verbal

Rutinně natočená směska všemožných boxerských klišé a pouťových rodinných hodnot, plná velmi solidních otřesů prázdných lebečních dutin agresivních, vypatlaných lopat, která podobně jako Roky Brambora rozhodně nikterak neurazí. Naopak. Naprostým klenotem celého filmu je zhruba čtyřicátá minuta, kdy traumatizovaný trenér Les Bílober, sveřepě bojující se svými vnitřními démony, s vševědoucím pohledem retardované poloopice ukázal na svou pěst a krutohustě zamentoroval: „Box není o tom, co máš tady!“. Načež si zaťukal na hlavu: „Je to o tom, co máš tady! Box je úplně jako šachy!!!“. Ihned mi kdovíproč naskočila představa, jak vysolárkováný, pokérovaný portorikánský vymaštěnec v trenkách brutálně rozbíjí na charitativním šachovém turnaji mongoloidních dětí držku sýrově bílému Karpovovi ve špatně padnoucím obleku poté, co mu Anatolij dal ponižující mat druhým tahem, protože si náš milý, spravedlivě rozzlobený šachující rohovník patrně „yntelechtuálním omylem“ rozestavěl před otevřením pěšce do rohů a na kostce mu navíc ne a ne padnout šestka. Dusivý smích mě nepřešel až do konce filmu, tudíž tomu prostě musím přichechtat jednu nad průměr za prodloužení života. Nedá mi to vás závěrem ukrutně nepoučit, a tudíž se dnes loučím nezpochybnitelným moudrem roku, přesně dle výše uvedené obskurní logiky: „Astrofyzika je úplně jako kopání kanálů!“.

Poselství filmu je zřejmé: „Neserte Čínu, indoevropští zmrdi!“. Taky totiž máme své žluté barety, rýžová komanda, Džunky Seals a Lee Aj Yoe! Mají sice jen metr padesát, čtyřicet kilo v plné polní a vede je krutohustá, léty krvavých plastických operací zsilokonovaná dvacítka, zato jsou však mrštní natolik, že nemají problém uhýbat kulkám v křížové palbě z metru, dvakrát rychlejší než pěchotní mina, pružnější než bambusová rákoska, živě se proskáčou i kobercovým náletem a hlavně je jich miliarda, takže útočí v hejnech, a když na to přijde, otráví den i vyteplenému baleťákovi Skotu Asskinsovi, jemuž už by měl konečně někdo napsat na tělo roli vyhazovače v gejbaru, a jeho žoldáckému oddílu vepřových hlav. Ano, nekompromisní agitka Rudožluté armády a šikmá holá prdel, vystrčená směrem na západ, ale to je v opačném gardu všechno Rambem počínaje, přes Chlapce a chlapy, až po naprosto nazabitelné marinády z Na život a na zmrd. Je to však i poměrně pompézně natočeno, začurákovat si s makaky přiběhli ze Středozemí i Vrci a ústřední opičák má natolik mongoloidní kukuč, až mě to rozesmutnělo a vyrýžovalo si to u mě překrásné dvě rudé hvězdy.

„Zet jako Zasraná nuda“ není nic jiného, než katastrofální postkatastrofický harlekýn, jehož autor navíc věděl o nukleárním spadu a vzhledu čerstvě ozářené krajiny zhruba tolik, co o kreativním psaní poutavých a smysluplných dialogů, tudíž bych asi to sci-fi v anotaci vyměnil za „kokotskou fantazii“ neboli, jak říkáme my, lingvisté, dick-fi. Sryler bych rozhodně ponechal, protože jsem byl celou dobu hrozně napnutý, jestli tu neskonale otravnou, rádoby psychologickou pičovinu vydržím až do konce. Tak nám jaderný armabeton tentokráte přežili vymetená, neposkvrněná kudlanka, nezdravě opálený Přemek Podlaha a SEKSY horník s posláním, přičemž hlavní hrdinka řeší existenciální dilema, jestli při přijímání pojmout ducha svatého ve tvaru čokoládového kabanosu či se spokojit s koktejlovým párečkem, jestli solit, nebo pepřit, no a chlapci se neohrabaně až debilně kočkují, kdo bude vzadu a kdo vepředu, a kdo se zakousne Margotce do kokosky. To ovšem až po hodině unylého kurzu postapokalyptického farmaření v podobě okopávání v geigru prskající brokolice, doprovázeném klerofilosofickými životními modry natolik hlubokými, že by je i Kierkegaard s hysterickým chechotem prohlásil za bandu pičoidních žvástů, a následovaném úmornými polemikami o tom, je-li teologicky přípustné rozebrat místní kostelíček na stavbu vodní elektrárny, aby to náhodou nenasralo soudruha Boha. Ke všemu tomu neštěstí to ještě skončí tak, že to neskončí, tudíž to hormonálně vyvážený divák vypíná s pocitem, jako by mu devadesát minut honila hloupá, škaredá, zpocená stokilová uklízečka, a když už se s tím jakž takž smířil, těsně před vyvrcholením se na to prostě vysrala a odešla.

