Marigold

Dílo člověka, který ví, že dívat se do světla přímo může být smrtící. V kombinaci divadelnosti, archaičnosti, aluzí, freudiánských schémat a stylizace nachází Coppola kýžené narativní bezpečí, bezčasí, dokonalou kontrolu nad tím, co vypráví. Zvláštní a velmi bohatá kombinace mnoha inspirací (od černobílých klasik let 40., 50. až po almodovarovskou expresi) tak vyhlíží monumentálně a petrifikovaně, jako ony patagonské ledovce. Emoce se tu hýbou pomalu jako ledový masiv, studí, nezasáhnou, film se bezpečně kuklí do promyšlených drah a schematizovaných obrazů rodinného rozkladu i tvůrčích muk. Coppola opravdu natočil svůj testament - tady už není prostor na drásavost a experiment, jen na pohyb v bezpečně ohraničeném prostoru mistrovsky nasvícené a nasnímané scény, která je z velké části coppolovským soukromým divadlem. Tetro jen těžko zasáhne, ale rozhodně patří k pozoruhodným počinům pro pár vyvolených.

Film bez priorit, který jedno téma zazdívá druhým, vzrušující otázky po podstatě demokracie nenechá naplno vyznít (vždycky je eklekticky přebije další nezáživnou odbočkou) a tak ke své škodě namísto provokativnosti sklouzne k typický frázím o neexistující alternativě k současnému (dozajista problematickému) systému vlády - vinni jsou ti mocní, občan vítězí, protože se svých práv vždycky nějak dovolá. Vlastně by mi ten smířlivý podtón nevadil, kdyby film nebyl svými ustavičnými změnami perspektivy nudný. Liman není Greengrass a i Powellův doprovod působí hodně unaveným a bezkrevným dojmem. S konverzačními thrillery problém nemám, ale tohle je prostě salónní debata, která si těch pár svých provokativních tezí zase rychle omluví nějakým tím přičinlivým patriotismem. Vlastně je to úplně zbytečný film, který se pokouší kritizovat něco, co se snaží jedním dechem hájit a zachovat. Z toho prostě nemůže než vzniknout šeď s náznaky zajímavých míst. Skoro tvůrce podezírám, že to udělali úmyslně, aby téma nevyznělo tak kontroverzně.

Skvělá a nesmírně přemýšlivá práce o domestifikaci revolty a komercionalizaci podvratnosti. Bolestně i humorně přesná výpověď o tom, co např. Mark Fisher ve své knize Capitalist Realism líčí jako jednu z dominantních vlastností současného kapitalismu. Jak se i tak radikální činy jako připomenutí rukojmí z Guantanáma v srdci konzumní bezstarostnosti mohou změnit ve snobské pózování, to je nekonečně zneklidňující a vybízející k zamyšlení nad úlohou umění ve veřejném prostoru. V neposlední řadě jde ale též precizně vystavěný "mockumentary", který svědčí o Banksyho filmařském talentu.

Motorky nemusím, ale tahle romantická chlapská vyjížďka lemovaná oligarchy, burany a přízemním humorem ve mně probudila chuť mít takovýho kámoše, jako je Ewan. A BMW plné krámů.

Ukázka postmoderní vyprázdněnosti kdysi tak produktivní kategorie "ukradených těl". Fakulta se nezmůže než na upocené a nedůsledné citace (ve Invazi zlodějů lidských těl přeci nešlo o cizopasení, ale o nevratnou krádež identity), na neškodné konspirace, které naprosto likvidují existenční neklid původní verze a rozuzlení, které mimozemskou invazi v tupém slova smyslu redukuje na možnost zrodit se dokonalejší a dosáhnout ukojení (všechny postavy se nakonec napárují podle svých představ). Ideologický guláš, v němž se motiv ukradeného těla mění v užitkový a efektní trik v jinak klasické "high-school" zápletce o potřebě označkovat si svoje teritorium v kolektivu, působí o to více plytce, že se odvolává na skutečné klasiky, které dokázaly něco víc než jen opisovat archetypální lidský strach z cizince v nás. Navíc je ten film ve vší pubertální tuposti nudný a afektovaný.

