Vajonek

Tohle je jeden z těch poměrně vzácných případů, kdy to, co se dočtete v anotacích, při sledování skutečně až fyzicky prožíváte. Jako kdybyste plachtili, projížděli se na motorkách nebo bděli celou noc v té Normandii v létě roku 1985 taky. Cítíte jak to prostředí, tak roční období, tak to osmdesátkové retro. A hlavně první velkou lásku, do "osudového zvrtnutí" přesně takovou tu, na kterou si každý rád zavzpomíná nebo si představí, jaké by to bylo ji prožít, pokud se mu náhodou nepoštěstilo. Co na tom, že je to provázeno i spoustou bolesti a postupně třeba zjistíte, že jste si své milované tak trochu vybájili. Celkovému vyznění pomáhá přesná (či spíše v tomto případě přesně "sekavá") kamera, kostýmy, skvělý soundtrack, herecké výkony (zejména Félix Lefebvre je tak přirozený, kouzelný, vnitřně i zevnějškem takový čistě krásný, že byste ho chvílemi chtěli obejmout a naplno s ním sdílet jeho radostné i strastiplné pocity). Ve filmu bylo hned několik silných scén, u kterých se bez přehánění člověku až tajil dech, jak byly po všech stránkách působivé (např. zasněné pohupování do rytmu nádherné dnes už ryzí klasiky Sailing linoucí se ze sluchátek, která dal Alexovi uprostřed davu na uši jeho milý). Ačkoli jsme se hned v úvodu dozvěděli, že přijde tragédie, příběh byl vyprávěn za pomoci střídání časových rovin a postupného poodhalování podrobností chytře tak, že bylo stále nad čím přemýšlet, mohli jste být vlastně každou chvíli v mírném napětí, kdy a co přesně se odehraje, jestli Alexisova úloha v celé věci bude skutečně tak zásadní (nechci úplně spoilovat, kdo viděl, ví), jako se jeví na začátku. Nebýt toho, že po úplném odhalení oné tragédie snímek sklouzne do trochu moc velké doslovnosti a trochu tomu už chybí to zvláštní napětí a kouzlo, které měl po celou předchozí dobu, s radostí jdu na pět hvězd. Protože je to opravdu moc hezký film, takový emocemi nabitý dotek, který budete na sobě cítit ještě dlouho po zhlédnutí. 80 %.

Vizuálně moc hezké, nápadité, hlasovým doprovodem - tónem i skladbou vět (v češtině a podle všeho i originální angličtině, do které jsem si to na chvíli pro srovnání přepla) možná cílené spíše na mladší diváky. Některé informace, které zazněly, pro mě byly známé, těch nových na vymezenou stopáž ale bylo také poměrně hodně. Za velké minus považuji skutečnost, že polovinu i dvě třetiny už tak kraťoučkých dílů zaplácali relaxacemi/meditacemi, které nadto byly pořád prakticky stejné. Nic proti nim jako takovým, asi mohou být mnohdy pro mnohé dobrým pomocníkem pro zklidnění i zkvalitnění spánku. Dávat jim v minisérii tohoto typu takovýhle prostor je ale docela přestřel, navíc ne každý a ne vždy si jednotlivé díly bude pouštět před spaním, přitom ty meditace jsou zejména pro usnutí modelované. Lepší variantou by za mě např. bylo udělat jeden díl zaměřený celý na meditace, v ostatních částech na něj jen upozornit a na "uvolněná" místa krásně doplnit více zajímavých info z výzkumů, studií, praktických tipů atp. 60 %.

O případu Asunta jsem poprvé slyšela až v souvislosti s touto minisérií. Tragický příběh mě zaujal, do seriálu se mi ale zprvu úplně nechtělo, protože mi nějaký chytrák hned v nadpisu článku o případu prozradil vraha. Říkala jsem si, že už to nebude tak zajímavé, napínavé, když člověk zná hlavní pointu. Ještě, že jsem se nakonec nenechala odradit, protože člověk při sledování zjišťuje, že to všechno nakonec asi nebude tak jednoznačné. Líbilo se mi, jak tvůrci postupně odkrývali jednotlivá důležitá fakta, jak si pohrávali s možnými verzemi události - díl, kde se nám jednotlivé možné scénáře přehrávají, považuji za asi nejlepší z celé minisérie. Ráda jsem si poslechla španělštinu, podívala se na neokoukané herce. Už méně ráda, ač mě to po zhlédnutí vícero krimi z Jihu až tak nepřekvapovalo, jsem sledovala tu "divočinu", která provázela celé vyšetřování na straně orgánů činných v trestním řízení - pokud je aspoň z poloviny založeno na pravdě, jakým způsobem se opatřovaly důkazy, jak se s nimi pracovalo, jak se vyhodnocovaly, tak to tedy potěš. Minisérie se určitě dala zkrátit, měla by pak asi o něco větší spád, i takto mi to ale vyhovovalo. Po zhlédnutí mám asi více otázek než odpovědí a tipuji, že i když si sama trochu zapátrám, příliš se to nezmění. Ale to až tak nedávám k tíži tvůrcům, o to to možná v člověku zanechá výraznější stopu, bude nad seriálem déle přemýšlet (byť se asi dalo některým dílčím neosvětleným otázkám pověnovat více). 75 %.