Odnikud někam

Záblesk naděje v prázdnotě. Zase jsi mi zlomila srdce, Sofie... Tentokrát něčím, co jsem zvyklý hledat spíš v kontemplativní odnoži evropské kinematografie – dokonale čistými emocemi, které nejsou kontaminovány slovy a zamlžené symboly. Andělské bytosti uprostřed prázdnoty, poetické nicneříkání, vydestilovaný lakonismus filmové řeči. Proč hledat slova, když to jiní napsali přede mnou: odtažitý heartbreak. Na takové se nezapomíná! (15.04.2011)

Neskutečně zajímavej snímek, kterej je sice prázdnej, protože je o prázdnotě (uvnitř sama sebe) a nemá doslovnej konec (má vůbec nějakej?), ale za to je až po krk nabytej filmově krásnou řečí, krystalickýma emocema a příjemně komorní atmosférou. Co na tom, že tenhle film je potřeba brát úplně jinak, než řadu americkejch filmů, že je třeba k němu přistoupit spíš jako k nezávislýmu evropskýmu počinu, že se budeš chvílema dost nudit, protože Coppolka si dělá s divákem co chce a řada scén (hlavně z úvodu) je zbytečnejch nebo zbytečně dlouhejch. Tenhle film je krásnej svojí filmovou řečí, která nepotřebuje hordy a kvanta dialogů a vůbec nepotřebuje vysvětlovat všechno, co se vysvětlit dá. Tenhle film je krásnej, protože se krásným stává asi ve chvíli, kdy Johnny otočí klíčkama v zapalování a nechá svoje ferrari stát uprostřed oranžovejch polí. Tenhle film je nádhernej svojí poetičností a atmosférou a naprosto odlišným přístupem, kterej vyžaduje asi jinýho diváka. Rozdíl bude asi v tom, že tohle je moje první setkání s Coppolkou, a tak nemůžu posuzovat, co všechno už divákovi řekla v předchozích filmech. A je to krásný herecký setkání s Dorffem, kterýho mám pořád v paměti jako toho hezounka z Bladea. A setkání jsou o to hezčí, že mi vydrží zatraceně dlouho. Tenhle film se totiž dá prožít znovu, ale pouze za předpokladu, že si ho prožiješ už na prvním rande. Nepříjemně příjemný a lezavý film! [DVD] (25.03.2012)

Dovedu si představit, že někdo bude tvrdit, že jde o upřímné vyprávění a citlivě zvolené pomalé tempo o frustrujícím životě herce. Nic to nemění na tom, že film je neuvěřitelná nuda a naprostá zoufalost ve všem. Scény jsou šíleně prodlužované a bohužel se v nich vůbec nic neděje, co by stálo za pozornost. Navíc se skoro vůbec nemluví a celková pointa v podstatě neexistuje. Chápu, že to všechno autoři chtěně předhazují, ale má to nulový výsledek. Navrhuji přejmenovat na Odnikud nikam. (18.07.2011)

Sofia Coppola má strašně blízko k posedlosti, značí to její tři předchozí filmy: Vztah otec-dcera, prázdné výrazy herců, mladé dívky hledající své místo ve světě, hotelové pokoje, zajímavý výběr hudby a to vše zabaleno do melancholické nálady. Po Marie Antoinettě se vracíme zpět k nízkorozpočtovému filmu, ale to neznamená, že příjdete o Sofiino estetické vyprávění. Hned na začátku sledujeme v jednom záběru černé Ferrari, které jezdí dokolečka na dráze. Tím nám naexponovala hlavního hrdinu, jehož život se točí pořád dokolečka a nevede nikam (takže název filmu je jasný). Zbytek filmu se nese ve stejném duchu. Sofie beze spěchu vypráví Johnnyho život a svou pomalostí to dovádí až ke komičnosti. Důkazem je scéna odlitku tváře, kde je celý proces a střih jako by tu neexistoval. Minimální počet dialogů ve vás evokuje film Ztraceno v překladu, stejně tak i život v hotelech, který režisérka zná tak moc dobře. Ale celé se to vleče odnikud někam. (30.01.2011)

Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu. (03.12.2011)