Pařížské blues

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)

Osamělost a samota chutná těm nestálým free jazzovým povahám hořkosladce, nechtějí být sami, ale opojení jim v životě přináší proměnlivost a prchavost, podmíněná samotou, živelnost, která dává vznikat překvapivě krásným spojením, a stejně nevyhnutelně je nechává zanikat. *** Tímhle vnitřním rozporem - nostalgickou touhou po tom, aby už navždy vydržela krása, jejíž cena a magie je v její prchavosti - v hudbě vzniká jazz, nezkrotitelný, organický proud, a teprve ten je všechny opravdu spojuje. A právě tak jako v hudbě si hledají a poskytují příležitosti k sólům a přiznávkám v osobních životech, a opojné sny o věčné lásce či přátelství si malují s hořkosladkým vědomím, že nakonec stejně nedopustí, aby se naplňovaly. Tak si dvojice pařížských jazzmanů dovolí celým srdcem se zamilovat do dvojice amerických turistek právě proto, že obě z Paříže za čtrnáct dní zase odjedou. Protože přes všechny sliby a plány, jejichž krása je upřímně rozechvívá, oba uvnitř sebe vědí, že za nimi do Ameriky žít jejich spořádanou budoucnost nikdy nepřijedou, ani jeden, ať už se na konci filmu říká cokoli. Ale z žánrových obrázků (jazzových standardů) tak během těch čtrnácti dní vznikají jedinečně krásné momenty, v jejichž sladkosti se zračí zároveň hořkost i úleva z vědomí, že se té krásy nelze přidržet. Free jazz live style, životní nostalgie, blues. *** A tak se každý z těch ztracenců chová pošetile a dětinsky, balamutí se a šálí, hrají si na to, že je možné se snadným zázrakem – věčnou hudební slávou, dokonalou láskou, dokonalým přátelstvím – napořád vymanit samotě, syrovosti, a nějak sladce, bezstarostně spolubýt... jako když do černé noci teče jiskřivý jazz, a všichni si vyťukávají stejný rytmus, srdeční tep, než po doznění tónů každý v tichu zůstane sám se svým zamotaným osudem, než se dokonalé vyhlídky rozplynou v chladu pustých uliček kalných časných rán, než s tajnou úlevou zamávají vlaku. který odváží pryč sladké sny. *** Černá a bílá pleť, hrdost, nostalgie, tesknota, dosažitelné i neuskutečnitelné tužby, chvilková sblížení, okamžiky štěstí z omamných představ a letmých potěšení, bolest i radost z vystřízlivění, a jazz jako nenasytná plynoucí řeka, v nímž se to všechno barevně leskne a vábivě odráží a v jejímž proudu se topí únava z věčné nestálosti a bolest z nepřekročitelné samoty uplývá do zapomnění v rozechvělosti s dalších barevných a třpytivých vznikání. *** Filmu vznikl dokonalý kontrapunkt v Tavernierově o 15 let pozdějším snímku ‘Round Midnight (http://www.csfd.cz/film/8854-kolem-pulnoci/) – ve všech rovinách a ohledech – rozklenutí nostalgie a předem odsouzených snů mezi New Yorkem a Paříží, věčná nestálost i soucitná soudržnost rozprášených členů jazzové rodiny. Teprve společně tvoří oba filmy dokonalý skladebný zážitek. *** (19.11.2012)

Adaptace románu Harolda Flendera rozšířila původní linii na půdorysu milostného vztahu řešící typické problémy amerických černochů - angažovaný politický přístup a uplatnění se ve společenském životě (černošská učitelka představovaná Diahann Carrol) a o politiku se nezajímající jazzový saxofonista žijící ve volnější Paříži (Sidney Poitier) - o vztah druhé, bělošské dvojice - jazzový trombonista (Paul Newman) by rád získal uznání i na poli skládání vážné hudby, do typicky maloměstského amerického manželství ho chce vehnat značně usedlá spíše putička než emancipovaná žena. Oba muzikanti, představující ideál mužské svobody, nevázanosti a tvůrčího úsilí, odolají a v Paříži zůstanou. Třetím muzikantem, působícím v jejich kapele, je nejvolnější Cikán (jak přezdívka, tak národnost), nerad by se nechal svázat, zároveň je závislý na drogách (přepokládám, že předobrazem tohoto originála, zvládajícího suverénně jak jazzovou, tak flamencovou kytaru, byl Django Reinhardt) - drogy ve filmu nejsou naštěstí adorovány, ale na trosce bývalé flamenkové extratřídy ukázán jejich reálný dopad. Film je prodchnut realistickým civilismem, tolik typickým pro filmy Martina Ritta, atmosféra jazzových klubů a Paříže přelomu 50. a 60. let přímo sálající na diváka i dnes. A k tomu všemu harmonicky bohatá hudba Duka Ellingtona a malá rolička Satchma s jeho obligántními grimasami a ikonickou trubkou. (12.03.2010)