garmon

Kvůli atmosféře a hlavním představitelům se mi vybavoval Weissův Romeo, Julie a tma, ale ještě než jsem pochopil, že jde o retro, divil jsem se, že Pintiliemu mohlo projít takové zobrazení policejní zvůle - tohle působí to zcela současně, jsou to mladí lidé šedesátek. Filmařsky je to už novovlnné a je to dokonalé, vtahuje to, dynamičnost kamery je neskutečná, ozvláštnění suverénní (déšť ve svatebním salónu). Malý detail zadního plánu organicky potvrzuje, co postavy dělají, v čem žijí, čím jsou. Typické jsou pro něj náhlé přeryvy, výbuchy energie, temperamentu - to znám napříč jeho filmařinou. To ale pořád není všechno; umí skvěle vystavět dramatickou situaci, je v tom formanovská lehkost, vtip i závažnost. Navíc ještě často jak kdyby samozřejmě pracuje se zvukovou rytmizací obrazu - dítě zkouší foukat do flétničky, otec hlasitě míchá vejce, s příchodem policajtů začne hučet ruch; jsou to věci drobné, ale mimořádně funkční, umocňující napětí. Anku se zdí musel znát Żuławski.

Monteiro málo stříhal. Od začátku tu je patrné, že přetahuje stopáž záběrů. Aby se dorovnal čemu... Posouvá to pak výjevy k tomu druhu filmu, který bez pohnutí kamery sleduje s mořem poetického alegorického textu jediný statický, krásně formátovaný obraz. Nedá se to ani přirovnat k Sayat nova, protože tam se opravdu něco děje. Monteiro to samozřejmě má z Warhola, takže koncept, performance a všechny tyhle věci… Když je pak je nucený nasnímat pohádku, je to najednou v pořádku, je to sice pomalé jako Javor a Juliana od Uhera (anebo jako Persival Galský od Rohmera), ale hýbe se to. Ale i tam se často prostě jen chodí a chodí anebo jezdí a jezdí sem tam přes obraz (– takže mi tanul i Tarr, jenže v Satanském tangu byly kuwa zářezy významu…) – při mel pozdní projekci to bylo doslovné počítání oveček… A Monteirův vkus je nejen levantský, ale lehce i maurský – ostatně, stačí se na něj podívat, na kozla… A totéž s ženskou nahotou: krev se v něm vařila až do posledního dechu. Jinak v tom lze najít vlivy Buñuela, Pasoliniho, ale v záběrování a barvě i Ericeho. Hudba je dobře vybraná, často lidovky, balady, středověk…

Setkání s neznámým režisérem může znamenat nepochopení jeho jazyka. U Vinogradova stála na jedné straně neodiskutovatelná, někde až okatá výtvarnost či "uměleckost" na druhé straně partizánské téma a přetržitost anebo spíš trhanost, obrazovo-scénáristický anakolut, ba surreálnost motivací a narace, která mi evokovala cenzurou poznamenané Iljenkovo Mečtať a žiť. V dialozích bylo občas vidět, jak se točilo záběr po záběru - bylo to nenavázané na sebe. A co se týče celku postav, příliš snadno se obracely k "tomu správnému" řešení - schematismus se tomu říká? Záporáci jsou hnusní až běda a směřují k jedinému zaslouženému konci. Patos. Scény tu občas mívají rychlé konce, jako - jako kdyby to někdo odstřihnul... Občas mi to připomnělo Jakubiskovy Kristové roky - najednou byl film současný, naprosto šedesátkově novovlnný. Pak se to zas nějak roubovalo na partizány a ti nejlíp na pašije - to měla později i Šepitko ve Vzestupu. A některé scény byly snímané jak v Transportu z ráje. A možná se pletu a celé je to režisérův trademark. K tomu přistupuje má neznalost běloruské kinematografie, která pokud reflektovala válku, nesla si historickou zkušenost, že co fronta při setkání s vesnicí, to jedny Lidice - brutalita je tu pro našince překvapivá - prásk prásk, a je po postavě. Obraz filmu mi přišel zvláštně černobíle pastelový, ba občas jak kdyby zbavený kontrastu - bude to ale asi materiálem. A herečky jsou fakt překrásné; vidím Minsk v šedesátkách jako jedno velké Saint-Tropez s takovýmito - i ve vězení měly štekle! Zejména Jelena Rysina je neskutečná... Zajímavý proces: z trochu otravného kolovrátkového fagotového tématu statujícího při scénách z vazby, se v závěru stane výtečná, dravá šostakovičovská orchestrální hudba.