GilEstel

[51. MFF KV] Je zajímavé sledovat kam až musí člověk zajít, aby ze sebe setřásl Harryho Pottera. Takový nenápadný poetickorobinsonský začátek.....a pak ..... se to náhle stalo....... Film doporučuji všem milovníkům extrémního prdění.

Hned na úvod musím říci, že románová předloha je naprostý brak, který se jen díky osobě Hitlera stala bestselerem. No a z brakové literatury málokdy vznikne kvalitní film. Ani zde se to nepodařilo. Ačkoli film není špatný, zůstává daleko za možnostmi, protože je to téma jako hrom a zůstalo nevyužito. Přesto jde do značné míry o film převratný. Hitler byl totiž vždy vyobrazen jako určité ztělesnění zla, které visí jako damoklův meč nad „německým národem“. Zla, které je nezpochybnitelné, dehonestující, ale striktně historicky ohraničené. Pohled na dnešní Němce, kteří se setkávají se svou hanbou a démonem tváří v tvář, se stává nevšední formou sociologické studie. A ukázalo se, co se dalo tušit. Totiž že lidé pokud vidí a slyší svého „vůdce“ přímo před sebou, jak se vyjadřuje k jejich současným problémům, podlehnou stejným myšlenkám, jako před 80ti lety. Ne všichni, ale mnoho z nich a to snadněji, než by člověk čekal. Právě v rozhovorech s běžnými lidmi je síla filmu. Máme zde jasné varování, že jednoduchý, třeba i trochu zkreslený pohled na Hitlera, jako na mýtické zlo, je lepší, než snaha o objektivní výklad na základě kontextů, kterým lidé nerozumí. Lepší historicky ohraničené mýtické zlo, než emotivně podbarvená byť realističtější současnost, která může člověka snadno ovlivnit v jednání a rozhodování. A tenhle film je jen dalším krokem k tomu, že současné Německo přestává být tím zpytujícím se Německem, co bylo před 20ti lety.

Nepravděpodobný životní scénář s očekávatelným filmovým pojetím. Navzdor své jednoduchosti dokáže až překvapivě dojmout. Lze to přisoudit hloubce některých dialogů, které mají oporu v kvalitní knižní předloze, a působivému výkonu hlavních protagonistů. Dobře Penélope. 80%

Silné zklamání. Místní žně frenetických komentářů mi přijdou trochu mimo realitu. Asi jsem se díval na jiný film. Samotný nápad parodovat nespočet trapných amerických komiksů je super. Ale jak se říká, skutek utek. Použitý humor je až přehnaně násilný a brutální. Krom vtipných scének je zde i řada trapných a těch je většina. No a pokud je vám už samotný hrdina silně protivný a nesympatický, jako se tomu stalo tady, je už po 10ti minutách jasné, že tentokrát si z kina pozitivní zážitek neodnesete. 30%

Hitlerův architekt, ministr zbrojního průmyslu. Tak vstoupil Albert Speer do dějin. Pracovitý technokrat plný ambicí v Hitlerovi našel svého Mefista. Stejně jako mnoho dalších mu zasvětil svou duši. Nechal se opájet slávou v závětří Führerových křídel. Aby se zavděčil, neštítil se ničeho. Ve své knize „V srdci Třetí říše“ odhalil mnoho pikantností z života nacistické smetánky, večerů na Berghofu a Hitlerova soukromého života. Byl nejblíže tomu, co by se dalo nazvat Hitlerův přítel. Ačkoli se ve svých pamětech maximálně snažil distancovat od Hitlera a ubránit se sentimentu, jsem přesvědčen, že za svou slávu mu zůstal do smrti vděčný. I jeho prohlášení nakladateli Siedlerovi na jeho otázku: "Kdybyste měl možnost žít ještě jednou, byl byste raději hodným a ušlechtilým architektem v Heidelbergu, nebo zvolil svůj minulý osud?" odpovídá: "Prodělal bych to ještě jednou. Ještě jednou sláva a moc, ještě jednou potupná ostuda, ještě jednou zločin a ještě jednou cesta do dějin." ____ Z tohoto pohledu jasně vyplývá, že Speer považoval svoje temné slavné roky vyměněné za 20 let kriminálu, za dobrý obchod. A to nechci spekulovat, nakolik jde o sentiment nad zážitky z mládí, neomezených možností a ambic, nerealizovaných staveb. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že pokud by se znovu setkal s Hitlerem, padl by mu do náruče bez mrknutí oka. Pojem „hodný“ nacista tak zůstává prázdným morálním symbolem, ale tolik nutným pro přežití zbytku válečné generace.

[Das Filmfest 2014] Motivace hlavního hrdiny, stejně jako jeho vytrvalost v hledání příběhu, mi připadají nedostatečné. Jinak velmi slušné koprodukční drama s výborným hereckým obsazením. p.s. Je báječné, jak snadno se člověk domluví německy v Portugalsku.

BITVA! Nic víc!

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp.

Lehká a nenáročná komedie v podání slavné herecké dvojice Sophie Loren a Marcella Mastroianniho. Ve vedlejší roli zdárně sekunduje Aldo Maccione, italský krajan, jenž hrál ve slavných komediích s Belmondem nebo P. Richardem. Zajímavostí je obsazení Pierre "Vinnetou" Brice díky francouzské koprodukci. Jeho roli policejního komisaře bych označil za takovou neslanou nemastnou. Bez svých oblíbených mokasín a stříbrné pušky ztrácí své životní fluidum. Po stránce scénáře bych též čekal víc. Je jak šitý horkou jehlou bez zásadní invence. Jednotlivé scény jsou přehrávány téměř do groteskní podoby, což v principu není na škodu. Doporučuji sledovat v originálním znění. Jinak to nemá tu šťávu.

Úplně první zfilmování klasické sci-fi Stanislawa Lema. Téma setkání lidské civilizace s něčím inteligentním v dalekém vesmíru, bylo vždy něčím fascinujícím. Přístup Lema byl revoluční, když nechal člověka setkat se s něčím pro něho nepochopitelným. Se zhmotněním se vlastních vzpomínek. Je s podivem, že v atmosféře SSSR vzniklo takto přelomové sci-fi. Ačkoli Kubrickově 2001: Vesmírné Odyssee z téhož roku se rovnat nemůže. Odpověď soudruzi připravili až o pár let později , když pověřili Tarkovskijho. _____ Vlastní filmové provedení je velmi komorní. Chladně odtažitý mikrosvět výzkumné stanice na orbitální dráze Solarisu provází tíživá atmosféra. Člověk jakoby došel až na samý konec své existence a chtě nechtě se musí vyrovnat s minulostí, s vlastními hříchy. A není to spíš tak, že oceán Solarisu zkoumá člověka, než že je tomu obráceně? Lem se vyjádřil ke všem filmovým adaptacím vlastního díla poměrně kriticky. Nepsal prý přeci o lásce ve vesmíru. Původní myšlenka byla někde jinde. Toto téma je ale pro film natolik vděčné, že se mu v podstatě nelze vyhnout. Ještě dále šel tímto směrem americký remake z roku 2002 .