Dětská hodinka

Nevěřte dětem, jsou malé, zákeřné, hloupé a lžou. No aspoň ta extrémně nesympatická baculka. Ty ostatní jsou zase pro jistotu zbabělé, takže lžou taky. A nebo ne? Dneska je všechno lesbičkovitý a gay strašně v módě a čest Wylerovi a o dost míň společnosti, že i když jde o rok 61, tak neprošlo datum spotřeby, takže smysl lízat jedno šťastný roztomilý lízátko, jednoho fešáka lázeňskýho a hodnou starou pannu má. Ještě zajímavější to ale bude, když se člověk vykašle na lesbičkovitý myšlenky a témata (což je v případě Hepburnový asi i škoda a možná nemožný) a zaměří se na vztah Hepburn - Garner z takovýho toho Shutter Island - kavkovskýho úhlu. (01.10.2014)

Škoda, že se na tenhle film Vinterberg nepodíval, nemusel zbytečně točit svůj chladně vykalkulovaný Hon. Tohle je citlivé drama z Ameriky, kdy právo spratka nebylo nedotknutelné za každou cenu a každých okolností. Kvalitní scénář s výbornou pointou, velice dobré herecké výkony, včetně těch dětských, solidní režie, která pevnou rukou vede film po celou dobu. (03.10.2020)

Myslím, že Einstein kedysi povedal, že zničiť klebetu je ťažšie, ako rozbiť atóm. A William Wyler o tom nakrútil skvelý film podľa úspešnej divadelnej hry Lillian Hellman (podľa predlohy ktorej nakrútil výborné Lištičky). A aj keď Audrey Hepburn je mojou najobľúbenejšou herečkou, uznávam, že Shirley McLaine tu podala jeden z najlepších výkonov vo svojej kariére. Háklivosť témy, ktorá mi pripomenula Vintenbergov Hon nakrútený o polstoročia neskôr, vytvorila gradované napätie a nútila postavy meniť k nej podľa aktuálnej situácie svoje postoje. A puritánske, pokrytecké prostredie, ktoré nie je špecialitou amerických malomiest, vytvorilo k dramatickému príbehu ľahko načrtnuté kulisy. (26.10.2020)

Drama Williama Wylera DĚTSKÁ HODINKA (1962) patří k filmům, u nichž se mi doslova kroutí střeva. Je to příklad filmu, ve kterém šlo všechno špatně: adaptace divadelní předlohy (emoce se důkladně „vykecávají“), tématická skandálnost (lesbická láska), společenská závažnost (puritánské novoanglické maloměsto), Audrey Hepburnová ve fázi kariéry, v níž se z roztomilých žabců přehrávala do asketických, až masochistických rolí (viz PŘÍBĚH JEPTIŠKY), Shirley MacLaineová ve fázi kariéry, v níž měla potřebu dokázat své dramatické herectví, a William Wyler, který se jindy k postavám kamerou a citem sotva přiblížil, teď natáčí příběh důsledků jedné zlovolné lži, jako kdyby točil KLADIVO NA ČARODĚJNICE (velké detaily skrz na skrz Zlé holčičky), sám pohlcený drtivým vírem hysterických emocí z inscenované nespravedlnosti. Nízké emoce a blbost se ve filmu šíří jako virus a sedají i na diváka: Film důsledky oné lži tak zveličuje, staví na nadsazeném základě [holčička jako čiré Zlo, omezenost maloměsta, která jí dává živnou půdu, lží stižené hrdinky, jejichž silné osobnosti degenerují do záchvatů stihomamu a sebemrskačství, až stigmatizují samy sebe, tj. stávají se „vinnými“], že v závěru jednak ospravedlňují způsob, kterým obě hrdinky komunitu opouštějí (bez odpuštění, bez rozloučení), a jednak do tohoto víru povýšených, jakoby spravedlivých emocí zatahují i diváka. Znáte ten „očistný“ pocit po té, co se viníkům fikční nespravedlnosti (svini holčičce, krávě její bábě, tupému maloměstu) v závěru po zásluze dostane retribuce v podobě porážky a opovržení, které si musejí vyžrat! Nemůžu si pomoct, tohle jsou – obzvláště na tehdy téměř šedesátiletého Wylera – nezralé emoce na mentální úrovni holčičího spratka, který to celé způsobil. Morbidní film. (20.01.2008)

Vyrovnaně a se vztyčenou hlavou…tomu říkám tečka. Při první projekci mě dostaly především herecké výkony. S výjimkou hlavního mužského představitele, jehož herectví v tomto snímku bych si troufl ohodnotit jako „jen“ nadprůměrné, mě všechny 3 přítomné generace ženských představitelek dokázaly ohromit, tedy od té nejstarší (Bainter, Hopkins) přes střední (Hepburn, MacLaine) až po nejmladší (Balkin), přičemž z hlavy nedostanu (pochopitelně krom skvělé Audrey a její Karen) hlavně postavu Mary, která myslím může směle konkurovat těm největším spratkům stříbrného plátna vůbec (už dlouho jsem ve filmu někoho tak moc nenáviděl). Napodruhé mě však krom herců strhla podstatně víc atmosféra a nejedna z emocionálních bomb, kterých přicházelo směrem k závěru stále víc. Kombinace hněvu, opovržení (vůči okolí), beznaděje a lítosti mě dokonale vtáhla a ke konci, no proč to vlastně nepřiznat, jsem měl opravdu na krajíčku. A ten pohled z okna…tolik říkající. Zvyšuju hodnocení na slabších 5*, Wyler mě zas jednou naplno dostal. (22.01.2010)