DaViD´82

Několik desetiletí (počínaje rokem 1914) v japonské "tiché domácnosti", kde ona by chtěla, aby on na ní bral ohledy a nebyla pouze v koutě klečící úslužnou manželkou z rozumu. A on by to možná ve skrytu duše chtěl také, ale buduje pro rodinu (jak jinak) impérium, které by ona chtěla, aby stavěl na jiných počestnějších základech. On však nesmí ztratit navenek tvář a její vzdorovitost nemůže tolerovat... K tomu propletenec osudů jejich (ne)vlastních dětí, zaměstnanců, sousedů a to vše na pozadí velkého hladomoru, vzestupu venkova, půtek jakuzáckých klanů apod. Pokud vám to na tvůrce Gošova formátu připadá jako příliš melodramatická historická telenovelová freska, tak budete mít pravdu. Ovšem díky tradičně příkladné charakterové drobnokresbě a nahlédnutí na běžný život v dané historické etapě je to povýšeno na "velký román" (ostatně je to na základě románu a je to poznat). Ona tichá domácnost není důsledkem hádek či zvýšených hlasů, ale naopak odvrácených pohledů a nevyřčeného. Silné, působivé, nadčasové, ale přeci jen to stojí ve stínu mnoha jiných Gošových snímků. Především kvůli tomu, že dějových linií a osudů postav kolem ústředního manželského páru je příliš. Ne všem se tak dostává potřebného prostoru (v polovině to kupříkladu vypadá, že se to překlopí v plnohodnotnou jakuzárnu, aby se od toho záhy zcela upustilo), mnohé vyznívá do ztracena či (i díky skokům ve vyprávění o celé dekády) působí nepatřičně zkratkovitě. V tomto ohledu to chtělo do předlohy (předpokládám, že v ní to problém nebude) tnout více, na postavy i celé linie se vykašlat, a jít pouze na dřeň ústředního nosného manželského pnutí.

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film.

"Thick with irony." Echt sorkinovské; zákulisní politika, vztahy na pracovišti, odsýpající dialogy, neustále v pohybu. Stojí i padá to právě na dialozích a postavách. Obojí však bez jakýchkoli výhrad obstojí nejpřísnějším měřítkům, vždy se tak navíc děje v kontrastu (politické obnažování duší během noční vyjídačky lednice apod.). Jediným zádrhelem je ústřední dějová linie, která je jak z pera rutinního konspiračního thrilleru a některé (čti veškeré krom ústředního dua a jejich "sňatku z rozumu") nadbytečné vztahové peripetie. Vůbec to nesedne k jinak velmi dobře trefené diplomatické linii, kdy se jede linie "bavíme se o něčem, ale podstatné je to, co zůstává nevyřčeno mezi řádky" a skutečná politika se "sama neudělá bez nějakého toho mytí rukou, kamarádšoftů a šedozónních kompromisů v zákulisí". | S1: 4/5 |

Jako by scénář k ritchieovce zfilmoval svým "lidumilsky-asertivním" stylem Koreeda. Čili ne zase až tak kriminálka o příslušnících galérky živořících na nižších pozicích žebříčku. Nejvíce tomu ubližuje závěr, kdy se po všem tom složitém zamotávání vše rozčísne až příliš jednoduše. Jeden by řekl, že s ohledem na předchozí dění, až neadekvátně lacině.

Skrze režijně i herecky bravurně gradovanou uhrančivou sociopatickou dekadenci vstříc... No, to je problém snímku. Vstříc čemu vlastně?

Zkazkám o nejhorším příběhu v sérii není radno věřit. Vrchol sofistikovanosti to je; cestuje se časem (bez jakýchkoli pravidel a logiky, prostě jak je zrovna třeba), zachraňují dinosauři, mutují monstra, bojuje v Pacifiku, do toho krhavá verze Návštěvníků, android "T-1000 je proti němu hadr", cyborgovská tříhlavá zlatá saň a Godžirák na válečné stopě. No dobře, splácané to poněkud je, ale není to nechtěně směšné. Ve vší té stupidnosti půvabně bezelstné. Kaiju akce je však velmi dobrá, je to sympaticky švihlé a destrukcí se nešetří. Béčko co má jediný cíl; (za)bavit. A to se mu daří výtečně.

