Kmotr

Tabu lze těžko zařadit do nějaké kategorie, je jako puzzle, které musí divák v hlavě pečlivě uspořádat do jednoho zdárného celku. Film se opírá o poetiku němých filmů, doprovázenou podmanivou hudbou, která často mění svůj charakter. Rozhodně jde o podmanivý film, který diváka vtáhne do své hry plné vizuální nápaditosti, ale zároveň ho také zahltí příliš natahovanou zápletkou z druhé poloviny filmu, která nutí zavřít oči a oddat se pouze hudbě a hlasu vypravěče. Tabu je sice pouze dvouhodinový film, ale subjektivní délka času se blíží téměř ke třem nekonečnýmm hodinám.FFKV

Série klipů sestavená z archivních amatérských záběrů doprovází vzpomínky na volnomyšlenkářské období se skateboardem v ruce. Černobílé, barevné záběry jsou mixované s animací a doprovázené dobovou hudbou osmdesátých let, která dodává autentickému materiálu dynamické tempo. Ve zpravodajství NDR byla skatebordová kultura označena za virus šířící se ze západu, před kterým je třeba chránit německé děti a udržovat jejich morálku před stykem s agresivním nešvarem na kolečkách. Úsměvný dokument, který obsahuje i historickou výpověď o těžké době, plné mladistvého ideálu a touhy po svobodě. FFKV

Dospívající dívka lapená nejen ve své slepotě, ale především ve vakuu, které představuje přehnaná ochrana její matky. Ztráta zraku pro Annu není takovým problém jako pro její rodinu, která se s tragickou nehodou není schopna vyrovnat. Mladá dívka v pubertě si začíná uvědomovat, že zrak je pouze jeden ze smyslů a i když jím momentálně nedisponuje, tak prožívá podobné problémy a konflikty jako její vrstevníci. Kamera ukazuje její vlastní pohled na svět, prespektivu, představy skrz fotografie, které dívka sama pořizuje. Film není postaven na soucitu, ale síle postižených, což je jeho bod k dobru. FFKV

To je tak dobrý film. Přála jsem si, aby každá scéna byla delší a delší, až jsem sama sebe překvapila, že sto padesát minut je pro mě málo. Margaret jako film, jeho hlavní postava a herečka mají tolik co nabídnout, mluví a přemýšlí o důležitých věcech, nejsou povrchní a umí se dotknout diváka. Film je precizní mozaikou hudby, kamery a jejích netradičních úhlů, hereckých výkonů, má vše co jsem si mohla přát. Filmová symfonie, která mě dokázala vtáhnout, navázala se mnou dialog a já si jí chci dopřát znovu. FFKV http://www.fantomfilm.cz/?p=1682

Důsledná Barbara prožívá životní momenty, které naruší precizně naplánovaný harmonogram její budoucnosti. Po setkání se spřízněnou duší je ve velmi pomalém tempu vystavena rozhodnutím, ktará změní doposud izolovaný styl života. Německý snímek uvedený na festivalu Berlinale je plný klišé s předvídatelným koncem, ke kterému divák míří zhruba od poloviny filmu. To, že Barbara nic moc nového o životě v německé demokratické republice roku 1980 neřekne je jedna věc, ale ona neříká ani známé skutečnosti netradičním způsobem.(FFKV)

Trýznivé drama ženy, matky a manželky, která se vzdá sama sebe a nenajde již vnitřní sílu potřebnou k rozhodnutí vzepřít se svému okolí. Film by potřeboval zastřihnout svoji délku, aby dal vyniknout důležitým pilířům filmu, které jsou příliš zahlcené vycpávkou v podobě plytkých a nic neříkajících scén. (FFKV)