Mohla to být tupá podivnost s partou naleštěných manekýnů, ale díky pedantickému vedení Kennetha Branagha z toho vznikla nádherná pohádka s mytologickými proporcemi, velkou mírou noblesní ironie a především s výborným Chrisem Hemsworthem (ten totiž věnoval přinejmenším stejně úsilí herectví, jako své prvotřídní muskulatuře) a jako vždy neodolatelným glosátorem Stelanem Skarsgårdem. Trochu to kazí dozblbnutí stejně křehká Portmanová a některé nablblé kiksy ve scénáři (možná i v českém překladu) i trochu prkenné triky, ale na to všechno v důsledku se*e Fenriz... příznivce hyper-efektní blockbusterové moderny to nejspíš nezaujme, ale milovníky poctivé epiky s pěknou výpravou a kouzelnou atmosférou by Thorův Mjolnir měl plácnout po hlavě celkem výživně. Správná frekvence, Kennethe!

Sláva, tak máme nadprůměrný festivalový snímek, který typický český patos nahrazuje kontemplativností a výpravný celek jemným pozorovatelským detailem. Máme snímek, kde slova představují nutný doprovod vizuálního sdělení. Máme snímek, v němž se k husákovské éře nepřistupuje se snahou stylizovat, ale vystihnout její plíživý automatismus a vyprázdněnost. Kadrnka dokázal možné nedostatky účelně přetavit ve výhody. Stísněná kamera, která je často držena při zemi a směřována na rozbité chodníky jednak řeší spartánskou výpravu, ale zároveň funkčně dotváří pocit bezmoci a nemožnosti rozletu. Některé scény jsou vynikající jemným sledem detailů, který navozuje tísnivý pocit petrifikovaného času (např. scéna ve vrátnici). Co mi u Kadrnky ale vysloveně chybí, je schopnost vytáhnout z neherců čisté emoce, jak to dokáže např. podobně smýšlející Semih Kaplanoglu. 80 dopisům schází jemná interakce postav a ona podprahová intenzita nevysloveného, což je dáno tím, že představitelé obou hlavních rolí jsou sice uvěřitelní, ale nejdou až na dřeň. Po opravdu lahůdkové expozici mi tak ve filmu citelně chyběl náboj, něco, co by mě přitáhlo nad rámec pozorného vypravěčství a citlivé kompozice. Přesto musím Kadrnkův odvážný pokus "odjinud" pochválit a jen tiše doufat, že nezůstane osamocený...

Bez urážky, ta hra na drsnou a jinou fantasy se tu odbývá především tím, že mezi všemi možnými klišé, režijními i příběhovými, se hojně souloží zezadu, mluví se sprostě a sem tam se někdo vymočí. Jinak se v prvních dvou dílech především hodně mluví, aniž by to ale v člověku neznalém předlohy nějak probouzelo zájem o mytologii fikčního světa (u fantasy docela problém). Postavy jsou fajn, některé vysloveně skvělé (hlavně dekadentní trpaslík Tyrion), ale jaksi jsem se ostupem času přistihoval, že mi vlastně moc nesejde na tom, co se s nimi bude dít dál. Chybí mi tu vysloveně kulervoucí a okouzlující scény, něco, co by tuhle sérii odlišilo nad rámec vyměšování a souložení. Nemám příliš náladu dívat se na další díl - u seriálu HBO celkem průšvih.

Záblesk naděje v prázdnotě. Zase jsi mi zlomila srdce, Sofie... Tentokrát něčím, co jsem zvyklý hledat spíš v kontemplativní odnoži evropské kinematografie – dokonale čistými emocemi, které nejsou kontaminovány slovy a zamlžené symboly. Andělské bytosti uprostřed prázdnoty, poetické nicneříkání, vydestilovaný lakonismus filmové řeči. Proč hledat slova, když to jiní napsali přede mnou: odtažitý heartbreak. Na takové se nezapomíná!

Tři slova: Jake Fuckin´ Gyllenhaal. Konečně mi zas tenhle krasaveček nepřipomínal spařené kuře, ale jeho jemné charisma film táhlo v obou žánrových polohách. Jako "mentální" detektiv má potřebnou šťávu, jako milovník, co má 8 minut na lásku zase ty svoje zjihlé psí oči. Duncan Jones možná neměl v ruce nejsilnější scénář, ale chytl se témat, která ho fascinovala už v Moonu a skrze ně udělal z jinak celkem řadového sci-fi thrilleru hodně mrazivou podívanou. Hrdina izolovaný a klamaný i skoro až verhoevenovsko-cronenbergovský motiv jeho exploatovaného těla, to všechno mi v závěru nádherně vehnalo vítr do plachet a tu celkem strohou a rychle vyčerpatelnou historku o návratu do minulosti (či do zdání minulosti), obrátilo ve skutečně silný a svérázný film, který letos zatím nemá konkurenci. Nebýt občas pitomoučkých dialogů a místy levnějšího vizuálu, šel bych klidně do euforických výšin.