vesper001

Zápletka víc než klasická, naštěstí pojetí je poměrně originální. Snad je to tím, že film natočili Italové. Za zmínku stojí kamera a její netradiční úhly pohledu a úvodní písnička od Ornelly Vanoni, která zazněla o 30 let později na začátku Dannyho parťáků 2. A brutality je tu pořádná porce. Třeba konec postavy Marca Porela mě strašil hodně dlouho. Alain Delon je v roli Itala překvapivě uměřený, žádné silné projevy emocí nebo jižanského temperamentu. Italské reálie zastupuje jedna přestřelka v kostele a několik krásných záběrů venkova. A je to jeden z mála filmů, kde zloduch pronese větu „Sakra, došly mi náboje!“.

Dvě hvězdičky za dva momenty, kdy jsem se zasmála: * poslední slova umírajícího padoucha „smrt lachtanům!“ / * zloduši sedí v autě poblíž pouti. Jeden vystoupí, koupí kornoutek se zmrzlinou a přinese ji šéfovi bandy. Pak v autě (líz) začnou (slint) plánovat (mlask) další (líz) vraždy (křup). Ty woe...

Julien Dandieu už politice obětoval hodně. Nemá čas ani na svou manželku, která je po nervovém zhroucení hospitalizována v sanatoriu, ani na svou matku a dospívajícího syna. Miluje jen svou práci a modelku Creezy. Poté, co mu je nabídnuto ministerské křeslo, stojí před volbou, zda obětovat své dosavadní politické přesvědčení ve prospěch vyšší funkce a moci. K dalšímu rozhodnutí ho tlačí Creezy - buď politika nebo ona... Snímek je dílem zkušené dvojice tvůrců Pierre Granier-Deferra a Pascala Jardina, hudbu složil Philippe Sarde. I herecké obsazení je velmi sympatické. Co ale výrazně kulhá, je příběh. Zápletka je vtěsnána do jednoho dne, kdy Julien Dandieu jezdí z jedné schůzky na druhou (silně to připomíná pozdějšího Uspěchaného muže), a přitom je v duchu s Creezy. S přibývajícím časem je flashbacků stále víc, až se obě dějové linie spojí. Bohužel to celé nějak postrádá napětí, scény z politických schůzí jsou místy zbytečně upovídané a Creezy čím dál víc neurotická. Ale výkon Alaina Delona je standardně dobrý a Jeanne Moreau je v roli politické vdovy jedním slovem chic

Památky, nadávky, násilí, hlášky. Z násilí vám občas zaskočí, ale chuť k jídlu neztratíte, u hlášek se nebudete usmívat, ale nahlas smát. V hlavních rolích vytrvale remcající Colin Farrell („Kdybych byl retard a vyrost´ na vesnici, tak by se mi tu líbilo.“), belgickým kulturním dědictvím okouzlený Brendan Gleeson („Pojď, postavíme se do fronty a sáhneme si na to!“), jejich sprostý, ale zásadový šéf Ralph Fiennes - a Bruggy, které jsou pro někoho pohádkou a pro jiného synonymem pekla na zemi. K tomu trpaslík-rasista, jogín, skinhead a pár pořádných traumat. Tak tomu říkám film.

Úvodní honička má skvělý drive (jak zničit co nejvíc aut snadno a rychle) a totéž platí o první bitce muže proti muži (jak zničit Sienu snadno a rychle). Pak to ale začne jít z kopce. Objeví se pár starých známých a spousta postav s minimální životností. Bohužel, hlavní záporák (ekologický aktivista) nesahá Le Chiffrovi z Casina ani po lakýrky a dekoraci jménem Olga Kurylenko nelze s Evou Green vůbec srovnávat. Bond Daniela Craiga je pořád neřízenou střelou a čím dál víc se stává zabijákem bez emocí. („Zabíjet je přirozené.“) Váhám mezi 2 a 3***. Všechny přísady Quantum sice má, ale ten koktejl mi zkrátka nějak nechutnal. --- 9. 11. 2012 Po třetím zhlédnutí – i s maximálně kladným předpojetím a pokročilé craigoiditidě – je to pořád jen za tři. Akční scény jsou výborné, likvidace poměrně zajímavé, ale mezi Bondem a jeho girl panuje doba ledová (i když – přehodí jí své sako přes ramena!) a děj má blíž ke klipu než filmu. Quantum je dobré jen pro dvě věci: pokud toužíte vidět Bondovu demoliční exhibici země-vzduch a chcete se dozvědět trochu víc o Vesper. Ale výsledek není nijak povzbudivý.

Smťův step, výborná Magráta Česneková a ještě lepší Stařenka Oggová, ušní červ Ježčí píseň, Táborského herecký koncert... co ještě chcete? Snad jen další zpracování Prattchetových knih Divadlem v Dlouhé. „To je děsné království! To vám tady vážně pořád prší?“ „Někdy přestane, pane. To když začne sněžit. A občas tady máme epesně boží mlhy!“

Stačí mi slyšet název, aby na mě "sáhla smrt".

I mistr Deray se někdy utne a v tomto případě se seknul pořádně. Přestože zápletka - z pera autora Povídky o policajtovi, Rogera Borniche - vypadá slibně, její podání mě vrcholně nezaujalo. Přestože herecké obsazení je luxusní – Alain Delon, Adalberto „Minos“ Merli, Maurice Barrier (Cikán) nebo Nicole Calfan (Borsalino), postavy nevzbuzují zájem ani sympatie. Přestože o akci není nouze, o napětí bohužel ano, rodinné výjevy postrádají jiskru a ústřední charakter Robert se chová a vypadá jako psychopat. Nakonec mi začala jít na nervy i hudba. Tohle se nepovedlo.

Ve svém žánru patří na nižší příčky. Zápletka je průhledná, příběh zoufale předvídatelný, hudba má do Mission: Impossible hodně daleko, ale jedna myšlenka tu je: člověk se své minulosti nezbaví a ta ho nepřestává ovlivňovat i poté, co se zkouší vydat po správné cestě a může být nakonec příčinou nezáviděníhodné budoucnosti. Motiv napraveného zločince, jehož okolnosti zaženou do pasti, se o osm let později objevil ve francouzském klenotu Dva muži ve městě, opět s Delonem v hlavní roli, ale pod taktovkou José Giovanniho.

Má to své chyby (opakované záběry při bitvě s Komanči například), ale i poněkolikáté mě to rozesmálo. A to se cení. Oproti italským westernovým komediím méně úderů pěstí a více dialogů. („Ještě, že už nežijou mamuti, to bysme si užili.“)