Ze západu agresivní kurvy, z východu agresivní kurvy, až má ugrofinský chudák Nämaakule Mahomëkki během Druhé světové pouze dvě volby, být v prdeli, nebo být v prdeli. Situace se tenkrát vyvinula zhruba v poměru puul na puul a dnes filmový trpaslík mile překvapil originálním, nápaditým a výpravným exkurzem do válečné historie, v jehož první půli sledujeme skvěle natočené péovéčko Estowehrmachtu, v té druhé pak neméně působivé péovéčko Estobolševiků. Kromě patrně známého estonského herce jménem Mrd Pyjus hraje hlavní roli jen a jen Zkuurvenä Vaalka a film se kupodivu zcela obešel bez obvyklých slavných hvězd, jakými jsou například Tuppi Paatos, Bojuu Maallo, Plkky Plaanä nebo Nuudillo Värballaa.

Kožené pozdravy se srdečných kalhot, aneb pokud si švýcarští horalé chtějí kapku zpestřit svůj sexuální život něčím, co nemečí, nebo má Milka krámy, nezbývá jim, než si z metly a pár otepí slámy uplácat sukubu. Ďábel ty prdelky docela umí, takže to není žádná vydojená, bigotní a upejpavá Eva, nýbrž kulantní pichna, kterou když pokoušíte hadem, tak neváhá a nasouká ho do sebe dřív, než jí stihnete nabídnout jakékoliv ovoce k nakousnutí. Navíc i skvěle troubí na alpský roh, tudíž ji ani místní pan farář nechce vyhnat z vysokohorského ráje a dle nejlepších římskokatolických tradic bez váhání naskočí do rozjetého swingru, aniž by se musel cely bát. K tomu trocha potutelně vypálené Wiliamsky, někdy též nazývané Budižtma, a máme tu krásně natočený, nijak neurážející a docela zábavný Rock na vsi a kulantní, mystickou globální mrdanici s kriminálními následky.

Gerontofilie, zoofilie, trolí pedofilie, homosexuální incest, prznění kozatých macaček a odstraňování vrásek tak zvaným permanentním pílingem, tedy stažením z kůže. Pokud něčím takovým opravdu od malička krmí apeninské spratky, při příští dovolené v Itálii si budu kurevsky hlídat záda. S nějakými našimi trapnými Čípkovými Růženkami, Menstruujícími Karkulkami a Chaloupkami z pika se můžeme jít vcelku zahrabat. Pohádky „Kterak obšoust Vincek vyprcal zteřelou osmdesátiletou rakovinu“,“ Jak se král zamiloval do obří filcky“ nebo „O královně, která neposkvrněně počala dva do sebe zamilované, mongoloidní, albinistické Ježíše“, to je skutečně šálek kávy jako z profesionálního třicetibarového italského presovače, místo z rozkokošně červeňoučké, vyteplené parodie na kávovar od Nestle. Takovou až úchylně barokní poetiku bych svým antikoncepčním selháním pustil nejdříve po jejich promoci na univerzitě třetího věku, aby to do té doby náhodou neblaze neovlivnilo jejich psychický vývoj. Zdejší gejové si sice před projekcí patrně zapomněli sundat růžové brýle, a tak viděli spousty ňuňu barviček, přeúžasňoučkou výpravičku a konečníček stahující efektíčky tam, kde běžný Hetero sapiens spatří pouze lehce nadprůměrnou televizní patinu a triky v podobě vcelku solidně upleteného biče z hovna, nicméně i tak se jedná o mile originální, docela zábavné a kromě pár držek zaplaťsatan Holým údem nepolíbené pásmo dost perverzních bajek, které hned po Kouzelné školce asi nikdy vysílat nebudou, protože místy působí, jako by třeba Budulínka natočil Pasolíny.

