honajz2

Kupodivu celkem fajn. Casagrandovi (resp. jejich samostatný seriál) se začal rodit v nějaké sérii Hlasiťákových (asi čtvrté?), ze které tahle rodinka vzešla a postupně si získali skutečný vlastní seriál. Z toho jsem sice něco málo viděl, ale vždycky mi přišel jako béčková verze Hlasiťáků určená pro menšiny, které sice už v původním seriálu mají výrazné zastoupení, ale tvůrci (nebo Nickelodeon?) se rozhodli pro ještě výraznější. Jejich největší problém ale plynul z roku vzniku, jelikož Hlasiťákovi v té době začali upadat do stále větších klišé rodinného animáku a zápletek na jedno brdo ve stylu "někdo žárlí na druhého - něco strašně podělá - uvědomí si, že udělal blbost, strašně se omlouvá, všichni mu odpustí". Tím taky trpěl celovečerák Hlasiťákových, který je vlastně o tom samém, co první díly seriálu, jen s nadpřirozenými prvky, kýčovitým rodinným usmiřováním a ještě kýcovitějším řešením problémů, ve Skotsku, tunou písniček a s out of nowhere dráčkem navrch. Film Casagrandových je ale celistvější, nehoní mnoho zajíců a scénář se tak vyhýbá nahodilým a zbytečným prvkům a dokonce se obejdou i bez písniček! Bohužel pak ztrácí na tom, že z celé rodinky jsou tak 2-3 výrazné postavy a zbytek je jen do počtu, protože sem prostě patří - a je zajímavé, jak moc s tím tvůrci počítali a ty nezajímavé odsunuli na druhou kolej a pronesou ve filmu jen minimum vět. U filmu Hlasiťákových se zase nedařilo dostatečně začlenit všechny postavy (jelikož jich je prostě hodně), ale zato každá měla pořádný charakter, ostatně jako v nejlepších časech seriálu. V mých očích ale film Casagrandových stále vede, protože mimo již zmíněné se mi zamlouvalo jeho sebevědomí a vlastně celkem fajn klasický současný animovaný příběh, kde nechybí hodně akce a "velkolepě" podané rodinné poselství. Bohužel ale zapadá do škatulky velice současné éry animáků o neshodách silných ženských postav ze stejné rodiny napříč několika generacemi, přičemž nejspíš první takový film (Proměna) už mi sám o sobě přišel umělý a klišovitý a ty pozdější (jako Krakenteena Ruby nebo teď Casagrandovi) jen opakují stejné schéma, jen v jiných místech, s jinými postavami a jinými nadpřirozenými bytostmi. Casagrandovi naskočili na tuhle vlnu včas a přesto už působí narativně okoukaně. Přes to všechno mě ale z těchto tří zmíněných filmů bavili nejvíc, protože zatímco Proměna si (jako drtivá většina současných animáků z produkce Disney/Pixar) hrála na něco, co není a Krakenteena Ruby ji jen vykradla, Casagrandovi mají jasné publikum mladších diváků, pro které je tento film přizpůsobený a tak se nemusí neúspěšně snažit o přesahy pro dospělé, které se často stejně rozpadnou. Jen teda toho fekálního a cringe humoru mohlo být míň, no... 3*

