by vidělo Batistu jako toho usměvavého pána co vůbec nedělal to co na očích amerického velvyslance viděl (najděte si např. co to byl zlatý telefon), USA v roce 1961 vyslaly na Kubu humanitární misi plnou freedom fighterů (asi jako jsou dnes ti v Sýrii) atp. atp. Jedna otázka s filmem nesouvisející na zamyšlení: jak je možné že je Kuba Valným shromážděním OSN konstantně volena do United Nations Human Rights Council? Podivné, když přece víme, že jí celý svět opovrhuje pro castrovskou totalitu... (19.04.2014)

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět. (09.10.2008)

"Som Kuba" je vytvorený sovietskymi tvorcami s kubánskymi hercami ko podpora kubánskemu ľudu v jeho revolučnom úsilí. Dá sa to zjednodušiť aj tak, že filmové umenie malo vždy dostatočnú silu manipulovať verejnú mienku a každá kinematografia socialistického sektora to vedela bez výnimky využiť/zneužiť. Ja však odpustím tomuto snímku ideologický nános a pozriem sa naň z iného uhla pohľadu. Hoci sú všetky štyri poviedky, ktoré sú oddelené básnickými vstupmi na oslavu Kuby a jej obyvateľov, na vysokej kvalitatívnej úrovni, predsa len tá prvá je najlepšia a ostatné majú klesajúcu tendenciu. Významným prvkom je spracovanie celého filmu. Kamera podmanivým spôsobom napĺňa všetky zákonitosti estetiky a ponúka neuveriteľný zážitok. Nie je to len dlhými zábermi bez strihu, kde kamera "lieta" a zobrazuje udalosti z rôznych uhlov, ale aj atraktívnymi podhľadmi či nadhľadmi. Je to skutočný filmový zážitok. Soy Cuba je rozhodne film, ktorý treba vidieť a precítiť. Hoci je v princípe revolucionárskou propagandou, má v sebe neopakovateľnú poetiku a kúzlo. (07.12.2013)

Na svou dobu velice inovativně a moderně natočený film. Pořád jsem však s projekcí váhal, až už se déle váhat nedalo. Zemřel Fidel. Už se nebude chlubit svým humidorem ani svou revolucí – obojí měl bezvadné. Doutníky zde kouřili skoro jen záporném postavy, nikoli revolucionáři, jak bych spíš předpokládal. Jevtušenkovi příběhy (nejspíš jim pouze dal jen jejich lyrickou podobu) však byly příliš svázány s účelem, a účinek předcházel inspiraci. A tak ani přes velkou snahu režiséra a kameramana to "Jeřábi" neu"táhli". (27.11.2016)