joehot

Být druhé Vyproštění zhruba o 30-40 minut kratší, je to naprostá pecka. I tak posun kupředu, což je u sequelů spíše vzácnost. Scéna na nádvoří jedna z nejlepších letošních.

Legenda o hluchém rytíři a siréně je mnohem méně prvoplánová, než se na první pohled může zdát (doopravdy podle mě nejde o kritiku kolonialismu - na to je siréna moc predátorem). Ale především její zpracování bere dech - audiovizuální orgie s choreografií z moderního baletu, a přitom takováhle myticko-rytířská balada? Za mě dobrý.

Poměrně nezvládnuté. Technicky (problémy se zvukem) i moderátorsky pod úrovní, na jakou jsem od České televize zvyklý.

Jako historická detektivka je The Pale Blue Eye podprůměr, příliš přímočará procedurálka s příliš přiblblou pointou. Ovšem jako "origin story" Edgara Allana Poea zábava. Narážek na jeho dílo je ve filmu mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Atmosféra slušná, během filmu jsem si asi dvacetkrát řekl, že má krásný soundtrack, který připomíná Pána prstenů... a ono jo. Takže za ten bod nahoru... V procentech 70.

První polovina skvělá, ve druhé seriál sám zabloudil v tom, co chce vlastně říct. Z brilantní konverzační komedie se tak postupem stávalo vrstvení absurdních situací, z uveřitelných postav jen karikatury. Škoda, úvod byl fakt našlápnutý.

To si takhle chcete napsat černočernou, poetickou metaforu na absurditu občanských válek, a jelikož jste jen tak náhodou Martin McDonagh, vyleze z toho jeden z nejlepších filmů nejen posledního roku. I díky neskonale dobrý herecký čtveřici v centru. Irsko je v tomhle zase jednou neskonale nádherný.

Milé nostalgické vzpomínání s mnoha krásnými scénami, které bohužel míří tak nějak zbytečně na jistotu. Aby vše došlo i pomalejšímu divákovi, Speilberg mu to podá nesmyslně doslovně, obsahem i formou, která ve správný moment huláká "DIVÁKU, TEĎ MÁŠ NĚCO CÍTIT". Dialogy psal někdo, kdo naposledy četl ve filmu zmiňovaného Dickense, (líbí se mi část v závěru, kdy postava matky popře své předchozí srdceryvné tvrzení v průběhu jediné minuty), až mě napadlo, že možná byl záměr vypovídat je formou děravějící paměti, která si slova spíš domýšlí, než vybavuje...

Na svou dobu technicky neskutečnej racing film, který svůj vlastní závod (s produkcí se Stevem McQueenem a Johnem Sturgesem v čele, která si chtěla vzít na paškál stejné téma) vyhrál. A zatímco McQueen si o pár let později natočil jiné fenomenální auto dílo v podobě Le Mans (troufám si tvrdit, že i přes podobnost některých motivů jde o zajímavější a konzistentnější podívanou), Grand Prix tuhle výhru nikdo neupře. Tři hodiny jsou možná dlouhá doba, ale uteče to závodním tempem - především díky Montandovi a Mifunemu (zatímco Garner McQueenovo mojo nemá ani z dálky). Jediný, co mě neskutečně rozčilovalo, byla naprosto nevhodná hudba, která v těch nejdramatičtějších momentech zní, jako by podkreslovala scénku se selkou, co se po procházce rakouskými Alpami vydala podojit oblíbenou krávu. Jarre tentokrát totálně mimo atmosféru.

Ten film má sobě mnohem víc emancipace a především stylovosti, na které se ty dnešní ani nechytaj. Kamera úplně neskutečná.

Nesnáším divadlo. Stejně jako pohled na krev, a přeci mi koluje v žilách...