Martrix

Fíha! Parádní gradace předchozích epizod. Velký útěk, zrod špióna a ve stejném okamžiku i jeho úhlavního nepřítele. Zpřetrhané svazky a současně nalezení rodiny. V jedné čtyřicetiminutové epizodě. V tomto seriálu všechno bolí, nic není snadné, ztráta každého života se počítá. A nikdo není hloupý, jen neopatrný, nebo na špatném místě. Ostrý kontrast k stromtrumpetům z předchozích seriálů i filmů, kde jsou koseni po desítkách, resp. působí, jakoby skákali do střel a umírali na zásah do ramene, nebo lýtka. Přičemž sami netrefí zeď ze dvou metrů. Možná nakonec vezmu na milost i postavu Cassiana, protože tentokrát to není jen nevyzpytatelná figurka.

Andor mi byl nesympatický ve filmu a je mi nesympatický i tady. Postava, která ostatní využívá, jde přes mrtvoly nejen nepřátel, neštítí se vraždit a nedá se mu věřit. Díky tomu pro mě není děj vtahující, protože o něj nemám obavy. On pro mě jako hlavní postava fungovat nebude. Ale o to víc si užívám skvěle propracované detaily a především vizuál, jaký Gilroy stvořil. Pořád si myslím, že dělat seriál o Andorovi byla chyba, že se mělo přijít s novými postavami a novým příběhem. Ale v tomto pojetí je i tak radost sledovat svět SW bez debilních cingrdlátek, hloupých dialogů a fanouškovských řiťolíbanců. Skoro jsem se zasnil, jak skvělé by bylo, kdyby někdo udělal tímto stylem trilogii o Sithech. Kde by nebyly postavy černobílé a občas by i pršelo. Ale zase chápu, že jen tak najednou, vzít děckám omalovánky a místo toho jim strčit Dostejevského Zločin a trest, moc nejde.

Hleďme, Star Wars pro dospělé. S parádním vizuálem, hudbou a ponurou atmosférou, která odráží neutěšený život většiny obyvatel Lucasova universa. Ano, nic moc se neděje, ano flashbacky jsou předvidatelné a tím pádem zbytečné. Koho hledá a proč, by se dalo odvodit i bez nich. Ale jako úvod, seznámení se s s tím, jak Gilroy seriál pojme, to bylo velmi povzbuzující.

Když jsem v úvodu zahlédl znělku Disney, tak ve mě hrklo. Pokud do toho dloubali tihle...tak to bude prosmrděné klišé. Ale nakonec asi moc velký vliv na výsledek neměli, protože jsem těch hollywoodských škvrkanců, zaznamenal jen málo. První třetina, kde otec mordoval nebohá děvčata, aby si skrze ně splnil svůj sen, byla velmi zábavná, velmi bollywoodská. Často jsem měl hubu od ucha k uchu a nebylo to jen tou nakažlivě rozjuchanou indickou hudbou. Prostřední část už byla regulerní rodinné drama, které obralo film o dynamiku a lehkost, ale pořád ve velmi dobré kvalitě. Nu a poslední třetina, byla čistě sportovní drama, kde si divák užije zápasu víc, než boxu v Rockym. A rozhodně to není nuda, protože se divák dozvěděl pravidla a vše bylo dobře okomentované. Smekám před herečkou, která hrála Geetu, ale i před velmi dobrou kamerou a dobře napsaným scénářem. Jinak příběh sám, je klasika...indická hujája, tentokrát dokonce podle skutečných postav. V případě Hollywoodu, mi přibarvování a lhaní u životopisných filmů vadí, ale tady mi to bylo jedno. Indické filmy jsou kategorie sama pro sebe. Jsou plné barev, emocí, minipříběhů a vzkazů divákovi, takže sem tam nějaká přikrášlenost, nebo nepravda, se v tom krásném chaosu ztratí.

Většina filmů je o tom, co se stalo, jaké to bylo, nabízí různé pohledy, způsoby ztvárnění. A pak je jen velmi málo takových, které se snaží zachytit to, co se nestalo, co je mezi řádky, nebo nebylo vyřčeno. Coppola pracovala s vírou, že většina diváků něco podobného zažila. Pouto, spřízněnost...city, kterým z různých důvodů nebylo umožněno přerůst v něco víc. Láska okamžiku. Oba o těch citech ví, ale ... . Když jste ve svém prostředí, leckdy si v tom shonu zvaném život nevšimnete, že vám něco chybí, nebo přebývá. Když se pak dostanete někam, kde nikomu nerozumíte, do země...dejme tomu do Japonska, s velmi odlišnou kulturou...dozvíte se o sobě a svých potřebách hodně. Když se potkají dva, kteří si navzájem mohou dát to, co jim chybí, je to jen otázka vůle a času. Ztraceno v překladu je o několika dnech v Tokiu, kdy se sice něco nestalo, ale nakonec byla vyřčena ta správná slova. Takže za mě, příběh s happyendem. Napojit se nebylo vůbec těžké, skoro každý někdy potkal někoho speciálního, s kým si nakonec vyměnil jen dlouhý pohled do očí.

Rozdíl mezi Hry o trůny a nablblou telenovelou, byl v kvalitě dialogů a propracovaným příběhem, kde byly intriky kořením, nikdy ne ústředním motivem. Tady zatím sledujeme jen pletichaření. Nic mystického, žádná zajímavá hrozba...nic. Kromě občas prolétnuvšího draka, jsou atributy žánru fantasy využity jen minimálně. Vymyšlená kronika, jakožto návrat ke ždímání osvědčené značky. V tomto duchu dám max. tuto řadu a to jen ze zvědavosti.