A tak je to pořád! Jakmile se ve zdejších vodách objeví něco, co konečně oproti všem těm furtdokolovým Homokriminálkám Invalidovna a dalších skvostům komerčních žump trochu přitvrdí a nebojí se mystiky a tajemna, něco, kde dobří herci i hrají a režisér je Režisér, a ne osobní štětka ředitele Planety opic, co měl dosud na kontě jedno amatérské video se svojí enormní starou a jednu reklamu na vložky, po níž si začaly ženy raději znovu krvácet na stehna, přiřítí se sem obvyklá banda esoterických buzerantů s pozérskou zálibou v Tarkovském a Felínym, kteří si to pustili jen jako kulisu k žehlení boa, protože na ČT2 byla místo jejich milovaného literárního revue 666 ta fuj, fuj atletika, aby vystavili na odiv svůj maligní kokotismus, tichými, táhlými prdy zadštili trochu síry a demonstrovali neochvějné sebepřesvědčení o své yntelechtuální nadřazenosti. Ve druhé vlně pak nastupují naše milé ženy s kužely, tedy obvyklá armáda podřadnými dvouletými obory kvalifikovaných, profesionálních pečovatelek o domácí bekofisy, co není líná pořádně se nažrat, aby vyjádřila své blahoslavené rozčarování nad tím, že to „ani sdaleka nebilo tak pryma a chitré“ jako Deflorace v růžových zahradách či Sračky v Benátkách a mnohé dialogy se jim díky genetickým predispozicím jevily až jako „nesmislné“. No a pak přicházím samozřejmě já, celý v hnědém a jeden z mála soudných a neoddiskutovatelně objektivních, s hlasitým „Běžte do piče, ufoni!“ na pobaveně sešklebených rtech. Bubák do pilotu vletěl na plné uši a elegantně navázal na své nejlepší tradice Ďáblových lstí a Ztracených bran, Dlouhý a Ten méně obdařený Majer jsou přirozeně hrající, sympatickou dvojkou, děj je temný, zábavný a poutavý, no a kvalitních mysteriózních kriminálek je tu jako šafránu, protože Jiříka furt někdo otravuje s homopohádkami. Po prvním dílu samozřejmě nehodnotím, nelze totiž vyloučit, že scénárista nefetoval jen v úvodu, ale zatím je to přesně takové, jak to mají mazlíčci rádi, tedy ušiplné, poušné, vzrušující a strhušící, tedy Bubák v nejlepší formě a rozhodně z toho nemusíte mít Strach.

Inu, co bychom tam dělali. Prostě jen tak náramně vtipně čurákujeme, točíme Interview s vampyjem, popichujeme ve vile Vladka Napichovače, honíme si Nosferata a předvádíme, jak by mohl vypadat Tvajlajt, kdyby se ho nechytla braková, grafomanská kráva. Novozélandký skvost, který šarmantně a neotřele vrací všem těm homopýrům a vlkogejům jejich dobré jméno.

Tredžik Majk XXL aneb Druhá travestišou Čuníka Tatůma je, fundovaně vyjádřeno odbornou filmově teoretickou terminologií, „retardovaná ultrapičovina“, kterou lze směle označit za nejkolosálnější buzerantskou trapárnu dekády. Než mě zase nějaká nedbale oholená „krasavice“ označí za homofoba, rád bych podotknul, že jsem si naprosto vědom primárního předurčení tohoto veledíla jako kulisy pro sebeprstění pronikavě inteligentních, obézních a upocených čtenářek Padesátí odstínů neohrabaného ukájení zanedbávaných štěrbin, odhodlaných průzkumníků mužských rekt a předčasně potracených, dosud nemenstruujících hrdých dcer hajzlbáb a operátorů hovnocuců, jejichž jediným smyslem života je pištět na koncertech chlapeckých homokvartet. Na druhou stranu si však myslím, že i sebedebilnější gájprájd lze natočit alespoň kapku smysluplně a s trochou grácie, a ne tak, že partička vysolárkovaných, metrohomokládních princezen včele se špatně vyrýsovaným šimpanzem Čuníkem a certifikovaným řiťopichem žužu Bůmrem jede dvě hodiny autobuzem na výleteček a plácá přitom buzprecedentní pičoviny natolik sofistikované, že o jejich sepsání snad museli požádat nějakého sexuálně dezorientovaného chovance (-kyni) Střediska pro léčbu mozkových dysfunkcí se sídlem v kalifornském Sakradementu. Závěrem hošššy předvedou za doprovodu nemilomrdně krutohustých bítů negerských přednašečů sestavu neurotických kopulačních homopohybů, nechají si od pár nadržených intelektuálek očichat v kožených kalhotech brutálně zapařené rozkroky, pročež na ně zamrkají zpoza tangové šňůrky lascivně vykukujícím kakaovým okem. Upřímně nepochybuji, že při tom vzrušením zacukalo v nejednom konečníku a mnohá otylá ruka našla mezi zapařenými faldami daleko snáze díru v notně uleželém sýru, avšak to, co tomu předcházelo, je natolik buzelstnou ukázkou čiré scenáristické debility, až to musím prohlásit za nejhrůznější zážitek za posledních deset let. Samozřejmě hned po Birdmanovi.

Mongoloidní prcatice paní Štiková dost nelibě nese, když ji někdo neočekávaně ohne o stůl a naboří se jí do dvojky, aniž by k tomuto předem vydala kolkovaný souhlas. Devadesát minut pak kompulzivně opravuje verandu a chová se jako jeblá kráva, aby se v posledních pěti velmi debilně a nezáživně urvala ze řetězu. Evidentně jsme svědky zrození nového subžánru mimořádně otravných srylerů s názvem Rape&Bore.