garmon

Čechovovy povídky Doktor, Medvěd a Voloďa pospojované lehkým postmoderním tvarem do jednoho příběhu. Protkávané solovjovovskými mezititulky a citacemi úryvků Čechovova textu, doplňované o jemný humor v přiznaně studiové inscenaci. Chvílemi mi to přišlo moc televizní. Chvílemi jsem se divil velkoruské kýčovitosti, se kterou Solovjov neváhá na scénu vpustit skomírající motýlky i digitálně tepající srdíčka. Celek je samozřejmě mistrovsky nasnímaný a herci jsou (včetně Drubič, která občas – ovšem – brečí) jsou vynikající. Zajímavá je vsuvka zachycující štáb, který „zrovna nemůže natáčet“, protože do skleníku prší: věřit/nevěřit? Přišlo mi, že tady byl digitální i ten sníh. Neuvěřil jsem a to ani celku: ta tam byl už v téhle době Solovjov, který by ryl do dřeně. Je to lehoulinké jak dávné inscenace Československé televize anebo jak pozdní Resnais. Hudba chvílemi zajímavá: mistrovský pastiš na pozdní ruský romantismus.

Je to ukotvené v žánru devadesátkového erotického thrilleru, který pro mě není úplně domovským. Řemeslo filmu je ale starší, není to rychlokvaška ani avantgarda; režisér dávno ví, co dělá, kamera pluje stejně jako v Lenoších z údolí, styl to není nijak nápadný, ba bych řekl, že spousta není nijak extra originální, je to trochu konfekční režie. K tomu odporné Athény, ohavná architektura, billboardy, bary. Étos toho je navíc minimální, trochu mě pak vždycky mrzí, že kino není jen očista a spása. Všechny ty dobové trendy účesy a kostýmy mi házely svět někde od Betty blue přes Medemovu Veverku, ale i přes naše Časy -uhů někam k pokleslým Wendersům anebo k Beineixovu úpadku v Mortal transfer – všichni ti tajemní, mocní nadsamci s dlouhými vlasy, s dlouhými kabáty, tmavými brýlemi, pohybující se v těchhle filmech jakože v luxusním prostředí (+ ty překrásné ženy-děvky) – působí to na mě lehce srandovně… A možná je to trochu i jakože komiksová stylizace: Ameriku v charakteristice vynechávám, vyhýbám se jí obecně, takže těžko soudit, tam to samozřejmě bujelo také, ale všechny ty Základní instinkty šly výpravou trochu jiným směrem, směrem obleků a Pretty woman a ne směrem té naší urban bídy a sebedestrukce nad vodkou. Nicméně jedna věc je jistá: tohle je i o lásce. Řekl bych ostatně, že námět je zároveň z rodu exilových Żuławských. Koncem devadesátek kdy film vzniknul, byl tenhle styl už trochu na úbytě a vyčpělý a naštěstí to brzy šlo úplně jinam. A dobrá tedy: čím to, že Thodorise pořád jmenují jiným jménem? Má být opravdu TAK bezvýznamný, bezejmenný? Jeho výměna žen evokuje mj. taky jednu Identifikaci ženy – zkoumání podstaty ztráty ženství (Leda Matsaggou nebyla moc dobrá herečka; spíš taková moderátorka z televize jak kdyby, je ale překrásná a i ty gumo-míčové silikony se snesou). A dál: není to celé nakonec i podobenství o tom, jak se zbavit vnitřní kurvy? Vyprávění o věrnosti, kterou dědci propíjí v těch nejhnusnějších barech s touhou zbavit se vnitřního dona Juana až dojdou i tam, kde se jim jednoho dne udělá brouk v hlavě (anebo mušle ve vodě)? A Stratos je na tohle velmi dobrý, těší mě koukat na jeho trápení, hezky umí i vášeň, váhání; je citlivý herec. Ostatně všechno co ukazuje už jsem s ním viděl i v Angeloupolousovi.

Kvůli atmosféře a hlavním představitelům se mi vybavoval Weissův Romeo, Julie a tma, ale ještě než jsem pochopil, že jde o retro, divil jsem se, že Pintiliemu mohlo projít takové zobrazení policejní zvůle - tohle působí to zcela současně, jsou to mladí lidé šedesátek. Filmařsky je to už novovlnné a je to dokonalé, vtahuje to, dynamičnost kamery je neskutečná, ozvláštnění suverénní (déšť ve svatebním salónu). Malý detail zadního plánu organicky potvrzuje, co postavy dělají, v čem žijí, čím jsou. Typické jsou pro Pintilia náhlé přeryvy, výbuchy energie, temperamentu - to znám napříč jeho filmařinou. To ale pořád není všechno; umí skvěle vystavět dramatickou situaci, je v tom formanovská lehkost, vtip i závažnost. Navíc ještě často jak kdyby samozřejmě pracuje se zvukovou rytmizací obrazu - dítě zkouší foukat do flétničky, otec hlasitě míchá vejce, s příchodem policajtů začne hučet ruch; jsou to věci drobné, ale mimořádně funkční, umocňující napětí. Anku se zdí musel znát Żuławski.