Marigold

Tenhle minimalistický sarkasmus je přesně moje krevní skupina. Film o porozumění bez dorozumění, zkomponovaný z dlouhých, často nedějových záběrů, které přesně reflektují nudu a šeď rumunského pohraničí. Na tomhle plochém a nedozírném prostoru pak doslova září každá jemná emoce a vtip, který tam dostává ústřední duo – lakonický obr Hatházi a skřítkovský tajtrlík Yalcin. Postavy, které si rozumějí de facto jen slovo morgen představují realistický a přirozený protiklad afektovaným a angažovaným výkřikům proti chování EU k imigrantům. Tohle je film o lidech, ne o humanistických moudrech z příruček. Masivní veristický nával krve do hlavy, v němž se věci dějí podle klíče nepravděpodobnosti a náhody. Morgen je život vtěsnaný do výřezu málomluvné kamery (napadá mě paralela jak s výtečným francouzským snímkem Lehké zachvění země, tak proletářskou poetikou všední nevšednosti dvojice de Kervern–Delepine).

Výtečný Lunův debut pojednává o netradiční podobě Oidipova komplexu - chlapec Abel zaujímá v narušené rodině pozici otce, neboť po jeho odchodu ztratil řeč (a s ní i identitu). Ze strachu před dalším otřesem s ním rodina začne tuto hru hrát, a to i když se skutečný otec vrací. Na Abelovi je fascinující prolínání komických elementů (chlapec předstírající dospělého je prostě směšný) a elementů tragických (skutečný otec je tak "impotentní", že jej láskyplné dítě v této roli překonává). Lunův film je natočený velmi čistě a úhledně, kamera předebším umetá cestičku fascinujícímu výkonu Ruíze-Esparzy, hudba podbarvuje neradostnou atmosféru chudé mexické periferie. Co mi trochu schází je přeci jen větší blízkost vypravěče a postav, občas jakoby téma bylo dominantní a Luna se držel poněkud stranou (hlavně díky onomu úhlednému nasnímání). To je spíše prkotina, Abel je jasný kandidát na doporučení široké divácké obci.

Med je o dětství a otcovské lásce, Mléko o přeměně chlapce v muže a lásce mateřské, Vejce pojednává o zrání, ztrátě matky a nalezení jiné ženy. Na poetické Kaplanmogluově stylu se nic nemění, stejně jako na herectví jedné z podob básníka Yusufa, který jen minimálně mluví, minimálně gestikuluje a maximálně tvoří jeden z elementů v silně dominantním rámu Ekenovy statické kamery. Medu se film podobná silným citem, který se ale popisuje výhradně nepřímo, Mléku zase svými kulisami Yusufovy rodné Tire. Dlouhá nedějová poezie, která jde na tresť emocí a zobrazuje je v tak jemných nuancích, že běžný divák nepochybně odpadne. Celá trilogie přináší opojení obrazovou básní, která se nedá číst jinak než jako lyrická poezie. Ty filmy lze vnímat nespojitě, ale jejich kouzlo spočívá právě v návaznostech - když stárnoucí Yusuf drží v ruce svou knihu poezie s názvem Bal (Med), lze se při znalosti všech tří filmů vydat na zvláštní vertikální pouť fascinujícím světem Semira Kaplanoglu.

Zběsilost prvního řádu. Režisér má zjevně traumata z cirkusu smíšené s traumaty z novodobé španělské historie. Film je hodně krvavou terapií, ve které si to v čilém grupáči rozdávají slavná filmová monstra, povětrné pulpové děvy, cirkus, pouliční divadlo, kabaret... Výsledek je postavený na tak nepopsatelných základech bez logiky a racionality, že jedinou relevantní kategorií je zábava. A tu mi Balada přinesla, i přesto, že hlavně v závěru (ne)dává smysl způsobem, který přestává být vtipný. Každopádně je to film plný strachu a nenávisti, plný přehnaných šminek, šílených odboček a ještě šílenější karambolů. Je to film o lásce a Španělsku - paradoxně mě oslovil něčím, co neumím popsat jinak než jako alergická reakce na normalizaci. Iglesiasovy vizuální osypky z glajchšaltované společnosti začátku 70. let jsou mi sympatické a i když pro ně nemám hlubší znalost španělské oficiální kultury, něco mi na Baladě přišlo velmi očistného i pro bytosti vzešlé z komunistické šedi. Každopádně zisk Zlatých lvů musel být podmíněn pumpovací brokovnicí v rukách Quentina Tarantina, pro nějž je tenhle film něco pokrevní bratr.

Druhá část biografie básníka Yusufa, tentokrát spřádaná kolem motivu mléka. Med byl o vztahu s otcem, Mléko (často symbolicky) opisuje vztah syna a matky. Ortodoxně statická kamera, vysloveně okrajové dialogy a jemná řeč symbolu. Kaplanoglu vyzývá diváka, aby vnímal film především emocionálně. Emocionalita Mléka pramení z opět kouzelného vizuálu (byť narozdíl od Medu již částečně městského) a zcela bezprostředních nehereckých výkonů. 102 minut poezie, poezie, kterou Yusuf zachycuje slovy, režisér pak zprostředkovává obrazem. Takhle čistý a pomalý filmový jazyk je už dnes spíše vyjímkou. V Medu mi ale ona turecká meditace chutnala přeci jen o kus více.

