Zrcadla ve tmě

Zrcadla ve tmě jsou celovečerním debutem Šimona Holého, jde přitom o očividný nízkorozpočtový film, který většinu času sází především na dialogové konfrontace dvou hlavních postav, kdy je každou položenou otázkou od psychologa Arthura Aarona více jasné, že vztah Marie a Františka rozhodně není ideální. Zrcadla ve tmě jsou přesně ten typ filmu, který bude velkou část diváků odrazovat. Především díky jeho artovému vzhledu i obsahu půjde dost možná o ten typ filmu, který diváci v půlce filmu vzdají. Zrcadla ve tmě nejsou zrozena pro to být mainstreamovým filmem. Je to škoda, protože mají Zrcadla ve tmě spousty do sebe.   V téměř hodinu a půl dlouhém filmu jdou poznat na první pohled nenápadné ambice. Zrcadla ve tmě jsou sice malým filmem, zásadní rovina spočívající v pohledu na lásku a mezilidské vztahy ovšem funguje skvěle. Divák je od samotného počátku vržen do dotazových přestřelek Marie a Františka, přičemž je pozornost především vržena na Marii v podání Aleny Dolákové. Právě Doláková je jeden z hlavních důvodů toho, proč ten film tolik funguje.   Ve své první hlavní roli dala Doláková naprosto všechno a jde rozhodně o jeden z nejsilnějších lokálních hereckých výkonů letošního roku. I 99% ústředního pokládání Aaronových otázek kamera sleduje právě Dolákovou, ten film na ní stojí a padá. Její Marie je ztvárněna přirozeným výkonem, právě ústřední pokládání otázek působí naprosto přirozeně a lidsky/scénář ze života. Doláková ovšem především dokáže prodat veškeré silnější emotivní momenty. Právě Zrcadla ve tmě snad Dolákové nakopnou hereckou kariéru.   Jde o intimní film. Rozhodnutí o černobílé barvě dělá hodně, nejen formou vizuální podoby, ale také tím, že vlastně sedí k očividnému duševnímu rozpoložení hlavní hrdinky. Kamera dokáže šikovně pracovat s barevným kontrastem, v jistých místech si chytře hraje se stíny a celkově vizuální stránka rozhodně nezaostává za obsahovou formou. A rozhodnutí, že během pokládání otázek bude obraz ve formátu 4:3 přesně odpovídá pocitu stísněnosti a intimity.   Na první dobrou se může zdát vlastně těžké takový film roztáhnout na celovečerní délku, ve finále se ovšem ukáže, že Zrcadla ve tmě jsou spíše než příběhem Marie a Františka především příběhem Marie. V součtu do sebe zapadne průlet Aaronových otázek, taneční nácviky i další letmé okamžiky, které postavu Marie ještě více polidšťují. Mohl Holý do filmu zpracovat i druhý pohled na situaci z pohledu Františka a film by tak o vnímání vztahu (kde se sem tam může někdo poznat) mohl říct ještě něco trochu více? Mohl film teoreticky ještě více prozkoumat postavu Marie? Teoreticky ano, to ovšem neshazuje fakt, že je v Zrcadlech ve tmě cítit lidskost. Traumata ze života Marie sice nepitvá do detailu, dokáže je ovšem věrohodně prodat a divákovi potencionálně do hlavy přihodit chvíli existenciální krize a zamyšlení se nad tím, že je život někdy fakt zkurvenej. Takový typ emocí každý film nevyvolává.   Režijní debut Šimona Holého stojí za to. Levná, přesto pocitově silná a vtahující podívaná. Necelá hodina a půl specifického pohledu na lásku a mezilidské vztahy a lehký závan svěžího větru v rámci tuzemské formy. Zrcadla ve tmě rozhodně nejsou prvním lokálním filmem podobného typu, na rozdíl od většiny konkurence ovšem nepůsobí jako art na oko, ale skutečně nejen vizuálem, ale i obsahem silně. Osobně rád od Holého v následujících letech uvidím další věci a jsem zvědav na směr, kterým se vydá. Adaptace Maryši se po závěru přímo nabízí! (31.08.2021) (méně) (více)