Jules a Jim

Jednoduchý príbeh netradičného milostného trojuholníku, ktorého strany okrem jednej (tej priateľskej) niekoľkokrát zmiznú aby sa opäť aspoň na chvíľu podľa vôle Katrin živelne objavili. Jedno z najznámejších Truffautových diel pôsobí i po viac ako štyridsiatich rokov formálne veľmi sviežo. Veľmi sa mi páčilo zastavovanie obrazu do akejsi ´fotografie´ zobrazujúcej rozdiel medzi náladami Katrin pred tým ako postretla svojské priateľské duo a potom čo sa s Julesom a Jimom zoznámila. Herecky bravúrne a vidieť, že je to ešte z dôb keď vo filme hrali herci a nie vyfabrikované hviezdy. Vadili mi len drobnosti - príliš veľa dokumentárnych záberov z vojny, ktoré priamo s príbehom a postavami vlastne nesúviseli , skutočne príliš veľa rozprávača a podľa môjho názoru príliš nasilu našraubovaný koniec. 9/10 (31.12.2006)

Stavba děje je hodně monotónní. Nic nevyčnívá nad ostatní. Celý příběh je odvyprávěn strašně rychlým tempem, jež ještě více umocňuje povídání vypravěče. Možná by se dalo říct že je to celé dokonce až takové nemastné neslané. Nosné téma tohoto příběhu bylo taky použito neščetněkrát. No ale přes to všechno Jules a Jim dokáží udržet pozornost divákaa ž do konce. Nejde moc předvídat co se stane za chvíly a už vůbec ne jak to celé dopadne. Zajímavé nikoliv líbivé. (31.12.2006)

Tak som si konečne pozrel túto klasiku, ktorá patrí medzi najobľúbenejšie filmy Quentina Tarantina a celkom nechápem prečo. Dosť obyčajný príbeh lásky dvoch mužov k jednej mrche. Čo na nej preboha videli? Celý ten vzťah alebo vzťahy sú divné, odmerané, po láske a vášni ani stopy. Navyše ten neskutočne otravný rozprávač, ktorý číta celý scenár, pričom všetko, čo rozpráva by zvládli sprostredkovať divákovi herci prípadne režisér inými filmovejšími prostriedkami. Truffaut na mňa zatiaľ veľký dojem neurobil, od takého významného a prevratného režiséra by som čakal, že zvládne bez problémov nahradiť rozprávača. Jeho filmy ma zatiaľ ani dejom ani filmovými prostriedkami príliš nezaujali, snáď okrem Fahrenheita. (28.07.2015)

Françoise Truffauta dost můžu, tedy vícero Truffautových filmů viděných během let mě nadchlo a považuji ho za zásadního filmaře nejen své doby. Ale Jules a Jim je jeden ze snímků, který mě alespoň na první dobrou nechal chladnějším. První půlhodina mě mile překvapila uvolněnou až komediální atmosférou a množstvím hravých filmařských nápadů včetně krátkého ponášení se na grotesku, práce se souladem obrazu a hudby či vkládání archivních dokumentárních záběrů do hraného snímku. Světlým bodem vedle hudby, kostýmů a filmařských vychytávek zůstala i krásná Jeanne Moreau coby mladá osudová žena mnoha poloh... scéna, kdy s lehkostí zpívá po boku kytary dlouhou píseň s milostným příběhem, je krásná a přímo ikonická. Na druhé straně tolik často využívaný voiceover napříč celým filmem (ať už jde o popisného vypravěče nebo odříkání dopisů) mi z dnešního pohledu přijde trochu passé. Kolega MontyBogran nazval v komentáři Julese a Jima filmovou beletrií, což přesně sedí, jenže mě tohle literární vyprávění ve filmu tolik nebralo a většinou to platilo i obsahu, u kterého rozumím, že mohl kdysi v jistých směrech (dlouhodobé milostné soužití ve třech, dva radikálně odvážné činy s hlavní hrdinkou nad řekou) šokovat, ale jaksi se mě nedotýkal a spíše mě jen upoutal vybranými motivy a vyústěním, než aby mě emočně skutečně zasáhl. Z titulní mužské dvojice herců si mě také nijak nezískal ani jeden, což se mi u francouzského filmu často nestává. Pro mě zatím nejslabší zážitek z Truffautovy tvorby. [65%] (25.07.2023)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)