Maq

Příběh rodiny terorizované otcem. Na každý nesouhlas či odpor otec reaguje hysterickým, uplakaným a sebelítostivým výstupem, který nelze zastavit jinak, než že mu ostatní ve všem vyhoví. --- Náhodou vím docela dobře, jak taková osoba dokáže svým blízkým zruinovat život. Bylo by, myslím, omylem představovat si, že tento muž a jemu podobní pouze hrají komedii a manipulují. Oni opravdově trpí. Jsou nemocní. --- Pochybuji o možnosti takovou duševní poruchu léčit. Vůbec mě nepřekvapuje, že nikdo z rodiny nepromluvil a nikdo ze sousedů si nevšiml. To je pravidlem. Zejména nešťastné a ubrečené matky jsou dobře chráněné - pokud nekradou, nefetují a děti nejeví zřejmé znaky fyzického týrání, nikdo jim děti nevezme. --- Tento příběh je velmi dobrý a všichni herci, včetně dětských, jsou naprosto báječní. Oceňuji i delikátní dávku černého humoru. Ale mohlo by to být ještě lepší. Myslím: horší. Zde tyran přešlápl a narazil, takže vyústění je přece jen nadějné. Já být autorem, byl bych méně milosrdný. Nejhroznějším a nejběžnějším rysem těchto situací totiž bývá, že nikdy nevyvrcholí, jen plynou, nekonečně a beznadějně.

Když hipíci dostudovali, mejdan skončil, usazovali se, ale jejich odpor k autoritám a starým pořádkům vydržel, jen se přesunul do racionálnějších poloh. A zůstala jim i přízeň médií. Myslím, že tak nějak vznikla vlna sociálně kritických filmů 70. let, z nichž některé znám z časů, kdy nám je potěšeně servírovalo naše normalizační politbyro. --- Odpor policisty Serpica proti korupci je chvályhodný. Ale v té podobě, jak ho film líčí (neznám osudy skutečného Serpica ani literární předlohu) bych ho neoznačil za obdivuhodný. Je to odpor mládenečka, který všechny staré a prohnilé hravě pošle někam, protože ještě nemá zdání, co to znamená nést odpovědnost za fungování jakéhokoli systému. On se, právě jako hippies (a všichni anarchisté), nezabývá otázkou, jak udržet svět pohromadě, on ho prostě odmítá. Všimněme si, že se mu nedaří spolupracovat ani s těmi, kteří mají na reformě zájem. Stejně nezrale se chová i v osobním životě. --- Pokud jde o Ala Pacina, mám podezření, že mnoho diváků zaměňuje herecké umění za okouzlení charakterovým typem, který představuje. Já žádný mimořádný herecký výkon nevidím. --- Aby mi bylo rozuměno: tento film není žádný balast. Je vlastně dobrý. Právě jen dobrý.

Máme-li film podle literární předlohy Johna Grishama, je jakási scénáristická kvalita zaručena. Je vymezena, abych tak řekl, zdola i shora: nehrozí nám ani béčkový blábol, ani umělecký zážitek. --- Typickým (původně výlučným) Grishamovým žánrem je „legal thriller“. Já bych to spíš nazval morální drama. Ve svých dílech rozvíjí fiktivní právní kauzy a umísťuje postavy reprezentující typické morální postoje k nastoleným problémům. --- Pokud jde o výstavbu příběhů, Grisham dobře zvládá stavební prvky rodinného bestselleru a pevně se jich drží. V morálním vyznění vždy následuje ten směr, který za správný pokládá mediálně nejsilnější část americké veřejnosti. To činí Grishama úspěšným, a současně vylučuje uměleckou kvalitu. Úkolem umělce není nás pohodlně ujistit, že vnímáme a cítíme správně, nýbrž otevírat nám alternativní, v nejlepším případě zcela originální pohledy na důležité životní otázky, naše názory vystavovat konfrontaci a stimulovat jejich kvalitativní rozvoj. --- Do takového rizika Grisham nejde. Pokud by například v daném příběhu jen obrátil rasy všech zúčastněných (černí gauneři by znásilnili bílou dívenku, její bílý otec je za to odstřelil, atd.), přiblížil by se realitě (takových případů je podstatně víc), jenže by riskoval rozporné přijetí díla. To Grisham nechce. Chce prodávat. --- S Grishamem, knižním nebo filmovým, jsme pevně na půdě mainstreamové popkultury. Přijatelné jako odpočinek po těžkém dni.