DaViD´82

Poslední snímek klasika světového filmu. Rozpočtem, záběrem, výpravou a ambicemi nedůstojný poslední snímek. Nikoli však kvalitami. Problém není v tom, že z toho divadelní prkna čpí na sto honů, ani že to působí jak podfinancovaná televizní inscenace z devadesátek "jedeme vše na první dobrou v kulisách, které tu zbyly po poslední epizodě Práva a pořádku". Ne, největší problém je, že je to asi tak sto šedesátá první adaptace klasicky rozehraného námořně-vzpourového dramatu (a to se ještě stírají veškeré ty přiznané i nepřiznané variace na Caine/Bounty syžet). A tato adaptace nepřináší nic svého, Friedkina v tom naprosto v ničem nepoznáte. Není to ničím zajímavé samo za sebe, ničím se to od zbylých variací neodlišuje. Což neznamená, že je tato verze horší/lepší. Je to solidní televizní adaptace, solidního soudního dramatu se solidním obsazením.

Scénograficky vypiplaná nadstavba jinak veskrze "audioknižní" adaptace Dahlovy povídky.

Motorkový Knight Rider meets hmyzí Power Rangers.

Pokračuje se ve stylu udaném v Šin Godžiře; tedy procedurální satira, která umí tnout do byrokratických procesů vládních institucí stejně jako vzdávat retro holdy klasickým kaiju bitkám. První půl hodina by ostatně mohla fungovat jako přímé pokračování Šin Godžiry. Stejné "sofistikovaně antidivácké" statické záběrování z podhledu na lidi sedících u počítačů (jedna věta snímaná z podlahy, kdy většinu záběru zabírá rozostřená kancelářská židle a pouze v horním rohu je objekt zájmu, následuje střih na další větu na záběr jakoby pod monitorem před klávesnicí apod.). Ve druhé rovině kaiju bitky, se zdánlivě otřesnými CGI efekty, které však jdou ve šlépějích klasik z modelů/týpků v kostýmech. Ovšem od konce druhého Ultramanova zjevení to jde do kytek pokud nejste echt kovaný ultramaní fanboy znalý historie. Pokud jím jako já nejste, tak se to pro vás překlopí v na celovečerní stopáž roztaženou dětinsky naivní epizodu z původního Doctora Who o mimozemšťanech hrajícími si s planetou Zemí, tajnými organizacemi, přírodou, vládami. K uzívání nudné. Popravdě nebýt úvodní půlhodiny, nabízela by se spíše možnost, že Higuči na to bez Anna nemá. Takto je chyba čistě v neznalém divákovi, kterému chybí kontext ke správnému fanouškovskému docenění.

Dvě komise, dva ambivalentní narcisové a spousta pnutí, (ne)vyřčeného a dějiny ovlivňujícího. Na Nolana nečekaně emotivní a s emocemi a charaktery pracující. Ve vší komornosti velkolepé, ve vší časohrátkové zběsilosti postav/jmen/událostí v jeden každý moment přehledné. Tři hodiny dialogů zhuštěných do pocitově mnohem kratší stopáže. Hmatatelnost toho všeho, herecké výkony, Göranssonův podkres, střih... Vše je na vůbec nejvyšší cinefilské laťce, ale není to důvod proč to milovat. Tím je, jak to totálně semele, zadře pod kůži, jak se to neškolometsky popasuje s vyrovnáváním se s velkými životními otázkami a především, jak setsakra dobré to je jako film a zážitek.

Anime road movie o cestě Japonskem "od jihu na sever". O setkávání s lidmi a o pubertálním sebepoznávání holky, která tak úplně neví, co si sama se sebou, emocemi a blízkými počít. A jen tak mimochodem v druhém mytologickém plánu je to o boji s megachapadly způsobujícími zemětřesení. Což je největší problém snímku. V jedné rovině je melancholicky intimní a stavící na postavách a emocích. V druhé je přepáleně uřvaný; speciálně během monumentálního finále, které však stylem a podáním vůbec neštymuje se zbytkem filmu. A tak než boj nad ohnivými pláněmi, je ve finále mnohem působivější závěrečné emociální "předávání dřevěné stoličky".

