Vostočnyj koridor
Усходні калідор
Obsahy(1)
Sledujeme několik do sebe zapletených osudů spojených časem německé okupace Běloruska a konce války. Skupinka pochytaných partizánů vzpomíná na svá zatčení a chystá útěk z věznice. Často se opakuje motiv zrady, je zde ale přítomná i nezištnost a hrdinství. Sledujeme smrt kolaboranta, noční pogrom Židů nahnaných do řeky, tragický osud baletky-malířky a sochaře, vyslechneme si zpověď hrdiny, který vydržel mučení a podařilo se mu z vězení uprchnout, sledujeme odvody lidí do koncentráků, ale jsme také na obyčejném běloruském večírku přátel se zpěvy lidových písní. Někteří herci mají oblečení jak z šedesátých let: že by se historie opakovala? (garmon)
(více)Recenze (3)
Východní koridor, chodba k dobytí Moskvy, k Vítězství. Těžce se překonává, těžce se drží překonaná část, všude běloruské močály, lesy a místo klasické armády podzemní odboj a partyzáni. Film začíná vyznáním německé frustrace, že v tomto boji jdou stranou rytířství i Ženevské konvence. Výstižné i pro film, idealizování a konvenčnost jdou stranou. Frustrovaná byla vedle Keitela i sovětská cenzura, špatné bylo vše, takže by ani nemělo smysl něco stříhat, což filmu defacto zachránilo původní podobu. Zůstala i scéna připomínající nejvíce zamlčované válečné tabu - židovský holocaust na území SSSR. Navíc za válkou schovaný Koridor kmitající v atmosféře nedůvěry, zrad a intrik musel tepat i do paranoie celé Stalinovy éry. Partizánská tématika posloužila jako maskování a do Minsku uklizený Vinogradov asi nebyl úplně na očích, film vznikl, po čase byl zakázán. Na což určitě spoléhal někdo z tvůrců Dne sedmého, osmé noci, komu se poštěstilo Koridor vidět, aby mohl scénu v sýpce, taktéž s jedním odhaleným, vydávat za svůj nápad. Tato věc se nevymyká jen tuctovým sovětským blábolům z Velké vlastenecké, ale svým způsobem působí nekonvenčně i proti oslavovaným výjimkám typu Ivanovo dětství, Jeřábi táhnou. Jde dál, za hranici, do vyššího patra, zatímco třeba Tarkovského debut je svázán jakýmisi zákony poetismu, sem tam obsahuje krásné obrazy, jasně, ale proti tomuhle stejně působí jako studentské cvičení, byť 4 roky v šedesátkách jsou hodně. Ze řetězu utržené Jdi a dívej se, skvělé, ale zase náraz z druhé strany, jak moc explicitní to pro svou funkčnost musí být. Možná by se mírně nabízel Chrustaljov, jenže i ten je brutální tím, že je brutální, kdežto Východní koridor je brutální, naturalistický elegantními prostředky, náznaky, nápady, kameramanskou suverenitou. Brilantně využívá šerosvit, záběry nejsou deformovány, a přesto působí stejně stísněně jak v němých německých filmech. Nemá limity, ani neexhibuje, je vlastním universem. Jedná se o promyšlené, na tempu nepolevující, soudržné dílo, kde však je snad jakákoli scéna fascinující i sama o sobě, esteticky i obsahovou nápaditostí (obilný kostel, židovská noc, umění ve vězení). Válka tu není nazírána jako ze západu přicházející moloch v německých uniformách, ale spíše mor, co si nevybírá. Neplatí nic, vždy záleží. Někdy je v lágru řád a pro někoho jistota, buď ještě rád, neutíkej na svobodu, kde budeš podezřívat každého a každý bude podezřívat tebe. Východní koridor je navíc naprosto smyslný film a stejně jako s krutostí toho dosahuje implicitně, s citem, skrze náznaky a symboly. Trochu si tedy vypomáhá tím, že někde vyhrabali hromadu pěkných hereček. A působivost dobrých věcí se spojením krutosti a smyslnosti nesčítá, nýbrž násobí, jak nejlépe vidno na scéně pogromu. Film takto vychvaluji opravdu nerad, jelikož je tak dobrý, že by se na něj neměl skoro nikdo dívat. ()
Setkání s neznámým režisérem může znamenat nepochopení jeho jazyka. U Vinogradova stála na jedné straně neodiskutovatelná, někde až okatá výtvarnost či "uměleckost" na druhé straně partizánské téma a přetržitost anebo spíš trhanost, obrazovo-scénáristický anakolut, ba surreálnost motivací a narace, která mi evokovala cenzurou poznamenané Iljenkovo Mečtať a žiť. V dialozích bylo občas vidět, jak se točilo záběr po záběru - bylo to nenavázané na sebe. A co se týče celku postav, příliš snadno se obracely k "tomu správnému" řešení - schematismus se tomu říká? Záporáci jsou hnusní až běda a směřují k jedinému zaslouženému konci. Patos. Scény tu občas mívají rychlé konce, jako - jako kdyby to někdo odstřihnul... Občas mi to připomnělo Jakubiskovy Kristové roky - najednou byl film současný, naprosto šedesátkově novovlnný. Pak se to zas nějak roubovalo na partizány a ti nejlíp na pašije - to měla později i Šepitko ve Vzestupu. A některé scény byly snímané jak v Transportu z ráje. A možná se pletu a celé je to režisérův trademark. K tomu přistupuje má neznalost běloruské kinematografie, která pokud reflektovala válku, nesla si historickou zkušenost, že co fronta při setkání s vesnicí, to jedny Lidice - brutalita je tu pro našince překvapivá - prásk prásk, a je po postavě. Obraz filmu mi přišel zvláštně černobíle pastelový, ba občas jak kdyby zbavený kontrastu - bude to ale asi materiálem. A herečky jsou fakt překrásné; vidím Minsk v šedesátkách jako jedno velké Saint-Tropez s takovýmito - i ve vězení měly štekle! Zejména Jelena Rysina je neskutečná... Zajímavý proces: z trochu otravného kolovrátkového fagotového tématu statujícího při scénách z vazby, se v závěru stane výtečná, dravá šostakovičovská orchestrální hudba. ()
Pokud nenapsal někdo recenzi ve východní Asii, Skandinávii nebo Turecku, pak Adreasova recenze zde bude asi na netu jediná (rád se ovšem nechám poučit o opaku). Opakovanou frázi (This film is war parabola with expressive visual style. This not typical point of view about the war for Soviet cinema.) si mohou příslušné servery strčit za svůj digitání klobouk. Protože mě tehdejší židovské ghetto v Minsku zajímá už jen proto, že se mnou chodil pět let do třídy jeden Miňák (podobně jako já jsem Žďárák), Valerij Vinnik (jehož památce své shlédnutí filmu věnuji), rád bych si o filmu (nikoli o ghettu) něco víc přečetl, třeba i jen trochu promyšlenou synopsi. ()