Kevin Spacey

„Jsem pořád na mnoho svých filmů pyšný. Bylo pár propadáků, ale nikdy jsem se přece nechtěl stát hvězdou, která točí jeden trhák za druhým. Jsem naprosto spokojený.“

Tajemný, charismatický, uhlazený Američan s tmavýma pichlavýma očima, který nikdy nestačil hrát programově přitažlivé muže středního věku, natožpak mladíky. Své soukromí si až přehnaně chrání s výmluvou „nedělám to proto, že chci vypadat tajemně za každou cenu. Já o svém soukromí mlčím hlavně proto, že čím méně o mě lidé vědí, tím snazší je přesvědčit je na plátně o postavě, kterou hraji.

Říkalo se, že jméno Spacey si dal jako složeninu jména Spencer Tracy, ve skutečnosti je Spacey dívčí jméno jeho matky. Říká se, že Oscara za hlavní roli v Americké kráse věnoval Jacku Nicholsonovi, zatímco ho věnoval Jacku Lemmonovi. Říká se, že je homosexuál a Kevin Spacey jen dodává: „Dělají ze mě gaye jen proto, že stále nejsem ženatý.“  Párkrát se údajně objevil na veřejnosti s partnerkou Dianou Dryer, ale nikdo ji vlastně nezná. Na předávání Oscarů mu dělala doprovod jeho matka, jíž v proslovu poděkoval, že mu umožnila navštěvovat herecké kursy.

Slušný a zdvořilý jako je dnes prý vždycky nebýval. Sám uznává, že brzy po narození se z něj stalo ďábelské a zlomyslné děcko, které pohrdalo otcem a sestře podpálilo domek s hračkami na stromě, nemluvě o uříznuté větvi, která prolétla oknem. Kevin Fowler se narodil jako nejmladší ze tří dětí autora technických manuálů a sekretářky. Otec byl často nezaměstnaný a rodina se v jednom kuse stěhovala a když už si s nejmladším synem nevěděli rady, poslali ho rodiče na vojenskou akademii v Northridge. Uplynul sotva rok a neposlušný Kevin byl po rvačce, v níž zranil spolužáka, vyloučen. Díky matce začal navštěvovat hodiny herectví, kde se teprve naučil zvládat svoji energii.

V San Fernando Valley ho fascinovali komici Robin Williams nebo Jay Leno, kteří vystupovali v místních klubech. Pro herectví se nadchnul natolik, že přestoupil na Chatsworth High School, kde se setkal s Valem Kilmerem, který v té době ještě vynikal v rodeu, ale stejně jako Spacey nalézal skutečné naplnění v herectví. Kevin Spacey absolvoval s výborným prospěchem a spolu s Kilmerem se přihlásili na prestižní Juilliard School v New Yorku, kde se sedmnáctiletý Val Kilmer stal nejmladším studentem. Zatímco jeho nejlepší kamarád psal básně a divadelní hry, Kevin školu po dvou letech opustil, nicméně zanedlouho se Spacey i Kilmer proslavili coby představitelé shakespearovských rolí, především v Jindřichu IV. Psal se rok 1981 a jednalo se o první profesionální představení v Central Parku, v němž Spacey hrál. Na studia vzpomínal v dobrém, ale raději dál pracoval jako asistent divadelního producenta J. Pappa a hrál v okrajových rolích ve hrách Čechova nebo O´Neilla. Ještě v tomtéž roce debutoval na Broadwayi v Ibsenově hře Duchové a ve hře Hurlyburly si vyzkoušel všechny hlavní role.

„Když stojím na jevišti, jsem v úplně jiném světě. Divadlo mě naplňuje energií.“

Důležitým zlomem ve Spaceyho kariéře byla hra Cesta dlouhým dnem do noci, kde hrál po boku obdivovaného Jacka Lemmona. Kvůli roli Jamieho Tyronea údajně přestal koketovat s alkoholem. Osmdesátiletá Katharine Hepburn, která ho ve hře viděla (sama hrála v její filmové verzi z roku 1962), mu přišla pogratulovat do šatny. O rok později vznikla i televizní verze, která byla nominována na Zlatý Globus – opět s Lemmonem a Spaceym. Obdivovaný divadelní herec byl pro výhradně filmové diváky zcela neznámý až do okamžiku, kdy vzal roli v romantické komedii  Pálenie záhy (1986). Zahrál si sice jen malou roli zlodějíčka, ale jeho partnery se stali Meryl Streep a Jack Nicholson.

