Zabitá neděle

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

,,Co jsem to vlastně včera chlastal?! Pane bože, je to vůbec možný? Uvalit dvě kila!" Totální satira na společenskou situaci v roce 1969. Režisérka Drahomíra Vihanová stihla natočit černě a pesimisticky vykřeslený pohled na konec pohnuté doby, bohužel diváci mohli tento snímek zhlédnout až 21 let poté. Film vidím teprve v roce 2017 a svou jedinečnou atmosférou rozhodně nestárne. Mírně psychologický příběh s poněkud náhle smutným koncem, prokládaný mnoha zajímavými scénami s klasickým i absurdním humorem, satirou a vyloženou provokací. Máme tady excelentní zpracování nudy, včetně extra záběrů na dopis o ponožcích v hrnci, krájení chleba žiletkou nebo střílení myší v pivnici. Mě to celé hodně bavilo, zasmál jsem se třeba na dialozích Arnošta s malou holčičkou o prezidentovi-bláznovi, který musí vědět anglicky nebo o řeřichách. Hlavní postava Arnošta byla zajímavo stvárněna v té době málo známým Ivanem Palúchem, v namluvení postsynchronů pak své hlasové umění, včetně odvazové lidové písničky Ej, čo koho do toho... předvedl Bořivoj Navrátil. Speciální lahůdkou filmu je kauza nahých dívek opalujících se ve vojenském prostoru a následním sepisováním "protokolu". ,,Von nemá péro a sepisuje tady s náma nějaký idiotský protokoly!" :-) :-) :-)) 95% Komentáře: argenson, Fifer, IvonaK. (19.03.2017)

To, že spousta filmů zmizela na dvě desetiletí do trezoru, je samozřejmě obludné, ale některé kousky bych asi dalších dvacet let nijak nepostrádala: jakkoliv dílo velmi dobře chápu, a uměla bych ocenit kameru i atmosféru odcizení a prázdnoty, do Zabité neděle jsem opravdu nedorostla. Ještě, že na Ivana Palúcha se během toho utrpení dalo dívat, udržet pozornost už ne. A mám-li být upřímná, problém dodívat jsem od Vihanové měla i obě její porevoluční pseudodramata. (12.04.2009)

Naprosto geniální a umělecky propracovaná sonda do beznaděje českého důstojníka. Sám jsem těchto existencí v armádě poznal přesně 104 a překvapuje mě, jak je to přesné a ještě více mě překvapuje, že režii měla žena. Arnošt je citlivý člověk, poznáte-li ho po 8 rumech a 7 pivech, není to na něm vidět. "Co jsem to jenom chlastal?", "Já sem ale hovado!". Míla Myslíková tu opět exceluje ale to ona uměla vždy. Je sama, je na hospodě, je tlustá a léta jí utíkají. Tolik by toho chtěla a když už chlapa, tak hezkýho, no von ale šíleně chlastá, sem tam chytím facku ale třeba se změní...Vynikající česká nová vlna, překvapuje mě pouze nízké hodnocení kolegů. (29.11.2009)

Film, na němž je až příliš znát, za jakých podmínek (a v jaké rychlosti) vznikal. Z českých novovlnových počinů vidí tenhle svět nejčerněji. Jeho sledování bylo ještě méně příjemné než v případě podobně ostentativně negativistického Pasťáku. Byť hrdinův rezignovaný životní postoj a urgentní potřebu převzít kontrolu alespoň nad vlastním životem částečně chápu, přišel mi celkový skepticismus přehnaný. Zároveň oceňuji formální originalitu. Promýšlené rozbíjení časoprostoru a kolážovitá intermediálnost (texty, fotografie, čtení knihy), nápaditě kontrastuje s dějovou stagnací (předjímající nástup normalizace), dělají ze Zabité neděle film nadčasový, o němž budou vznikat neoformalistické studie ještě mnoho let. 75% (12.04.2009)