Polští Seveřané meets Co děláme v temnotách aneb hrdý, a především zdařilý, slovanský pokračovatel "trapnodokuhumoru". | S1: 4/5 |

Člověčinka z vísky, kde krása jest prokletím, které odhaluje pravou náturu povah jednotlivců i společnosti. V podstatě takový Mrštíkovic Rok na vsi jdoucí však až na samou dřeň postav, tradic, době, vesnice. Vizuál dechberoucí a po celou stopáž se (pro mě překvapivě) nepřejí. Speciálně pak ve spojení s Rostkowskiho uhrančivým "folkově-horrorovým" podkresem. K tomu strhující výkony i průběh tradičního dramatu. Takto se adaptují více než sto let staré literární klasiky pro současného diváka. Není cílem být doslovným přepisem, je cílem zachytit ducha a sdělení filmovým jazykem. Máločemu se to podařilo v posledních letech tak působivým a strhujícím způsobem.

Klasické devadesátkové "V předchozích dílech jste viděli". Akorát to nemá minutu či dvě, ale nekonečné desítky minut, protože je snaha jedenáct hodin stopáže vměstnat do celovečerní formy. Jenže to nemá ucelenou formu. A tak se chvíli rekapitulují postavy, chvíli bitky, chvíli hlavní témata, skáče se od epizody k epizodě, od tématu k tématu, do toho textové předěly... Bez hlavy, bez paty, bez koncepce.

"Man isn´t a god, after all." Nadčasová klasika a jedna z vlajkových lodí anime "i na/pro Západ". Jakkoli se může na první pohled zdát, že je to japonská kaiju variace na knižní Enderovu hru, akorát o dětech pilotující obrovské bioroboty odrážející zlovolný šmejd z vesmíru, tak tomu tak není. Oidipovský komplex, morální šedé zóny, dospívání, biblické motivy, role/zodpovědnost jedince/lidstva, hraní si na Boha, metafyzično, studie deprese... A mnoho dalších velkých témat, která jsou však zpracována skrze symboliku, sofistikovaně a, jako mnoho aspektů NGE, nadčasově a dostatečně volně k interpretaci, aby i po více jak čtvrt století od vzniku vzbuzoval závěr emoce i dohady "co, jak, kdo, proč". Navíc je to seriál, který je tím lepší a osudovější, čím více se blíží cíli. A to již start není vůbec špatný; ba naopak. Není to repetitivní šónen, kde exponenciálně rostou schopnosti protagonistů i antagonistů a finále je v nedohlednu po stovkách dílů. Zde je konec neodvratný a seriál se vyvíjí, nejede se dle jednoho mustru v každé epizodě. Což má za následek, že chtě nechtě, ne každému sednou všechny epizody stejně. Nejsem v tomto výjimkou; speciálně kolem poloviny mám pár neoblíbených epizod. Nejde však o výplňové díly, mlácení prázdné slámy či nahánění stopáže. Čistě o kolizi zvoleného přístupu a mého vkusu. Ostatně žánrově je to neukotvené; od teenagerské komedie přes postapo sci-fi až po existenciální horror. Proto hodnotím seriál (resp. vlastně seriál a závěrečný celovečerní speciál, jelikož jsou vzájemně neoddělitelné) jako celek. Pár mušek se i tak najde. Vyloženě cringe je typicky japonsky devadesátková přestřelená sexualizace čtrnáctiletých dívek, ta rozhodně nadčasová není. Ono to bylo na pováženou již v době vzniku, tuplem pak dnes. A tučňák, který zřejmě měl být roztomilým maskotem seriálu, ale je zcela do počtu a na sílu. Symbolem seriálu i celé jedné éry se staly (polo)andělské EVA kolosy. Ostatně právě se znázorněním (nejen jejich) měřítka seriál nemá problém ani v nejmenším. Nejeden výjev je z fleku hoden zarámování.