Začala se mu tak rýsovat neplánovaná hollywoodská kariéra. Film jej sice nezklamal, ale uvědomoval si, že postrádá přímý kontakt s publikem a proto divadlo na úkor filmu nikdy nezanedbával. Nechtěl skončit jako seriálový hrdina, a proto přijal roli v jednom z nich jen pod podmínkou, že jeho postava brzy zemře. Hrál také drobné role ve filmech Podnikavá dívka (1988), Nevidím zlo, neslyším zlo (1989), v Kaufmanově Henry & June (1990), zpracovávající osudy Henryho Millera v Paříži, v adaptaci divadelní hry Konkurenti s Lemmonem (1992) nebo ve Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem a Rene Russo (1995).

V roce 1995 byl obsazen do spletité historky z podsvětí Obvyklí podezřelí a herec vedlejších rolí dostal Oscara - jak jinak, než za vedlejší roli kulhavého, pouličního a bezvýznamného zlodějíčka Verbala Kinta, který byl Americkým filmovým institutem zvolen za 48. nejlepšího filmového zloducha za posledních sto let. Od té doby hraje dál sice vedlejší role, ale v maximálně známých titulech. V thrilleru Sedm představoval masového vraha Johna Doe, žalobce ve filmu Čas zabíjet, zkorumpovaného policistu v gangsterce nominované na sedm Oscarů L. A.. Přísně tajné a obchodníka se starožitnostmi Jima Williamse, který zastřelí svého mladšího milence v Půlnoci v zahradě dobra a zla (1997).

Oscara za hlavní roli mu vynesla postava stereotypem ubitého Lestera, který ztratí kontakt se svou ženou (Annette Bening) i dcerou (Thora Birch), jež ho nenávidí a navíc se zamiluje do atraktivní přítelkyně své dcery (Americká krása, 1999). Další hlavní úlohu si zahrál ve Světě podle Prota, kde představuje klienta psychiatrické léčebny, přesvědčeného, že pochází z jiné planety a v Životě Davida Glaea dokázal hereckou mnohostrannost v roli právníka, který se díky justičnímu omylu ocitl v cele smrti.

„Teprve teď vím, jak jsem byl šťastný, když mě nikdo neznal.“

Je mu teprve sedmačtyřicet, ale nemůže se zbavit pocitu, že dobrým hercem byl jen do chvíle, než ho lidé začali zastavovat na ulici, což mu prý znemožňuje plně se soustředit na práci. S thrillerem Albino Alligator (1996) si poprvé vyzkoušel režii a v roce 2004 poměrně úspěšně režíroval biografické drama Beyond the Sea, v němž si zahrál hlavní roli asi pětadvacetiletého hudebníka Bobby Darina, což mohlo být největším problémem u Spaceyho, který byl vždycky pokládán za staršího, než ve skutečnosti byl. Je jedním z těch herců, kteří prakticky v každé situaci a každé roli vypadají stejně a přitom přesvědčivě.

Mezi Spaceyho milé výstřednosti patří například anonymní koupě sošky Oscara, kterou roku 1945 získal skladatel George Stoll. Tu totiž potom vrátil Akademii s vysvětlením, že respektuje význam Oscarů a je přesvědčen, že ceny by měly patřit těm, kteří si je zasloužili, nikoliv těm, kteří si je mohou koupit.

Místo utrácení na večírcích podporuje divadlo a snaží se probudit v mladých lidech zájem o ně. V současnosti působí jako umělecký ředitel divadla Old Vic v Londýně, kde také žije. Na začátku letošního roku nechal na svém domácím jevišti uvést hru Arthura Millera Resurrection Blues, kterou režíroval Robert Altman a v některých inscenacích si Spacey sám zahraje.

O filmovou kariéru se už příliš nezajímá, nehodlá strávit dalších deset let v hotelích natáčením čtyř filmů ročně; chce se v v klidu věnovat divadlu a mezitím si odskočit k filmu. Proto hrál loni pouze v Edisonovi, letos zákeřného Lexe Luthora v Superman se vrací a na příští rok plánuje ztělesnění postavy ve vánoční komedii o starším bratrovi Santa Clause Joe Claus.

ČSFD.cz