Zrcadla ve tmě

Říkal jsem si, že začít méně osmdesátiminutový film (obecně takové stopáži tleskám) nekonečným záběrem s hodně trapným dialogem, je vcelku odvážné, ale on se to rozhovor přes rameno po několika wtf záběrech zase vrátil. Takže ačkoliv jsem v životě nedokoukal jen pár filmů, Zrcadla ve tmě s díky a odporem odkládám. Hodnocení adekvátní prvním 20 minutám neděje. Tyhle studentské projekty by měly být řádněji označeny a netvrďte mi prosím, že tohle už je celovečerní debut. (05.08.2023)

komorní a docela intimní vztahová konverzačka, která mi v lecčems připomněla o něco starší Hru s Jiřím Mádlem. Bylo poměrně zajímavé postupně pronikat do života ústřední dvojice o které se divák dopředu nic nedozví a která se pomocí mnohdy dost banálních otázek z jakéhosi testu snaží přijít na to jestli má vůbec smysl aby spolu nadále zůstávali. Ano, je to artovka, která navíc navzdory stopáži nikam nespěchá takže je velká šance že to neosloví úplně všechny, ale na režijní debut je to solidně přesvědčivé a uvěřitelné a Alena Doláková je v hlavní roli velmi dobrá...70% (09.05.2023)

Naposledy mě podobným způsobem srala Hra, mj. rovněž tím černobílým formátem 4:3 a celkovou "přeartovaností". Má to absurdně dlouhé záběry, silně nesympatické postavy (pobavila mě Spáčilová, která je nazvala "mátožnými třicátníky") a děj tak zoufale banální, že se to skoro nedalo dokoukat. Marná sláva, jednou za čas se nechám zlákat zručně napsanou anotací, pěkným plakátem či zajímavým trailerem na podobnou produkci (typu Chvilky), abych si pak jen nadával a želel ztraceného času. Zrcadla ve tmě jsou mně osobně zcela nesnesitelný film, kterému bych se podruhé obloukem vyhnul. (29.12.2021)

S nedostatkem lehkosti a nadhledu, ale také zjevným porozuměním tématu a snahou jej adekvátně zachytit. Právě tak vytvořil Šimon Holý svůj celovečerní debut, který bude pro leckoho moc artový či generačně nepochopitelný, přesto je však ve své skromnosti značně sympatický. Více zde. (04.10.2021)

Tenhle film asi nesedne každému, mně se ale do vkusu i nálady trefil téměř na sto procent. Naprosto přirozeně jsem se už po chvíli sledování dokázala vžít do hlavní hrdinky, líbilo se mi, jak úsporně, pouhým jemným gestem, mimikou, pár slovy či naopak někde zase trochu přehnanými reakcemi, bylo vyjádřeno obrovské množství pocitů, nálad, jak se dařilo vybudovat atmosféru nejistoty, určitého prázdna a nespokojenosti v situaci, kdy by přece člověk mohl být spokojený, když se mu zdánlivě nic tak strašného neděje. Bavilo mě, jak se střídaly naprosto vážné hovory o ničem s hlubokými myšlenkami, či spíše jak se v těch na první pohled a poslech obyčejných řečech najednou objevilo něco hlubokého. Bylo to vtipné, dojemné, poučné, cítila jsem s tím snímkem a Marií příjemné propojení. Líbila se mi černobílá kamera i hudba, taneční vystoupení, ale i jen to, když se sedělo a mlčelo. Alena Doláková měla před sebou zdánlivě snadný úkol, ale věřím, že ztvárnit Marii uvěřitelně, přirozeně bylo ve skutečnosti obtížné a jí se to podařilo podle mě neskutečně. Asi jediné, co bych změnila, byl závěr který bych si představovala přece jen trochu uzavřenější, s jasnějšími konturami. A některé scény bych možná trochu prostříhala. Na výborném zážitku z jednoho na první pohled malého a nenápadného filmu, jenž je ale právě tím typem filmu, kvůli kterým mám kinematografii ráda, to ale nic nemění. A protože je to tu podle mě s 65 % podhodnocené, dávám plný počet hvězd, ač je to celkově za mě tak na pomezí čtyř a pěti. 80 %. (05.10.2021)