Fanasticky nasnímané sociální drama, kterému padá řetěz hlavně když režisér sáhne po obzvláštňujících efektech a naruší tak magicky blízkou vazbu postav a skvostné kamery Simona Pramstena. Nicméně obraz sociálního prostředí göteborgské spodiny je tu bolestně autentický a detailní, což jen podtrhuje úchvatný výkon Sebastiana Hiorta af Ornäse, který to nikým nechtěné stvoření vystihl neskutečně trefně. Babak Najafí je nepochybně velký talent, takhle ryzí severská žánrovka je toho názorným příkladem. Silné ****.

O Tropa de Elite se obecně soudí, že je to film fašistický, o ideově velmi podobném Harry Brownovi nikdo nic podobného tvrdit nebude, páč v hlavní roli vystupuje milý důchodce s tváří milovaného Michaela Caine. Jinak jsou si ty filmy ale v lecčems podobné – ve vylíčení kriminální spodiny jako primitivního kmene, v nabízení snadného řešení a v jisté jednoznačnosti vidění světa (fér mariňák vs svinská spodina). Nevadilo mi u Padilhy, nevadí mi to ani u Barbera, nedělám si iluze, že to na vybraných anglických sídlištích vypadá o moc líp. Jinak mě ale Harry moc netrefil, sociální tón je spíše nevěrohodný (přišlo mi to až moc aranžované), Barber z Caina nedostal nijak úchvatný výkon a scénář je značně klišovitý, i když to zkouší maskovat za realističnost prostředí... Celkově jsem nějak nepochopil, co to vlastně mělo být – sociální drama či netradiční thriller? Eastwood to dokázal o stupeň přesvědčivěji, i když některé scény z Barberova filmu se mi celkem pod kůži dostaly. Ale ne moc hluboko.

Pubertální přelet nad kukaččím hnízdem v robotických Ninja spodničkách. Stupidní střílečka s bandou afektovaných nán v podvazkách, které hrají jak v laciném americkém pornáči, zarámovaná jakýmsi pseudo-spirituálním blábolením o síle člověka. Co mě opravdu zklamalo je fakt, že Zackovy vizuální montáže jsou sice bombastické, ale naprosto se míjejí účinkem – nevím, jestli za to může jejich nepůvodnost nebo strašná samoúčelnost, ale Sucker Punch mi přišel jako rozmařilá splácanina, která nadbytkem efektů zakrývá naprostou absenci duše. Jen se potvrzuje, že Snyder je vynikající klipař (i když Sucker Punch i v tomto ohledu zaostává za zbytkem jeho tvorby) a že herce vede slušně řečeno velmi benevolentně – dokud má před kamerou solidní materiál, zanikne to, ale jakmile mu tam kvokají ta oživlá pubertální fantasmata, je výsledek katastrofální. Jednu výhodu tahle vyvřelina má – Watchmeni mi po ní připadají jako ještě větší zázrak. Ale tím to hasne (v duchu se teď proklínám, že jsem dal 300 tak málo...). P.S. Nespolehlivý vypravěč ještě nikdy nebyl tak nespolehlivý, jako v tomto filmu (což mu bere všechen kredit a účinek).

Největší překvapení za poslední roky. Snydera tak úplně nemám rád (300 potvrdí) a komiks neznám, čili se zdálo být zaděláno na prvotřídní čelní srážku. Jenže po absolvování tří hodin a třiceti pěti minut ve světě Watchmen jen v úžasu smekám. Smekám před tím, jakou narativní strukturu si Snyder vyvolil, jak upřednostnil bohatou mytologii před přímočarou zápletkou, smekám před hloubkou jednotlivých postav, smekám před naprosto geniálními kompozicemi (Hollisův poslední souboj, v němž se mu promítají slavné údery jeho života, Rorschachovo obrácení v masku v doupěti pedofila), smekám před tím, jak pro mě nestravitelný fetišismus a efektaření transformoval Snyder v neskutečně koherentní a esteticky vybroušený celek (titulková sekvence radikálně valchuje, nemám slov), smekám před začleněním čistě komiksové vložky Black Freighter, která fantasticky souzní s celkovým laděním filmu... smekám, i když je tam tam pár zbytečných záběrů, pár vyšinutých vazeb a zbytečných onanií. Smekám před filmem, který řadím vedle Nolanových Batmanů mezi tři nejlepší komiksárny, které kdy spatřily stříbrné plátno. Ani nevím, jestli být smutný, že jsem to neviděl v kině, protože ty bezmála 4 hodiny u televize byly téměř duchovním zážitkem čirého vytržení z post-moderní mytologie...

Neuvěřitelně vynalézavá a technicky namakaná kamera (ty bezešvé vertigo "pády" městem jsou po "Enter The Void" největší lahůdka, co jsem viděl), výtečný Bradley Cooper, který ukazuje šíři svého hereckého portfolia a moc zajímavá premisa o droze, co vám odemkne skrytý potenciál mozku. Takže thriller roku? Bohužel ne. Scénář je totiž zajímavý jen do chvíle, kdy se úvodní scéna propojí s retrospektivním vyprávěním a od té chvíle je to natahované, nezáživné a zcela postrádající "temnou stranu síly". Kdyby se za fádním rozuzlením rozsvítilo logo nějaké farmaceutické firmy se slogane "Kdo nesype, nejede", vůbec bych se nedivil. Bohužel koncovka zazdí celou partii a vysvětlí, proč Všemocný nikdy nedokáže vykročit z kruhu a být skutečně strhujícím. Ten film je příšerně učesaný a místo aby ťal do živého, tak utíká scenáristickými obezličkami k bezproblémovým koncům. Bavil mě, o tom žádná, ale v téhle podobě je to jeden z mnoha... Navzdory tomu, že Burger je bezesporu hodně šikovný řemeslník. [65%]