Neobvyklé přátelství dvou žen, vzdálených si sociálně, duchovně i mentálně. Dva charaktery stojící proti sobě, jeden lhostejný k minulosti, slabý a druhý silný, lapený ve svých temných vzpomínkách. Jedna před tou druhou něco skrývá za zavřenými dveřmi, kde se nachází důvod proč žít. Film, který se odehrává převážně v interiéru za doprovodu jedné melodie, nabízí mnoho tichých momentů střídaných výbuchem silných emocí. To, že jde o snímek Istvána Szabóa je evidentní především v epiziodách z minulosti, které by sami o sobě mohly fungovat jako krátký film. Za pozornost stojí herecký výkon Helen Mirren, jež snímek táhne a jejíž postava Emerenc je perfektně vykreslená, oproti poněkud povrchní Magdě. Nejde však o film, který by nabízel něco víc, než pěknou podívanou neustále narušovanou přílišnou fragmentálností.(FFKV)

Na téma balkánského konfliktu (1992-95) vzniklo několik filmů a tento není optickým pohled nějak vyjímečný, avšak nabízí zajímavá témata, autenticitu a dobře vybudovanou tíživou atmosféru války. V In the Land of Blood and Honey je násilí denní rutinou v zemi, kde téměř odumřel cit člověka k člověku. Hnací sílou filmu je původní prostředí, jazykový dialekt a herci, kteří některé situace ve filmu sami prožili a v realitě stáli na různých stranách válečného konfliktu. Silnou atmosféru války se Angelině povedlo vybudovat díky zachycení kultury dané země, tradice a předsudků, které v autentickém prostředí nabývají na důležitosti. Film se točí kolem vztahů (ať jsou milenecké, mateřské, sourozenecké nebo jen přátelské), které ani vášeň před válkou nezachrání. Prostor patří především ženám (matkám, milenkám, sestrám), které uprostřed válečných hrůz transformují svou lásku na touhu vzít někomu život. Angelina ve svém režijním debutu neukazuje na jedné straně ty dobré a na druhé zlé, vykresluje pouze lidi, věřící, že dělají to nejlepší pro svůj národ a zemi. Jádro příběhu tvoří vztah Daniela a Ajly, kteří se snaží vytvořit vlastní svět v zemi plné násilí, ale pochybnosti je dostanou do pozice, kdy se snaží jeden druhého zabít. V jejich milostném vztahu oba projdou pod vlivem války změnou odrážející se na jejich osobnosti, kterou se však nepodařilo zachytit. Vnitřní pnutí postav, jejich pochybnosti, boj se zodpovědností a morálkou, která je silnější než emoce není zřejmá a tak se z ústředních postav nestane nic víc než jen prázdné postavy v prázném prostoru. (Berlinale 2012)

Hravé drama u kterého je dovoleno se okrem dojetí i pousmát, vděčí za příznivé přijetí zejména své geniální knižní předloze (Jonathan Safran Foer - autor i předlohy k filmu Naprosto osvětleno) a hereckému ansámblu. Pro jádro příběhu není důležitá konkrétní událost 11.září, ale spíše reakce kterou vyvolá jakákoliv katastrofa (ať je to 11.9.2001 nebo 13-15.2. 1945 Drážďany). Dominantní je téma rodiny, její hodnota v životě a drobné částice, které jsou základem pro vytvoření pout co přetrvají. Na první pohled je zjevné, že film vychází z literární předlohy, díky jejíž vynalézavosti (malokterý scénárista by zvládl vybrousit takový diamant) je děj plný překvapení, které se z Hollywoodkých filmů vytrácí. Daldry je vynikající dětský režisér, který dokázal mezi mladým nehercem a hvězdou nezměrného kalibru jako je Max von Sydow vytvořit přesvědčivý dialog beze slov. Po přečtení knihy jsem nevěřila, že by tento příběh někdo dokázal přenést na filmové plátno. Daldry se toho zhostil docela dobře, především díky řadě změn ve scénáři, úžasné hudbě, kameře a hercům. (Berlinale 2012)

O čisté lásce k filmu, která je zcela nezištná.