Diváci milují loosery, resp. lidi, kteří si jdou navzdory překážkám, za svým snem. Díky takovým příběhům je snazší udržet při životě vlastní sny. Typický příklad byl Orel Eddie. Trochu jsem doufal, že to bude v podobném duchu. I to byl příběh podle skutečných událostí. Jenže tentokrát se to nepovedlo. Rylance byl výborný a má milovaná Sally Hawkins taky, ale scénář působil vykonstruovaně a na efekt. Ta snaha udělat komedii, občas překryla autentičnost. Přitom to vůbec nebylo nutné. Ve výsledku na mě působí The Phantom, jako americká komedie. Což je obrovská škoda. Často to bylo úsměvné, ale opravdu vtipných momentů bylo jen pár a upozaďují je srdceryvné pasáže, kde se řeší rodinné vztahy. Také je potřeba zmínit, že si film víc užije někdo, kdo o golfu něco ví. Pro Brity má podobný příběh dočista jiný náboj...zvlášť pro pamětníky. Čímž netvrdím, že je to hlavně o golfu...protože není, ale pár vtipných momentů ohledně začátků Maurice, stojí na znalosti výrazů a zvyklostí z golfového světa. Hrozně nerad, ale víc než 3* dát nemůžu. Byl bych raději za životopisný film, který by jistě pobavil i bez "vylepšení"...prostě skutečnými událostmi.

Ve skutečnosti je Starman romantický blábol, který obsahově kopíruje Spielbergovu klasiku. Jen je tentokrát cíleno na trochu starší a estrogenem vybuzené divačky. Možná si je chtěl Carpenter udobřit po Věci, u které měly polovinu stopáže zakryté oči. Starman s Věcí ostře kontrastuje ve dvou aspektech. Zatímco on byl na Zemi pozván, tak zmrzlý záprtek jen nezvládl řízení a havaroval. Ten druhý zásadní rozdíl mezi Starobšourníkem a Starnákazníkem je v tom, že Bridges vypadá líp, než zmrzlý slizák, takže interakce proběhla dobrovolně a radostně. No a podle stejných not bylo i to, že jak už je v USA zvykem, všechno z vesmíru se snaží zabít a vykuchat. Velmi ohraná písnička, už i v osmdesátých letech. Kdysi dávno, jsem viděl Starmana v kině a tenkrát to pro mě bylo úžasné sci-fi. Bylo mi tak 13 let, srovnání jsem měl leda s Majkou z Gurunu, E.T jsem neviděl; takže si vzpomínám, že se mi to líbilo. Byl jsem ještě nevinný, ženou neoslizlý hošík, takže jsem ten sentimentální a romantický balast nevnímal. Ale vnímám ho dnes a dost mi vadí. Přesto nemám potřebu hodnotit to přehnaně tvrdě. Pokud budu chtít film s návštěvníky s vesmíru, vždycky dám přednost Věci, Slizu, nebo Vetřelci. Leda by se ten emzák příště zdéenáloval třeba do čtyřicetileté Monicy Bellucci. PS: překvapuje mě, že nevznikl nějaký blábolinec jako Starmanův syn, nebo Starman 2: Návrat...

Možná je potíž už v samotném formátu. Zatímco film musí na relativně krátké časové ose spěchat k vyvrcholení, seriál je rozvláčný a často záměrně natahovaný. Film je redukován střihem, seriál vyplňován vedlejšími linkami a osázen mnoha postavami, které často nemají jiný účel, než "zdržovat". Tvůrci Prstenů nemají schopnost konkurovat velkým spisovatelům, takže vaří z vody. Nějak splácali základní linku, která je knihami pevně dána a pokusili se ji ovinout a oživit dalšími příběhy a postavami. A moc jim to nejde. Nakonec je tedy úplně jedno, kolik černochů, nebo žen tam hraje. Ten největší problém je, že to nemá náboj, takže i přes ten úchvatný vizuál.... divák se často nudí. Linka se skřety ...zatím dobrý. Trpaslíci ujdou. Ovšem Galadriel...děs běs. Scénář její linky působí amatérsky...nablble a Galadriel sama je mi svou až neelfovskou urputností dost nesympatická. Nebudu dál rozebírat, co se mi nelíbilo...to nejdůležitější je, že jsem se nebavil, nebyl jsem napnutý... . Velká škoda. Jedno z mála pozitiv této epizody je absence Chlupohnátů. A přestože se motají kolem klíčové postavy, obešel bych se bez nich až do konce.

Jessica Gao se zatím do vkusu většiny milovníků fáze IV netrefuje.  Její She-Hulk sice jako superhrdina vypadá, ale ve skutečnosti je to pořád "jen" Jennifer Walters. Spousta lidí stále čeká, že se tento sitcom z MCU prostředí, transformuje do klasické supoviny...že se to rozjede. Tato epizoda už musela probrat i ty největší doufálky. NOPE. Prostě je to odlehčená bonusovka a netradiční představení nové postavy. Vcelku milé, občas vtipné a sympatické ženy, navlečené v zeleném brnění. Tvůrci nás netahají za nos, nezdržují ...takhle odlehčené to bylo vymyšleno, stvořeno a servírováno. Sitcom...nic víc. Nenáročná zábava. Hodnocení diváků odráží frustraci z toho, jak jde MCU do kytek. Kdyby tento seriál běžel chvíli po Thor Ragnarok, nejspíš by měl lepší ohlasy. Hlad po kvalitní komiksárně, bere nadhled skoro každému fandovi. MCU je najednou plné žen s jejich problémy a divným humorem... . Chápu a částečně ten šok sdílím. Je teď mnohem víc vidět, jak hodně byly upozaďovány na úkor mužských hrdinů. Doba se hold změnila.