Stal se zázrak, mě se upřímně líbil jihokorejský film! Sice jihokorejsky moc nevypadá, vzhledem k tomu, že zde nejsou ani náznaky patosu, postavy nehrají o nejhysteričtější možný herecký výkon a nepřijde ani žádný trapný vtípek, ale čert to vem. Tohle je spíš v duchu japonských poetických filmů a ty mám rád. Vtáhlo mě to do děje už od začátku skrze prostorem jen tak proplouvající kameru a seznámení/opětovné shledání Jong-sua a Hae-mi, kdy on působí, jakože je spokojený sám se sebou a víc od života nechce, ale s ní se začne zničehonic bavit a ona jako vnitřně nevyrovnaný člověk, u kterého není jasné, jestli je trošku psychicky narušená, nebo je jen v takovém stavu. Do toho se pak přidá boháč Glenn, teda Ben (hhh, to se mi povedlo) a začne milostný trojúhelník, který strašně dlouho není milostný. Graduje to samozřejmě dál, nebudu vše prozrazovat, ale fascinuje mě, jak už zpočátku to působí tajemně (mimo "neujasněné" postavy i "neviditelnou" kočkou), aby časem přišla skutečná záhada a předchozí podivnosti se dořešily jen tak mezi ní, jako by na nich nezáleželo, i když budují atmosféru první poloviny filmu. Není to ani prázdná žánrovka - na to se zde zajímavě pracuje s motivem jak milostného trojúhelníku, tak i s dalším populárním žánrem a určitá poselství z toho taky vzejdou. Vlastně se vše dostatečně vysvětlí, uzavře a není třeba to zdůrazňovat skrze velké scény, prostě někdy stačí jedna věta nebo nevinně působící dialog. Je to o objevování a spojování vodítek a Chang-dong Lee je nastiňuje a vysvětluje chytře. Jediný problém mám s tím, že v druhé půlce mi celkem rychle bylo jasné, jak se věci mají (což ne že by mi zkazilo zážitek, ale už to nepůsobilo tak tajemně jako předtím) a že dějová linka se soudním řízením Jong-suova otce sice do celku zapadá, ale pořád spíš působí navíc, vzhledem k tomu, že se k ní film vrací po velmi dlouhých pauzách. A osobně jsem nepochopil délku některých scén, když třeba přes minutu nabízí to samé beze změny, ale naštěstí jich nebylo moc. Rozhodně milé překvapení, ve které jsem v jihokorejských vodách už ani nedoufal, ale přišlo. 4*

Strašně divný film, u kterého bych strašně rád věděl, jestli měl Brynych jasno, co vlastně točí. Tohle totiž je filmařsky detailně propracované dílo včetně mnoha chytrých formálních nápadů (současnost a minulost v jednom záběru, ať už pohyblivém nebo statickém (!)), perfektní prací s druhými a třetími plány či umisťováním postav v záběrech. Je to fascinující od začátku do konce, i když se mi do toho (jako vždycky u Brynycha) chvílemi těžko dostávalo. Jenže scénář je povrchní agitka v echt avantgardním obalu, tudíž agitka k ničemu, jelikož správná agitka měla být srozumitelná všem, aby chápali jediné správné komunistické názory, zatímco tohle by zájezd z JZD unudilo k smrti a ten zbytek bude marně čekat na špióny. Tím pádem je to agitka s anti-agitačním lookem, přičemž se mi ale za celý film nepovedlo najít moment, kdy by se to z formátu agitky odpoutalo. Pseudo-neutralita postav k nim neodmyslitelně patřila (když na ni došlo) a vše vždycky stálo na tom, že se postavy v závěru stejně rozdělí na jasně kladné a jasně záporné. Přitom na to jde zpočátku zdařilým psychologickým vykreslením, které se ale zvrtne do agitační černobílosti, jelikož ti, co vyznávají správné hodnoty, za hranice samozřejmě nepůjdou a ti, co šli, zůstanou hajzly do té doby, dokud tu zase nezůstanou. Františkovy nezdary na západě shrne montáž (jak jinak než nahrávající režimu), ale pozadí nechává být, jelikož by vytvořilo větší neutralitu námětu, než by režim chtěl. Téma hledání místa, kam patříme a co vlastně pro každého z nás znamená domov je taktéž zajímavý, ale opět zkratkovitý, s jediným jasným poselstvím, přes které nejde vlak (do Německa). Herecky mi to přišlo vcelku působivé, ale čím blíže konci, tím více se schopnosti jednotlivých herců vytrácely v banálních dialozích. Cením ale široké plátno i více jazyků, které tomu aspoň dodaly na důvěryhodnosti a stejně tak jsem rád, jak moc mimo byla celá špiónská zápletka a že to mnohem víc bylo o něčem jiném. Bohužel to ale bylo zničeno agitačním podáním, které vypadá až neúmyslně a zároveň naprosto jasně. V tomhle je pro mě Brynych záhadou, kterou bych někdy rád rozlouskl, ale vzhledem k tomu, jak to s jeho filmy mám, si o něm radši něco načtu. Tak jako tak je to dílo působící nesmírně sebevědomě a neotřele, jen je škoda, co z něj vyleze. Sice se dlouhou dobu zdá neutrálním a v závěru by stačilo jen pár věcí změnit, ale příběhy často stojí na silných závěrech a tenhle to celé, byť se to dalo čekat, shodil. A k závěru se ještě musím pozastavit nad tím, že nechápu, proč Brynych netočil horory nebo víc opravdu temných věcí, protože mi nejvíc jeho styl sedl v A pátý jezdec je strach, kde se vše místy překlápělo opravdu až do hororu. 3*