Otevírá to nosná témata v čele s narušením křehkého ekosystému a rolí "běžného člověka" v něm. Je správné ochraňovat kdysi silně ohrožený druh i ve chvíli, kdy začíná v jedné konkrétní oblasti vzkvétat a narušovat zažité pořádky? Jak soužít s přemnoženými (či se pouze vrací k původním počtům, které akorát v oblasti současná generace nepamatuje?) tuleni, kteří ohrožují živobytí rybářů a přitahují k pobřeží na turismu závislé dovolenkové oblasti lidožravé žraloky bílé, přesto jsou nadále nedotknutelní jak tuleni tak i žraloci? Je správné, že je v platnosti desítky let starý zákon nereflektující aktuální stav? Stojí výše bezpečí lidí, neupadající lokální ekonomika či ochrana přírody? Kde leží ona tenká hranice? A lze to vyvážit tak, aby toto vše koexistovalo místo "buď ti či oni"? Problém ovšem je, že ta témata sice nosná jsou, ale tvůrci z nich nic nevytěžili. Příliš kloužou po povrchu, prostor dávají každému pohledu, ale žádnému pořádně. Což je škoda, respondenty a objekty zájmu vybrali dobře. Nejvíce vypovídající je scéna kolem zdechliny keporkaka a postupného nabalování "veškerých zúčastněných". Za vidění to stojí, protože i když tvůrci na své vlastní otázky odpověď ani argumenty nehledají, tak vy si po skončení o nich nad pivkem můžete popřemýšlet a pokecat.

“Dude, it would be weird to work in a restaurant and not completely lose your mind.” Papiňák emocí, nejistot, ambicí, charakterů, depresí, jídla, radostí, sebedestruktivních vzorců chování, kakafonie frenetičnosti, úzkostí a otrocké denní rutiny v "kuchyňském zákulisí". To vše v adrenalinovém hávu (neustále je to v pohybu, kolotá tu vše a všichni, běží pět dialogů přes sebe apod.), vždy však hlavně a především o postavách.  Jak je s charaktery pracováno, jak se Storer nebojí udělat otočku o 180 stupňů pro druhou řadu, a přesto zůstat věrný konceptu... Všechna čest. Působí to jako indie film z devadesátek, ke kterému psal dialogy Sorkin na steroidech. Přes veškeré cinefilské aluze (Storer se nebojí opakovaně dávat na odiv, jak velkým fandou Michaela Manna a Ridley Scotta je), je to svébytné, strhující, podmanivé. A navzdory všemu tomu adrenalinu, chaosu a vyšponovaným emocím, to umí vzít za srdíčko a zdevastovat i vykouzlit úsměv. | S1: 5/5 | S2: 5/5 |

Spolupráce dua McQuarrie/Cruise je již zavedená značka slibující moderně pojatou starosvětskou akci ve vygradovaném, strhujícím a adrenalinovém hávu. A to bezezbytku platí i tentokrát. Dalo by se (vy)chválit mnohé, ale nejlépe to popsat na tom, že byť honičku starobylou zástavbou v malém autě či akci v nekontrolovaně uhánějícím vlaku jsme viděli bezpočtukrát, tak to jakým způsobem je zde gradovaná, vypiplaná a p(r)odaná je dechberoucí i strhující způsobem, že propotíte triko od samého uhýbaní a zatínání pěstí. Žánrovka, která akcí do morku kostí definuje (jakkoli neredefinuje) žánr. Škoda viditelné neuzavřenosti, tupé zápletky a nijakého záporáka. Opatrně nadšená zvědavost, kam to chtějí posunout ve finále.

Meta nastavování zrcadel Netflixu... Na Netflixu.