Gauneři

Tak jsem si po několika dlouhých letech dal repete a musím říct, že RESERVOIR DOGS jsou pro mě ten nejklasičtější Tarantino. Naakumulovaná atmosféra, práce jen s několika charaktery a v omezeném prostoru, tak to mám rád. Harvey Keitel a Lawrence Tirney tu patří mezi moje oblíbené postavy, zboužňuji jejich tuhý akcent a chraplavý hlas, od těhle chlapíků bych si nechal dlouho vyprávět. Výborný debut. (28.09.2010)

Zcela zásadní otázka pokud jste film ještě neviděli. "Kdo z nich byl vlastně špicl?" Brutální, krvavý, syrový, cynicky humorný a šokující? Jak pro koho. Tarantino však na sebe řádně ve svém debutu upozornil a dal všem značně najevo, o čem že ty jeho filmy tak zhruba budou! Mě osobně však tato prvotina hodinu a půl trvající až na pár scén dokonale nudila, spíše konverzačka tak trochu na úkor nějaké povedenější akce..Ty tu vidíme jen asi ze tří flashbacků. I když samozřejmě nejsem žádný sadistický zvrhlík ani úchyl ani ten, co by se nějak vyžíval v různých tvrdých sprostých slovech (kdo je větší "KING" ), kterých zde zazní bezpočet, tak dynamická ručně natočená scéna bez střihu tančícího pana Blonďáka na hit od skupiny "Stealers Wheel-Stuck in the middle" byla vynikající a pamětihodná. K ní bych pak třeba ještě přidal tu s přidělováním barev k přezdívkám pro smluvenou akci - hlavně pan Růžový se tu zviditelnil. Takže panové Bílý (Harvey Keitel), Oranžový (Tim Roth), Blonďáku (Michael Madsen), Růžový (Steve Buscemi), Hnědý (Quentin Tarantino) a Modrý (Eddie Bunker) bylo mi potěšením, byli jste dobří, ale něco mi na VÁS přesto nesedělo:-) Možná proto mě film až tolik neuchvátil, spíš to byl z mé strany jen průměr.. (12.01.2008)

Tarantinův suverénní debut je jakýmsi after-heist movie, neboť z plánování loupeže a jejího následného provedení vidíme jen útržky. Gauneři se rozebíhají až v momentě, kdy většina filmu tohoto subžánru končí a více než o procesu jsou tudíž o vztazích mezi postavami a jejich jednání ve vyhrocených situacích, které dává s každým dalším zhlédnutím více smyslu. Právě proměnami postav, které se před námi odhalují svými replikami a zároveň jsou odhalovány nevšední strukturací vyprávění, mne film baví víc než politicky nekorektními dialogy nebo Tarantinovou záliba ve věcech, které si navzájem odporují. Taky proto z Gaunerů nejvíc obdivuji retrospektivu pana Oranžového, která je nejen portrétem jedné postavy, ale také miniesejí o tom, jak gangsterské prostředí mužům dovoluje ztvárňovat role, jež by ve "slušném" prostředí byly nepřijatelné. 85% Zajímavé komentáře: Rob Roy, kiddo, Kryšpín, mis-ko, Bilky (26.02.2005)

Myslím, že Tarantino si vzal inspiraci z filmu Killing od Stanleyho Kubricka. V obou filmech se chystá velká loupež, a až na pana Oranžového jde o samé velké zločince. V obou filmech panuje jistá nedůvěra a postavy se dopuštějí chyb. I přesto, že se plán vydaří, zločinco buď umírají, nebo jsou chyceni. V obou filmech najdeme i téma cesty za svobodou. V tomto filmu je to pan Oranžový, který chce využít loupeže, aby znovu získal svobodu. "Ve snu jsi mě zastřelil, tak ti radím, aby ses probudil a omluvil se", říká pan Bílý v jednom ze svých nezapomenutelných výstupů. Dále si říkám, že hříčka se jmény je podobná z filmu The Taking of Pelham One Two Three (1974) Styl oblečení je podobný z filmu Lepší zítřek 2 (1987) Scéna postřelení nejlepšího přítele a on se o něj stará, přesvědčuje ho, že nezemře, kde jsme svědky podobného rozhovoru, ale i podobných pocit, která ti dva zažívají. To vše z filmu Oběti války (1989). Ale naprosto největší vliv na Gaunery měla málo známá hongkongská gansterka režiséra Ringo Lama "Město v plamenech" z roku (1987). Hrál v něm jeden z Tarantinových nejoblíbenějších herců asijské kinematografie Yun-Fat Chow. Je zajímavé, že všechny tyhle filmy patří mezi oblíbené Quentina Tarantina a on se rozhodl z nich udělat mix. (10.01.2004)

Gauneři, Tarantinovo slavný celovečerní debut, nezapřou originální, byť poněkud úchylnou obsesi svého stvořitele (scénář, režie i jedna z rolí) světem brakových románů, béčkových gangsterek a vůbec tímhle zvláštním subžánrem americké kinematografie. Brak (anglicky pulp) tu dostává nový rozměr - Tarantino ho povyšuje na zábavu širokých vrstev mainstreamového publika (k absolutní dokonalosti to dotáhl samozřejmě až svým následujícím filmem, který o tom vypovídá již svým názvem - Pulp Fiction). Vtip je v tom, že ačkoliv ,,šílený samouk z videopůjčovny" adoruje fenomén béčkového filmu, o béčkový film se ve své podstatě nejedná - Tarantino provádí skvělý a promyšlený casting, dokonce se dá říci, že má film napěchovaný hvězdami (i když spíše amerického nezávislého filmu), i přes přemíru krvavosti nikdy nesklouzne k přímému zobrazení skutečně drastické scény (atribut drastičnosti je posunut do jazykové roviny, která skutečně stojí za to...míra vulgarity je skutečně abnormální) - např. řezání ucha sleduje kamera natočena mimo epicentrum scény atd., už ve fázi scénáře je geniálně postižen trend verbální podstaty takového filmu - správný ,,drsňák" totiž spíše než zabíjí na potkání hlavně vypouští ultrastylové ,,hlášky, což scénárista Tarantino umí skutečně mistrovsky (a zabíjení má i morální podtext - být ,,gaunerem" se alespoň v tomhle filmu nevyplácí). Nelze nezmínit ani postmoderně řešené rozbití klasické stavby filmového vyprávění, což k dokonalosti dotáhl opět ve svém následujícím filmu, členěném do nelineárně řazených kapitol. Je divné psát o Gaunerech ve smyslu, že jsou zábavní, ale to je vlastně práce Quentina Tarantina - oprášil zašlou slávu tohoto žánru a otevřel ho i většinovému divákovi. Podobné filmy: Pulp Fiction: Historky z podsvětí (05.02.2009)