DaViD´82

Skvostná "jakože jednozáběrová" poctivá kaskadérská choreografie (o to více škoda do očí bijícího CGI během výbuchů, havárek apod.), žádné serepetičky či dialogové výlevy a hlášky během akce, prostě se to valí ve strhujícím tempu. A tím, že čirá akce vyplňuje dobře polovinu stopáže, tak nesporně je z čeho být upřímně nadšen. Jenže... Zároveň si to podráží nohy úvodem a závěrem. První akce je po dvaceti minutách. A povinná vata "tvařme se, že máme děj a charaktery", která je vyplňuje, by se v nadčasovém akčňáku spláchla za pět minut. Závěr má zase problém, že finální zúčtování (samo o sobě solidní) je výrazně ve stínu všech předchozích akčních pasáží.

"Never have I seen such a maelstrom of bad taste and sheer magic." Dva celovečerní filmy v jednom. Každý o něčem jiném a jinak. Jeden strhující, odvážný, zběsilý, drzý; takový "Mad Max: Fury Road snímků o filmovém průmyslu němé éry". Druhý také velmi dobrý, ale klasický v tématech i pojetí. Je o nostalgii po zašlých časech, nevyhnutelném progresu a lásce k filmu. Oba filmy jsou výtečné, ovšem každý po svém. První je o zaoceánský parník lepší, je totiž ryze Chazellův. Ten druhý, přes veškeré kvality, chtě nechtě působí "pouze" jako uctivá poklona Sunset Blvd., Zpívání v dešti, Bio Ráj a podobným. Nejhorší pro oba filmy však je, že se tváří jako jeden. Což nepomáhá ani jednomu z nich.

Sestřih floskulí, kdy velikáni uctivě vzpomínají na velikána. Není to tak úplně o Leonem, není to tak úplně o jeho díle, není to tak úplně o jeho odkazu, není to tak úplně o vlivu na světovou kinematografii, není to tak úplně o nostalgických vzpomínkách a "příhodách z natáčení", není to tak úplně o osobní stránce. Prostě takové povrchní "letem Leoneho světem". Přínosné jedině pro někoho, kdo nemá tucha, že nějaký Leone vůbec kdy byl, nějaké ty nejlepší snímky kinematografie na kontě měl a nějaký ten osobitý styl, který mnohé ovlivnil, po sobě zanechal.

"Where she dies is where we stay." Strhující samostatný prequel k Sheridan-Verse. Dvě dekády po konci Občanské války, echt drsná cesta několika poutníků za chimérou vysněného nového domova/začátku. Cesta skrze podmanivou nehostinnou krajinu, kde člověk člověku vlkem, kdy nepřekročitelné dravé řeky či nedostatek zdrojů jsou menší z neustálých problémů a překážek. Nekompromisní westernová kovbojka o cestě skrze divočinu. Natolik vynikající, že o to více mrzí, když v takřka v každé z epizod narazíte na nadbytečnou vatu. Koukatelnou, solidní, ale zbytečnou a nic neprohlubující ani ničemu nesloužící. Být to kondenzované do sedmi či osmy epizod, nebylo by výhrad. Každopádně vše, co si jeden na sheridanovkách (ne)oblíbil, je zde plnými hrstmi.

Předobrazy jsou jasné; autor ani nijak neskrývá, že by neměl nakoukané to samé co vy. V první serióznější (neplést se seriózní) polovině to šlape o poznání lépe než ve druhé, která záměrnou guilty pleasure rovinu tlačí poněkud na sílu. I tak je to dobré, hravé a stylové. Jen to mělo být celé buďto ve stylu první poloviny či od počátku ve stylu té druhé. Takto je to trochu jako kdyby se vzala první polovina z Ramba jedničky a závěr z trojky. Stylem a pojetím to neštymuje jako jeden celek. Každopádně prequel ze Zimní války s pořádným rozpočtem bych si nechal líbit, ne že ne.

Dokument o "staré kruté nekompromisní" kráse motorsportu; a ef1 zvlášť. Nebezpečí, výzva, fascinace rychlostí, syrovost zobrazovaného, atraktivita pro diváka, krutost, sláva, preciznost nejlepších z nejlepších. Přitom to není dokument klasického formátu; je to kusem reportáž, dokument, pocta, medailonek i film... Což je i jediný zápor; je to od všeho něco. Ovšem funguje to, nic jiného blahé paměti onu "přitažlivou tajemnost F1" nepřibližuje tak dobře a sugestivně. Mrazí z toho. Opakovaně. Zároveň to však není o nehodách a tragédiích; stejně jako o nich není a nikdy nebyla ani F1 jako taková. Jakkoli neoddiskutovatelnou součástí jsou dodnes. Pro odkojené F1 až polovinou devadesátek a dále povinná podívaná. I po těch více jak čtyřech dekádách od vzniku.

