Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Psychologické drama, které natočil režisér Jiří Weiss v roce 1959 podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta. Pán v taláru (Miloš Nedbal) předkládá divákům případ studentky práv Lídy Matysové (Marie Tomášová), která se zamilovala do ženatého muže doc. dr. Petra Petruse (Vladimír Ráž). Tento vztah však končí tragicky, dívčinou sebevraždou... Filmová adaptace Kohoutovy divadelní hry byla zpracována se smyslem pro vyváženost efektních formálních prostředků. Film byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1959. Na scénáři se kromě Pavla Kohouta a Jiřího Weisse podílel i Jiří Brdečka. Cenný je i zachycený přednes Sonáty pro klavír „Appassionata“ L. van Beethovena Františkem Rauchem. (Česká televize)

(více)

Recenze (38)

dr.fish 

všechny recenze uživatele

Mladá žena páchá sebevraždu plynem, když tu se u ní objeví chlapík ala Nebe nad Berlínem, drží v ruce její spis. Začne se probírat důvod jejího činu. Láska je tím prokletím. Zamotala se do vztahu se ženatým profesorem ve škole. Vše proniká na veřejnost, štěbetají si o tom všichni, manželka už to taky ví. Všichni jsou pod tlakem. Filmem prostupují různé retrospektivy v časové rovině. Nic není jednoduché. Film docela dobře vymyšlený i na tak vážné téma velmi dobře koukatelný. 75% ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Tomášová je česká Jean Seberg a forma filmu připomíná chvílemi Činčerův o deset let pozdější Kinoautomat. Jinak to po takřka šedesáti letech ztratilo hodně apelu. Morálka je naštěstí (?) jinde. Co zůstalo poutavé je zcizovaná struktura a výkony herců. Weissův rukopis je taky znát - je to brilantně natočené, byť ze všech těch bytů, módy a líčení dýchne staroba a filmovost. Ano - utrápená Tomášová chvílemi irituje. Jinak stojí za vidění! ()

Reklama

Snorlax 

všechny recenze uživatele

A teď soudím, neb mohu, pane Nedbale. Vlastně dosti jednoduchý příběh milostného trojúhelníku, v něm zaklinčované mladičké studentky, by mohl být celkem banální a nudný. Jenže Weiss dokázal to, co dnešní filmaři, kteří umí pracovat jen s instantními scénáři, k nimž přidají pár známých hereckých jmen, povaří na mírném ohni a rychle distribuují, nezvládnou, kdyby se na prťavé nudličky nakrájeli. Weisse jeho práce bavila, dal do ní invenci a spoustu filmařských nápadů. Jo, to byla krásná doba, kdy film byl umění! ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Režiséra Jiřího Weissa jsem měl spojeného především s revolučně laděným filmem Spravedlnost pro Selvina z roku 1968 (tedy vlastně již jeho posledním filmem před emigrací), jeho vrcholné snímky z přelomu 50. a 60.let mě doposud míjely. Taková láska obsahuje příběh nešťastné mladé studentky zasahující do lidských životů: nejdříve nepřijde na vlastní svatbu, nechá svého ženicha "plavat", popřitom svádí ženatého muže, docílí jeho pád od rozvodu až po skandál na fakultě a nakonec zavře za sebou všechen život sebevraždou plynem... Na první pohled dost deprimující. Nikoliv ve Weissově podání, který společně se scenáristou Brdečkou vrámci svého filmu vůbec nevypráví příběh, ale s pomocí originálních vypravěčských postupů řeší a analyzuje pohled na problematiku. Z autorského pohledu vlastně není hlavní postavou filmu ani tak studentka Lída v podání Marie Tomášové, ale tajemný Miloš Nedbal v roli soudce a znalce celého případu. Přichází coby fantom v posledním snu Lídy před jejím definitivním zadušením a nese s sebou velký fascikl jejich prožitých dnů a okamžiků v podobě písemných, fotografických i audiovizuálních materiálů, pomocí nichž se nám postupně do detailů rozplétá a doplňuje celý obraz minulosti všech hlavních postav včetně konfrontace s vlastním svědomím. ,,...a teď suďte, můžete-li..." Vynikající záležitost, film, který by dle mého názoru ocenili i diváci ze zahraničí. Jak pro fascinující filmařinu,, tak pro svůj ojedinělý obsah plný myšlenek. ,,Všechno lze napravit, jenom smrt je konečná. Ta udělá ze všeho katastrofu. Teprve smrt je zločinem..." 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Další výborný film od nedoceněného režiséra. Jiří Weiss byl na přelomu 50. a 60.let specialistou na vyhrocená, ale přitom realisticky zaměřená dramata, založená většinou na problémech, vršících se kolem zakázaného vztahu muže a ženy. Vrcholem tohoto období je jistě Romeo, Julie a tma, ale i téměř neznámá Taková láska je dílem, které si zaslouží zvýšenou pozornost. Původně divadelní hru Pavla Kohouta Weiss zpracoval výsostně filmovými prostředky, na 50.léta až nečekaně odvážnými a originálními - to se týká nejen retrospektivního stylu vyprávění, obohaceného o postavu jakéhosi demiurga, soudce Miloše Nedbala, ale i využitím kamery s velmi ostrými rakurzy a potemnělým barevným spektrem nebo absencí hudby komponované přímo pro film. Místo ní Takovou lásku rámuje osudově znějící klavírní sonáta Ludwiga van Beethovena. Herecky kraluje Vladimír Ráž a Marie Vášová a zejména první jmenovaný je ve své roli docenta, zmítaného existenciálním rozporem, opravdu výtečný. Na počátku filmu sice panuje obava z příliš moralistického a zkostnatělého vyznění, avšak na konci se obavy obavy rozplynou, jelikož sám "demiurg" nechá konečné rozsouzení celé situace pouze na divákovi. ()

Galerie (11)

Zajímavosti (2)

  • Scéna u mostu s M. Vášovou a V. Rážem byla točena v ateliérech. (M.B)
  • Do úvodních titulků zní úvod z Beethovenovy sonáty č. 23 „Apassionata“. Na konci filmu, kde citace z této skladby zazní znovu, však z rádia hlásí, že dozněla Beethovenova sonáta „f moll“, což je úplně jiné dílo. (HonzaBez)

Reklama

Reklama