Big Bear

Sorry jako, ale... Alicii mám rád a je to dobrá herečka a sakra pěkná ženská (může se to dneska ještě takto natvrdo psát?). Ale jako Lara Croft fakt ne. Když už, tak tedy raději ta Angelina, která proporčně z hlediska prostorové výraznosti má ke své počítačové hrdince sakra blíž. A já mám k somu právo sakra co říct, protože jsem Laru proháněl po monitoru v dobách prvních počítačů, kdy její ženské obliny (a že jich měla) měly ostré geometrické tvary s jasně rýsovanými hranami. A to se raději nebudu zmiňovat o hojně stahované záležitosti ,,nude patch'', která nám tehdy puberťákům tuhle hru sakra okořenila... Bylo to  v dobách, kdy nás starší varovali, že z těch internetů zblbneme. Nakonec se ukazuje, že dnes z nich zblbli spíše oni, ale to sem vlastně nepatří... Zkrátka a dobře Alicia ne. Počítačová Lara vznikla jako takový protipól Indianovi Jonesovi a zcela jistě se nepočítalo zprvu s tím, že by šlo o filmovou hrdinku. Vznikala v dobách, kdy její nástup těžko mohl katalyzovat feminismus dnešního typu a spíše se zkrátka a dobře jednalo o dobře promyšlený kalkul. Sexy hrdinka v kraťáskách a sakra těsném tílku, hledající poklady po všech koutech světa, to tenkrát ještě nikdo do her nešoupnul... tedy kromě fantastického dinosauřího Trespassera.  Pravda, nejeden mužský počítačový hráč tehdy trochu rozpačitě zapřemýšlel zda do hry jít, když se hraje za ženskou (mne nevyjímaje). Nakonec se ale při tom všem šplhání a skákání z pohledu třetí osoby ukázalo, že ty pohledy na hrdinku z různých stran i plnění dobrodružných úkolů nemusí být až taková nuda. A jak šla doba a zlepšovaly se výkony počítačů i kvalita grafických zpracování dalších dílů, bylo to vizuálně lepší a lepší. No a proč to tady já pamětník píšu ? Protože vlastně ze stejného zdroje těží i film. Pohled na vnadnou spoře oděnou prsatici houpající se na liáně, prostě Indy ve své postavě nabídnout nemůže i kdyby odhodil klobouk :-). Příběh sám se přiznám mně moc nebavil. To neustálé omílání a luštění rébusů nudilo a těch digitálních efektů tam bylo fakt moc. Méně je někdy více soudruzi! Ale nepopírám, že mně ta japonská G3M Nell v té řece nepotěšila. Konec jsem v poddstatě dozíval, protože tenhle kompot o hrobkách, pastech a úniku nám byl servírován už tolikrát, že člověka jen těžko překvapí ta chuť zavařovaných švestek. Dávám tedy za dva klíče do zámku, promiň Alicie, ale snad se znovu potkáme raději někdy jindy, někde jinde. * *

Velmi zajímavá záležitost už jen z hlediska lokace okupovaného Nizozemí. Bohužel v obsahu je vykecáno skoro vše, snad krom toho co měli herci ráno k snídani. Jedná se o klasický film se záměnami hlavních postav, kdy nad konáním obou hrdinů divák občas překvapeně nadzvedne obočí. U Duckera bych to snad pro jeho mládí a snahu se také zapojit do odboje snad i chápal, ale u Dorbecka je to trochu jiné. A moc nerozumím tomu, proč odbojář nešel vypátrat. Členové SOE byli cvičeni na pár místech v Anglii a jejich shozy a výsadky dělaly tuším jen dvě specializované perutě na tuto činnost vybavené Lysandery a Halifaxy. Mimochodem jeden takový vysazoval naše výsadky nad protektorátem v roce 1942. Je tedy divné, že po válce, kdy už se vědělo kdo přežil, že by o něm nikdo nevěděl. Na stranu byl i chaos a jestli se Dorbeck chvilku nehlásil velení a užíval si poválečných radovánek ve stylu závěrečných minut každého filmu s agentem 007, pak se nedivím, že měl Ducker velké trable. Dávám za 4 vyvolaná okénka filmu z fotoaparátu Leica. * * * *

Tyhle digitální japonské Žlababy jmen Kaidžů, Godzill nebo Gappa mně poslední dobou moc netáhnou, ale tenhle film mne zaujal něčím jiným než vyžranou mořskou potvorou. Zatímco starší kousky jsou dnes nechtěně zábavné svými dobovými trikovými efekty, bylo jasné, že tento film nabídne minimálně něco,  co bych nazval současným digitálním standardem. A mne to přitáhlo i dobou, kdy se příběh odehrává. V poraženém Japonsku, zdecimovaným válkou a nálety amerických B-29. Kdo ví něco o náletech na Tokyo, jistě stejně užasle zíral na tu spoušť co zůstala přeživšímna zemi k žití. Samotný příběh mne moc nebavil, Godzilla vzpadala srandovně na svých tlustých nožkách a afektovaní japonští herci se také zrovna dvakrát nepředvedli. Líbil se mi ten zátah torpédoborců a Shinden. Člověk si pak říká, proč někdo investoval peníze do takovéhle pardon, ale kraviny, místo toho aby natočil nějaký solidní válečný film, když už na to ty prostředky a možnosti má? A že mají Japíci o čem točit, celá válka v Pacifiku zatím z filmařského hlediska není nic moc pokrytá. A u filmu jsem musel uznat ještě jednu věc. Už jsem viděl pěknou řádku japonských válečných filmů. Jakákoliv sebereflexe nula. Padlí vojáci byli opěvováni jako hrdinové, ať už se jednalo o normální armádu, námořnictvo nebo sebevraždné piloty. Překvapilo mne to mnohokrát a mnohokrát jsem to u těch filmů zmínil v komentech. Zde poprvé zaznělo, že řada lidí zemřela zbytečně. Hlavně piloti kamikadze. No to je pokrok! Opravdu. Dávám Japoncům ještě dvacet let a možná se po sto leech od druhé světové od nich s pokorou dozvíme, že se leckde chovali jako dobytek a slovo lidskost vůbec neznali. V souhrnu dávám za dvě odpálené námořní miny. * *