Jako fanouška Maria/Nintenda mě ty haldy odkazů (od každému jasných, až po ty ukryté ve druhém a třetím plánu pro fajnšmekry) v každém záběru nepřestávaly bavit. Přesto bych to neoznačil za nikterak echt zdařilou adaptaci. Navzdory solidnímu tempu i trefené stylizaci. Hlavní bod rozkolu je, že nintenďácká nápaditá hravá dětskost pro celou rodinu je nahrazena "mimoňovskou prvoplánově vlezlou infantilností pro nejmenší". Ve výsledku při odchodu z kina více méně spokojenost synátora i má. Byť u každého z nás ze zcela jiných důvodů.

Pojetí dobrodružného výpravného filmu ze staré školy, jak se to dnes již nenosí. Je to "dumasovka" do morku kostí. Sice stylizací více špinavá a sychravá než je zvykem, s několika (vůbec ne špatnými) vlastními podzápletkami, ovšem jinak je to přesně to, co byste si od nové adaptace klasiky přáli. Výprava, lokace, kostýmy, choreografie "jednozáběrové akce", tempo, charaktery... Vše je natolik "klasicky třímušketýrské", až to překvapí. Čekal jsem (čti obával se) většího tnutí do předlohy i (post)modernu v podání. Samým nadšením sem se hned při odchodu z kina podíval, kdy přijde druhá část. A smutně protočil panenky, že je to "až koncem roku".

Dvoudílný zevrubný (má to tři a půl hodiny) vhled na vzestup, kariéru, soukromý život a pád Borise Beckera. A že z pozice světové jedničky, fenoménu své doby, pokořitele několika (mnohdy dodnes platných) tenisových rekordů a nej, je sakra kam padat. Říci, že padl na samé dno, je hluboké podcenění situace. Borisova tenisová kariéra byla a je fascinující materiál sám o sobě; soukromí zmítané závislostí na práškách, vztahy s partnerkami i médii rovněž. Pád v podobě důvěry ve špatné lidi, sklonům k přibarvování "příběh je třeba okořenit, hlavně nesmím nudit, i kdybych vědomě lhal sám sobě", chybným investicím, kariéře komentátora, skoro diplomata i trenéra, samozřejmě finanční problémy a odsouzení. Gibney se sportovcům umí dostat na kobylku, Beckera zpovídal v době začínající kauzy kolem dluhů i dny před nástupem do vězení. Nebojí se otevřít palčivá témata. Vyšlo mu to svého času s Armstrongem, vyšlo mu to nyní. Dostal před kameru všechny od top hráčů, trenéry až po blízké. I čistě v této rovině by to bylo silné. Jenže ono to ve výsledku není zdaleka jen o Beckerovi. Sáhodlouze z pohledu několika hráčů se tu řeší psychika a pověstné "v tenise hraješ především proti sobě a až poté proti soupeři". Témat "navíc" je tu hned několik, kariéra top sportovců, kteří jsou od nácti multimilonáři odtržení od reality běžného života, používání podpásovek... Je toho opravdu hodně a mnohdy mnohem více do hloubky než by jeden čekal. A jako bonus je to podané echt dravě, s Morriconeho hudbou a představováním slavných hráčů à la Leoneho titulky. A stejně jako u Armstronga a cyklistiky platí, že to celé je přístupné i tenisem netknutým. Protože v první řadě je to hlavně o fascinujícím osudu.

Ze světa Wicka se chystá Balerína. No, přijdou tvůrci poněkud s křížkem po funuse, protože lepší (ne)přiznaný hrdinkou tažený spin-off si "Wickverse" ani nemohl přát. Poněkud přepáleně střihlé v úvodu, ale nebyla by to Jižní Korea, aby to postupně nezačalo houstnout. A než se nadějete je z komedie nekompromisní osudové drama s pečlivě (vy)budovanými motivacemi; a díky tomu fungujícími emocemi. A byť akce je velice solidní a nápaditá i hravá (minimálně dvě pasáže jsou povinností pro fanoušky choreografie), tak to ve druhé polovině táhne právě dramatická složka.